Jsem teď junior a od prvního ročníku běhám střední až dlouhé tratě. Ve druhém ročníku jsem v polovině sezony skončil. Měřím asi 170 cm a vážím 154 kg. Myslím, že je důležité poznamenat, že moje spodní část těla drží téměř všechen tuk (a svaly, pokud tam nějaké jsou, což si myslím, že jsou, protože jsem dokázal, že mám někdy docela silné nohy), přičemž mé nohy jsou docela srovnatelné s někým, kdo má nadváhu. Atletika je také jediný sport, který dělám.

Na začátku sezony jsem se při běhání na tréninku držel s většinou kamarádů, ale teď se přistihuji, že se dostávám za holky a dokonce i za kluka s nadváhou. Je to skličující, protože bych se neměl vymlouvat na to, že mě porazí někdo, kdo má o 100 kg víc než já. Vždycky mě bolí břicho a začíná mě bolet pravá kyčel (na kluka mám široké boky), ale myslela jsem si, že bolest k běhu patří. Nechci to říkat nahlas svému trenérovi, protože to bude vypadat, že se jen vymlouvám, a pravděpodobně to nepřinese vůbec nic, jen budu vypadat jako slaboch, protože on nebude mít zájem mi pomoci. Chci být nejen dobrý, ale i lepší nebo na úrovni většiny svých kamarádů.

Mám pocit, že jsem ztratil respekt svých kamarádů a vrstevníků, protože jsem tak pomalý. Na našich setkáních mě vylučují z konverzace a já zůstávám sám. Nikdo se se mnou nechce bavit. Nevím, jestli je to všechno jen v mé hlavě, nebo jestli se to skutečně děje, ale je to na nic a já si teď připadám jako totální nula.

Myslím, že jsem ještě nepochopila psychickou odolnost, která je pro dráhu ideální, ale na tréninku se snažím čím dál víc. Jsem strašně frustrovaná a znechucená, protože mám pocit, že se všichni stávají lepšími než já, včetně holek. Je to tak trapné, že jsem se svou postavou v běhu tak pomalá. Nedokážu identifikovat, proč jsem tak pomalá. Tohle je hlavně řečnění, ale budu ráda za každou radu nebo tip, který od vás můžu dostat. Jsem strašně znechucená. Je to můj sen být dobrá ve srovnání s většinou mých kamarádek.