Ve středověku, kdy jsme se poprvé začali vážně zabývat majetkem a právem, jsme měli dvě široké kategorie věcí: věci osobní a věci samotné. Stejně jako u většiny tehdejších vážných věcí se všechny relevantní záležitosti vedly v latině. Měli jsme věci in personam a věci in res.

Věci in personam se, obecně řečeno, týkaly jednotlivců a jejich majetku. Kdybych tě praštil do nosu, byla by to záležitost in personam. Kdybych ti ukradl kozu, také by to byla záležitost in personam, protože je to tvoje koza, viz.

Ale co kdybych ti zapálil dům, ve kterém bydlíš? To není tvůj dům. Ten dům patří tvému pánovi, ty jsi tam jen nájemníkem. Takže to nemůže být záležitost osoby. Muselo by jít o něco jiného, o věc in res. Záležitost věci samé.

Přesuňme se o tisíc let dopředu, víceméně, a jsme tady. Pozemek a věci k němu připojené (například domy) stále považujeme za věci samy o sobě. Říkáme jim nemovitosti, protože tento termín je etymologickým přímým potomkem latinského res k pozdně latinskému realis k francouzskému reel k raně novověkému anglickému real.