Nevím, jak vy, ale já se cítím denně zahlcená věcmi, které vyžadují mou pozornost, a jestli jsem se naučila něco, co musím mít vždy pod kontrolou, když se mi zdá, že se můj život rozjíždí na plné obrátky, tak to, abych se vždy ujistila, že v žádném okamžiku neohrozím svůj klid. Ale co to přesně znamená? Pro mě to znamená, že ze svého života odstraním vyčerpávající povinnosti a lidi – neustále si připomínám, že ne každý a všechno vyžaduje mou energii -, ale to se snáze řekne, než udělá. Zdá se, že si vždycky najdu způsob, jak se nadměrně zavazovat nebo udržovat vztahy vysávající energii, protože se „cítím špatně“, když je ruším, nebo nechci „zranit něčí city“. A vím, že ve svých pocitech nejsem sama. Ale tím, že to děláme, jsme se aktivně rozhodli obětovat svou citovou harmonii, abychom se vyhnuli citovému strádání, které přichází s volbou sebe sama. Ale co když někteří z nás sebepoškozují svůj klid, aby ukojili osobnostní rys – pečovatele – nebo hlubší potřebu/nejistotu… Mluvím o syndromu zlomeného ptáka.

Pokud si rychle vyhledáte na Googlu, syndrom zlomeného ptáka má několik definic, které jsem viděl projevovat jak u mužů, tak u žen. Abych to shrnul: Syndrom zlomeného/zraněného ptáka je, když se jedinec obklopuje lidmi s hlubšími problémy nebo citově nestabilními, aby naplnil touhu být potřebný, což samozřejmě vytváří extrémně závislý vztah. Pečovatel nebo do jisté míry „bílý rytíř“ cítí, že je jeho povinností zachránit dámu v nesnázích. Teď nejsem psycholog, ale moje první myšlenka, když jsem se do toho opravdu ponořil, byla: „Proč si superhrdina, chcete-li, myslí, že někdo jiný potřebuje zachránit?“. Což mě okamžitě přimělo vzpomenout si na své vlastní vztahy a pocity známého dramatu spojeného s jedinci, kteří měli tento komplex. Moje druhá myšlenka byla, že v určitém okamžiku se asi u nás všech projevuje syndrom zlomeného ptáka. Někdo nám hluboce ublížil nebo se některá z našich neuspokojených potřeb z dětství projeví v dysfunkčním chování v našich vztazích… což mě přivedlo k otázce: „Do pr*ele, přitahuju zlomené ptáky?“

Takže. Nejprve uvedu svůj případ. Mám pocit, že jsem od přírody vychovatel. Věřím, že jednou z mých superschopností je dávat druhým, což je důvod, proč si myslím, že přitahuji lidi, kteří se mohou nacházet v životním bodě, kdy se potřebují o někoho opřít. Vzhledem k tomu, že mě fascinuje lidská zkušenost a zajímají mě lidé a jejich příběhy, myslím, že se u mě projevují tendence k syndromu zlomeného ptáka. Nejde ani tak o to, že bych aktivně vyhledával lidi, kteří mě „potřebují“, abych je „zachránil“ před nimi samotnými, spíš mě upřímně baví pomáhat lidem řešit jejich problémy racionální optikou – nebo tím, co vnímám jako racionální, a využívat své minulé chyby jako příležitost k učení se do budoucna. Myslím, že právě v tomto směru mám tendenci přitahovat lidi, kteří potřebují vyložit emocionální zavazadla, která jim připadají příliš velká na to, aby je vybalovali sami. A dělám to i sám sobě. Velmi otevřeně mluvím o těžkých životních okamžicích, kterými jsem si prošla – samozřejmě – a mám pocit, že moje životní zkušenosti jsou velmi relativní. Doufám, že sdílením svého příběhu ovlivním ostatní, aby v sobě hledali svou pravdu, ale často se přistihnu, že si hraji na terapeuta, což může být vyčerpávající.

Jde o to, že existuje tenká hranice mezi pomocí těm, které milujete, a snahou je napravit nebo zachránit. Vaším úkolem není nikoho napravovat. NĚKOHO NEMŮŽETE „NAPRAVIT“. Myslet si, že můžete, znamená naprosté odmítnutí skutečné identity dané osoby a nevíru v autentický růst. Místo toho si myslím, že je důležité vytvořit si zdravý podpůrný systém v rámci svých vztahů – romantických, platonických nebo přátelských.

Vypusťte zlomené ptáky.

.