Odjel Shakespeare ze Stratfordu nad Avonou po roztržce s místními úřady, nebo odešel za literární kariérou?

Je úžasná domýšlivost představit si Willa Shakespeara, chlapce z ospalého Stratfordu nad Avonou, rukavičkářského synka s nanejvýš gymnaziálním vzděláním, který se objeví v Londýně s foliantem skvělých, dokončených her pod paží a stane se okamžitě tak populárním, že mu všichni ostatní londýnští dramatici závidí. Nicméně i bardolatři musí uznat, že Shakespeare nemohl mít okamžitý úspěch.

Legenda praví, že Shakespeare opustil Stratford nad Avonou po roztržce s místním soudcem a majitelem půdy sirem Thomasem Lucym z Charlecote. Podle Shakespearova prvního životopisce Nicholase Rowea, který v roce 1709 napsal:

Na neštěstí, které je pro mladé lidi běžné, se dostal do špatné společnosti a někteří z nich, kteří často kradli jeleny, ho nejednou zapojili do vykrádání parku, který patřil siru Thomasi Lucymu z Cherlecotu nedaleko Stratfordu. Ten ho za to stíhal, jak se mu zdálo, příliš tvrdě, a aby se mu za to pomstil, napsal o něm baladu. A ačkoli se tato jeho básnická prvotina pravděpodobně ztratila, byla prý tak hořká, že zdvojnásobila jeho stíhání do té míry, že musel na nějaký čas opustit své obchody a rodinu ve Warwickshiru a uchýlit se do Londýna.

Časy v letech po Shakespearově svatbě byly těžké. Nejenže se nedařila úroda a rostly ceny potravin, ale zdvojnásobilo se i pronásledování katolíků, které v jeho částech vedla Lucy a které se zaměřilo na Shakespearovy ardenské příbuzné. V takové době si lze skutečně představit, že mladý muž, který se snaží uživit rozrůstající se rodinu nebo se bouří proti pronásledování, se může dostat do křížku s místními úřady, ačkoli by to byl opravdu velmi pošetilý mladík, kdo by šířil hanlivou baladu a přivolal si tak ještě větší problémy. Kromě povídaček, které kolují sto let po jeho smrti, neexistuje žádný důkaz, že by Roweova historka byla pravdivá, a nevrhá na Shakespeara dobré světlo, zejména v očích bardolatérů, kteří raději hledají jiné důvody, proč opustil Stratford.

Někteří životopisci například tvrdí, že odešel, aby unikl manželství bez lásky. Ať už však Will ke své ženě cítil cokoli, manželství v alžbětinské době znamenalo spíše rodinnou povinnost a ekonomické zabezpečení než lásku a vášeň. Tím, že se oženil s těhotnou Anne Hathawayovou, dostál Shakespeare svým povinnostem, stejně jako když se k ní vrátil na odpočinku. Není proto pravděpodobné, že by ji opustil jen proto, že se do ní zamiloval.

Romantičtěji naladění životopisci by rádi věřili, že odešel, aby se mohl věnovat literární kariéře, ale samotný pojem literární kariéry by byl jemu i jeho okolí zcela cizí. Pokud by některý obyvatel Stratfordu nad Avonou vůbec pomyslel na spisovatele, představil by si bohatého a zahálčivého dvořana, který píše sonety jako příjemnou zábavu. Profesionální spisovatelé se v té době teprve začínali objevovat a toto povolání bylo zpravidla vyhrazeno absolventům univerzit, kteří se sotva dokázali uživit, natož aby uživili rodinu. Pro syna maloměstského obchodníka, který se potýkal s problémy a musel živit tři děti, to rozhodně nebyla touha. Stejně tak není pravděpodobné, že by Shakespeare opustil Stratford jen proto, aby si splnil dlouholeté ambice stát se potulným hráčem, což je povolání, které nabízí ještě méně prostředků k obživě rodiny.

Jakkoli můžeme podrobnosti Roweova příběhu zlehčovat, jeden aspekt je pravdivý, a sice že Shakespeare opustil Stratford pod velkým nátlakem. Ať už Shakespeara považujeme za světského světce bardolatérů, nebo za muže jako každého jiného, je nepravděpodobné, že by opustil svou ženu a tři malé děti z rozmaru. Pokud Shakespeare skutečně přitahoval nežádoucí pozornost, byl by pro svou rodinu přítěží a bylo by v jejím nejlepším zájmu, aby odešel daleko a někam, kde by mohl zůstat v anonymitě, například do velkoměsta, jako je Londýn.

Další populární legenda o Shakespearovi nepochází od Rowea, ale poprvé ji uvedl Samuel Johnson v předmluvě ke svému vydání Shakespearových her z roku 1765:

V době Alžběty, kdy kočáry byly ještě neobvyklé a nájemné kočáry se vůbec nepoužívaly, ti, kteří byli příliš pyšní, příliš něžní nebo příliš zahálčiví, aby šli pěšky, jezdili na koních za jakýmkoli vzdáleným obchodem nebo rozptýlením. Mnozí přicházeli na koni na představení, a když Shakespeare utíkal do Londýna před strachem z trestního stíhání, bylo jeho prvním prostředkem čekat u dveří divadelního domu a zadržet koně těch, kteří neměli služebnictvo, aby byli po představení opět připraveni. V této funkci se stal tak nápadným svou pečlivostí a pohotovostí, že za krátkou dobu každý, kdo vystupoval, volal po Willu Shakespearovi a jen stěží někdo svěřil koně jinému číšníkovi, dokud byl Will Shakespeare k dispozici. To byl první úsvit lepšího štěstí.

Tato romantická legenda zachycuje Shakespeara, jak přijíždí do Londýna, chudý a bez přátel, a tak zoufale touží dostat se do divadla, že je ochoten vykonávat podřadnou práci – držet koně mecenášů před divadelní budovou. Poznal snad nějak jeho velkou genialitu jeden z těchto návštěvníků divadla, snad sám mladý hrabě ze Southamptonu, který se stal jeho mecenášem? Nebo ho snad impresário, ohromený Willovou vytrvalostí a trpělivostí při držení těch koní za všech podmínek, pozval do divadelního domu a jednoho dne ho zaslechl, jak deklamuje své vlastní verše při práci s koštětem? Takové představy by možná vydaly na roztomilé dětské příběhy, ale pravda by byla mnohem prozaičtější.

Je jedna cesta mezi Stratfordem a Globem, kterou někteří životopisci zaznamenali, ale která je málo prozkoumaná, cesta tak přímá, že by mohla být přehlížena jako příliš neromantická. Dovolím si tvrdit, že Shakespeare se vydal do Londýna nikoli s portfoliem her pod paží, ale s doporučujícím dopisem přednímu londýnskému divadelnímu podnikateli Jamesi Burbageovi, otci Richarda Burbage.

James Burbage postavil The Theatre, první londýnskou hernu, kde poprvé vystupovali Lord Chamberlain’s Men, Shakespearova divadelní společnost. Jeho starší syn Cuthbert měl postavit a řídit The Globe, zatímco jeho mladší syn Richard ztvárnil Shakespearovy největší role. Vzhledem k tomu, že Richard a Cuthbert byli Shakespearovými uměleckými i obchodními partnery po celou jeho známou kariéru, není nijak přitažené za vlasy předpokládat, že s nimi tuto kariéru začínal i končil.

James Burbage začal svou vlastní divadelní kariéru jako člen souboru Lord Leicester’s Men a existují důkazy, že soubor hrál ve Stratfordu nad Avonou, který byl vzdálen jen asi tucet mil od venkovského sídla hraběte z Leicesteru v Kenilworthu. Jako radní měl John Shakespeare povinnost prohlédnout si všechny hry před jejich uvedením na veřejnosti, takže je možné, že se s Burbagem setkal právě při této příležitosti. Vzhledem k jeho pozdější kariéře musel Will jako dítě rád sledovat divadelní hry, takže si můžeme představit, že ho John bral s sebou a seznamoval ho s hráči. Existuje také další souvislost. Jedním z obchodních partnerů Johna Shakespeara ve Stratfordu byl jistý William Burbage. Ten mohl být s Jamesem příbuzný a mohl setkání zprostředkovat.

Když tedy Shakespearovi potřebovali Willa dostat ze Stratfordu, je možné, že William Burbage a John Shakespeare mezi sebou vymysleli plán poslat ho do Divadla, aby pracoval pro Jamese Burbage a naučil se řemeslu, o němž mohli mít dobrý důvod se domnívat, že mu bude vyhovovat.

A je tu ještě jedna souvislost. Mnozí životopisci tvrdí, že když Shakespeare tak důvěrně znal jejich hry, musel strávit nějaký čas s Queen’s Men, přední hereckou společností v zemi. James Burbage byl v ideální pozici, aby Shakespeara s touto společností seznámil, protože nejenže hráli v The Theatre, ale jejich přední podílníci, jmenovitě John Laneham, William Johnson a Richard Wilson, s ním všichni byli Lord Leicester’s Men.

Pokud Shakespeare skutečně odešel do The Theatre, když se vydal do Londýna, nemohl mít lepší vstup do světa, který by se mu stal vlastním.