Baltimore měl na Den svatého Patrika štěstí. Do Royal Farms Areny přijeli Pixies i Weezer a stovky zeleně oděných fanoušků zaplnily sedačky, aby je povzbudily, přičemž nehledaly tradiční formy svátečního veselí, ale dravost a chuť alt rocku.

Pixies nastoupili jako první. Podpořeni žlutou září spustili rovnou „Where Is My Mind?“, svůj hit z alba Surfer Rosa. Pokud vás mrzí, že jste nikdy neviděli původní sestavu Pixies, nebuďte příliš skleslí – Black Francis neztratil vášeň ve svém hlase, David Lovering a Joey Santiago nadále oživují každou píseň a Paz Lenchantin zní stejně jako Kim Deal. Tato píseň byla jednoznačným vrcholem – její prolínání akustického brnkání a elektrického riffování bylo ještě údernější než na desce. Pak došlo na „Nimrod’s Son“, ještě starší skladbu z alba Come on Pilgrim. Její zběsilý riff udržoval dav v napětí; její ritardando breakdowny, prokládané Francisovým nespoutaným smíchem a výkřiky, naplnily arénu, zjevně určené k živému poslechu. Během zbytku setu zazněly vedle oblíbených písní fanoušků jako „Here Comes Your Man“ a „Monkey Gone to Heaven“ i nové skladby. Poté přišel čas, aby na pódium nastoupili Weezer.

Říkejte si o Weezer, co chcete – předvedli šíleně dobrou show. Jo, Pinkerton byl uhozený; jo, The Black Album nebylo Blue Album a „California Snow“ měla ten divný text o „definici flow“. No a co? Rivers Cuomo umí zpívat – a je pravděpodobné, že pokud přijdete na koncert Weezer s nostalgií v krvi, dokáže vás přimět zpívat s ním. Sólo v „Say It Ain’t So“ vám stále rozechvěje kosti a donutí vás přemýšlet o temných myšlenkách na smrt pod vlivem alkoholu; „Beverly Hills“ vás stále donutí tleskat do svižného rytmu.

Když jsem je viděl v aréně, uplynuly teprve dva týdny od vydání nejnovější desky Weezer „The Black Album“. Když jsem tedy vstupoval dovnitř, byl jsem k setlistu skeptický. Jistě, při „Zombie Bastards“ by bylo zábavné poskakovat, ale obětovala by kapela něco tak upřímného jako „Island in the Sun“, aby propagovala jeho banální mladé bratrance „High As A Kite“ nebo „Piece of Cake“? Odpověď byla naštěstí záporná. Setlist Weezer se z velké části soustředil na kytarové hity ze starších dob, přičemž nejvíce bylo zastoupeno The Blue Album. Naštěstí se tam nevplížily žádné písně z Raditude a Hurley. Bylo zvláštní, že se do výběru dostala jen jedna píseň z Černého alba („Living in L.A.“) – ale vzhledem k množství klasik od Weezer, které jsme mohli slyšet, to byl jen drobný prohřešek.

Kapela má tendenci přijít s nějakým okázalým, zábavným nástupem, když hraje v aréně, a Weezer nebyl výjimkou. Kluci napochodovali před oponu a zazpívali „Buddy Holly“ ve stylu barbershopového kvarteta, doplněného o vhodné kostýmy. Poté opona spadla a oni se objevili na pódiu, kde jamovali před kulisou, která kopírovala kulisu z videoklipu k písni „Buddy Holly“. Pokračovali v přehrávání verze písně z CD spolu s další klasikou z Modrého alba „My Name is Jonas“; všichni se dobře bavili při zpěvu „The workers are going home“. Poté přimíchali novější materiál – vrcholný singl z Bílého alba „Thank God for Girls“. Kanonýrská myšlenka písně se časem nestala o nic méně podivnou, ale Cuomo zpíval s tak průkopnickým zaujetím, že se to dalo snadno odpustit.

Jak večer pokračoval, Weezer si odskočili mezi docela dost coverů, přesně v duchu jejich nedávného Teal Album, které se skládalo pouze z coverů. „No Scrubs“ byla pecka. Nikdy se nemohla vyrovnat původní písni TLC, ale ani se o to nesnažila – byla to prostě živá písnička na klasiku, kterou si může užít každý, a my jsme si ji užili. Na druhou stranu „Stand by Me“ byla nádherná. Cuomo ji během akustického setu zpíval z plošiny, která vypadala jako loď, přímo uprostřed publika; bez přehnané instrumentace mohla vyniknout nenapodobitelná sladkost písně. Tohle byl velký odlehčující moment večera.

„Take on Me“ byla zábavná; ten slavný riff nikdy neztrácí svou sílu. Ještě lepší byla „Africa“, divoce otřepaná, ale divoce chytlavá píseň, která loni podivným obratem vrátila Weezer na výsluní. Když zazněl refrén, fanoušci zařvali a jistě ji přijali hlasitěji než kdykoli davy Toto.

Skutečným tahákem show však byly originály Weezer. „Beverly Hills“ nás svým snadno vytleskatelným beatem a „gimme, gimme“ háčkem vrátila do roku 2005. „Island in the Sun“ byla čirá blaženost a touha – paprsek světla v temnotě arény. To vše vedlo k „Say It Ain’t So“ – vrcholu Modrého alba a možná i emocionálnímu vrcholu diskografie Weezer. Každá věta v sobě skrývala láhev emocí. Nikdy byste neřekli, že „Flip on the telly/Wrestle with Jimmy“ může vyjadřovat takovou bolest, ale zpívaná tisíci lidmi byla srdcervoucí. Tak často bývá velké finále koncertu veselou písní; tahle byla zničující, ale triumfální, zvlášť když se rozezněl „vodotrysk“ kytarového sóla. Nedovolte, aby vás rozpolcenost vůči novým Weezer odradila od návštěvy jejich koncertu, byť jen kvůli tomuto okamžiku.

• 

• 

.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•