Studie ukazují, že novomanželské roky mohou předpovědět dlouhodobý výsledek téměř každého manželství. Co předpovídají novomanželská léta vám?

Co kdybych vám řekl, že v Americe existuje člověk, který dokáže od samého počátku předpovědět, zda vaše manželství vydrží, či nikoli? Nepotřebuje slyšet, jak se hádáte; nepotřebuje vědět, o čem se hádáte. Dokonce ho ani nezajímá, jestli se vůbec hádáte.

Taky jsem pochyboval, ale byl jsem natolik zvědavý, že jsem se zúčastnil přednášky na toto téma na sjezdu Americké psychologické asociace v Bostonu. Doktor Ted Huston, profesor ekologie a psychologie člověka na Texaské univerzitě v Austinu, předváděl výsledky dlouhodobé studie manželských párů, která proniká do srdce sociální psychologické vědy: schopnost předpovědět, zda manželé dva roky po složení slibu zůstanou spolu a zda budou šťastní.

Můj novinářský průkaz nehledě na to, že jsem na seminář šel z vlastních důvodů. Čerstvě po vysoké škole jsem se oženil – a pohořel. Určitá část mého já se stále vzpamatovávala z tří let, kdy jsem se každé ráno probouzela naštvaná, nechtělo se mi po práci domů, cítila jsem se osamělá, i když vedle mě seděl můj tehdejší manžel. Šla jsem tam, protože jsem se nedávno znovu vdala a právě jsem oslavila roční výročí. Není třeba říkat, že bych to ráda zvládla. A tak jsem si zuřivě čmárala do sešitu a vpíjela se do grafů a tabulek – pro psychologii, pro manžele a manželky všude na světě, ale hlavně pro sebe.“

Huston, průkopník psychologie vztahů, zahájil v roce 1981 projekt Procesy adaptace v intimních vztazích („PAIR Project“), v jehož rámci sledoval 168 párů – vybraných ze záznamů oddacích listů ve čtyřech okresech ve venkovské a dělnické oblasti Pensylvánie – od jejich svatebního dne po 13 let manželství.

Prostřednictvím četných rozhovorů se Huston zabýval způsobem, jakým k sobě partneři přistupovali během námluv, jako novomanželé a v prvních letech manželství. Bylo jim to příjemné? Nejistí? Měřil jejich vzájemné pozitivní a negativní pocity a sledoval, jak se tyto pocity v průběhu času mění. Zajímalo ho, zda mají novomanželé, kteří se objímají a líbají, větší šanci na šťastné manželství než ostatní páry, nebo jsou obzvláště náchylní k rozvodu, pokud se jejich romantika rozplyne? Jsou novomanželé, kteří se hádají, předurčeni k rozchodu?“

Jelikož každé druhé manželství v této zemi končí rozvodem, měly by existovat tuny výzkumů vysvětlujících proč. Stávající literatura však poskytuje pouze střípky větší skládačky.

Předchozí výzkumy vedly sociology k přesvědčení, že novomanželé začínají společný život v romantickém štěstí a pak je může zničit neschopnost vypořádat se s problémy, které se během manželství nevyhnutelně objeví. Když Benjamin Karny a Thomas Bradbury v roce 1995 provedli rozsáhlý přehled literatury, potvrdili studie, jako jsou studie Johna Gottmana a Nell Jacobsonové, a tvrdili, že nejlepšími prediktory rozvodu jsou interaktivní potíže, jako jsou časté projevy antagonismu, nedostatek respektu k názorům druhého a podobné mezilidské problémy.

Většina těchto výzkumů však byla provedena na párech, které jsou v manželství již řadu let, přičemž mnohé z nich jsou již na dobré cestě k rozvodu. Nebylo tedy překvapením, že se výzkumníci domnívali, že jejich vzájemná nevraživost předpovídá další zánik vztahu.

Hustonova studie byla jedinečná v tom, že se zabývala páry mnohem dříve, v době námluv a v prvních letech manželství, a poskytla tak první ucelený obraz nejranějších stadií tísně. Její čtyři hlavní zjištění byla poměrně překvapivá.

Poprvé, na rozdíl od všeobecného přesvědčení Huston zjistil, že mnoho novomanželů zdaleka není blaženě zamilovaných. Za druhé, páry, jejichž manželství začíná v romantické blaženosti, jsou obzvláště náchylné k rozvodu, protože takovou intenzitu je příliš těžké udržet. Věřte tomu nebo ne, ale manželství, která začínají méně „hollywoodsky romanticky“, mají obvykle slibnější budoucnost. V souladu s tím, a to je třetí hlavní zjištění, manželé v trvalých, ale nevýrazných manželstvích nejsou náchylní k rozvodu, jak by se dalo předpokládat; jejich manželství jsou na začátku méně naplněná, takže nedochází k erozi romantického ideálu západního typu. A konečně, což je možná nejdůležitější, je to ztráta lásky a náklonnosti, nikoliv vznik mezilidských problémů, co posílá páry na cestu k rozvodu.

Na konci Hustonovy studie v roce 1994 vypadaly páry podobně jako zbytek Ameriky a dělily se do čtyř skupin. Byli buď sezdaní a šťastní; sezdaní a nešťastní; rozvedení brzy, do sedmi let; nebo rozvedení později, po sedmi letech – a každá kategorie vykazovala odlišný vzorec.

Ti, kteří zůstali šťastně sezdaní, byli jako novomanželé velmi „zamilovaní“ a láskyplní. Projevovali méně ambivalence, méně často vyjadřovali negativní pocity a svého partnera vnímali pozitivněji než ostatní páry. A co je nejdůležitější, tyto pocity zůstávaly v průběhu času stabilní. Naopak mnoho párů, které se později rozvedly, bylo sice jako novomanželé velmi láskyplných, ale postupně se stávaly méně láskyplnými, negativnějšími a kritičtějšími vůči svému partnerovi.

Huston sice zjistil, že to, jak dobře spolu manželé vycházeli jako novomanželé, ovlivnilo jejich budoucnost, ale hlavním rozlišujícím faktorem mezi těmi, kteří se rozvedli, a těmi, kteří zůstali v manželství, bylo množství změn ve vztahu během prvních dvou let.

„První dva roky jsou klíčové – tehdy je riziko rozvodu obzvlášť vysoké,“ říká. „A změny, ke kterým během této doby dochází, nám hodně napoví o tom, kam manželství směřuje.“

Hustona nejvíce překvapila povaha změn, které vedly k rozvodu: Zkušenosti 56 zúčastněných párů, které se rozvedly, ukázaly, že ztráta počáteční úrovně lásky a náklonnosti, spíše než konflikt, byla nejvýznamnějším prediktorem trápení a rozvodu. Tato ztráta posílá vztah do sestupné spirály, která vede k nárůstu hádek a bojů a k rozpadu svazku.

„To by mělo změnit způsob, jakým přemýšlíme o raných kořenech toho, co se v manželství pokazí,“ řekl Huston. „Převládajícím přístupem byla práce s páry na řešení konfliktů, která by se však měla zaměřit na zachování pozitivních citů. To je velmi důležité ponaučení.“

„Hustonův výzkum vyplňuje důležitou mezeru v literatuře tím, že naznačuje, že k úspěšnému vztahu patří více než pouhé zvládání konfliktů,“ řekl doktor Harry Reis, Reis z Rochesterské univerzity, přední sociální psycholog.

„Můj vlastní výzkum hovoří o ´ztrátě intimity´ v tom smyslu, že když se lidé poprvé sblíží, cítí od toho druhého obrovský pocit potvrzení, jako by jejich partner byl jediným člověkem na světě, který vidí věci stejně jako oni. Tento pocit někdy vyprchá, a když se tak stane, může se to na manželství těžce podepsat.“

Společenské vědy mají pro tuto slábnoucí dynamiku název – „deziluze“: Milenci se zpočátku snažili jít co nejlépe kupředu a ignorovali nedostatky toho druhého – i celého vztahu. Ale poté, co si vezmou uzel, se objeví skryté aspekty jejich osobností a idealizované představy ustoupí těm realističtějším. To může vést ke zklamání, ztrátě lásky a nakonec k trápení a rozvodu.

Když manželství selže

Příběh Petera a Suzie, účastníků projektu PAIR, ukazuje klasické rozčarování. Když se seznámili, bylo Suzie 24 let a byla novou servírkou na golfovém hřišti, kde tehdy 26letý Peter hrál. Byl „ohromen“ její krásou. Po měsíci se oba považovali za exkluzivní pár. Peter říkal, že Suzie „nebyla namyšlená; zdála se být docela chytrá a je hezká“. Suzie řekla, že Peterovi „na mně jako na člověku hodně záleželo a byl ochotný věci přehlížet.“

Když se na Valentýna v roce 1981 prošli k oltáři, Peter a Suzie spolu chodili jen devět měsíců a cestou zažili mnoho vzestupů a pádů.

Huston říká, že páry jsou nejzranitelnější vůči rozčarování, když je jejich dvoření krátké. Ve víru románku je snadné vykreslit si nerealisticky růžový obraz vztahu, který se nedá udržet.

Jisté je, že na Petera a Suzie brzy dolehla realita. Během dvou let byla Suzie méně spokojená téměř se všemi aspekty jejich manželství. Vyjadřovala Peterovi méně náklonnosti a cítila, že její láska neustále klesá. Považovala ho za člověka s „protichůdnými“ vlastnostmi, jako je žárlivost a majetnictví, a vadilo jí, že má sklon hledat na ní chyby.

Petr byl zase zklamaný, že se jeho žena nestala bezchybnou rodičkou a hospodyní, jak si představoval.

Dalším nebezpečným znamením pro vztah je namlouvání plné dramat a řízené vnějšími okolnostmi. U tohoto páru poháněly vztah vpřed události spojené s Petrovou žárlivostí. Právě on stál za tím, že zničili dopisy a fotografie svých bývalých milenců. Byl to telefonát mezi Suzie a starou láskou, který ho přiměl k tomu, aby vůbec přišel s myšlenkou na svatbu. A byl to záchvat žárlivosti – kvůli tomu, že Suzie tvrdila, že jde nakupovat, a pak se vracela domů podezřele pozdě -, který Petera přesvědčil, že je připraven se oženit.

Je to recept na katastrofu: Krátké namlouvání, které bylo z velké části vedeno Peterovou žárlivostí, umožnilo dvojici ignorovat nedostatky ve vztahu i v sobě navzájem, což je připravilo na zklamání. Toto zklamání narušilo jejich lásku a náklonnost, což zkalilo jejich vnímání osobnosti toho druhého a vyvolalo pocity rozpolcenosti.

Deset let poté, co si řekli „ano“, byli nespokojení milenci uprostřed rozvodu. Když Suzie podávala rozvodové papíry, uváděla jako hlavní důvod postupnou ztrátu lásky.

Paralela mezi neúspěšným manželstvím Petera a Suzie a mým vlastním je zarážející: Moje námluvy s prvním manželem byly krátké, také asi devět měsíců. Stejně jako Petr jsem měla povrchní kritéria:

Když však přišel čas budovat společný život, zjevně jsme se k sobě nehodili. Já jsem chtěla tradiční rodinu s dětmi, on by byl šťastný, kdyby žil v hippie komuně. Na vysoké škole, když jsme se k sobě chtěli nastěhovat, jsme si mysleli, že naši rodiče budou více souhlasit, když se nejdříve zasnoubíme. Tak jsme to udělali, i když jsme myšlence na manželství nebyli úplně oddaní.

Cesta k rozvodu byla vydlážděná brzy, už na konci prvního ročníku: Já jsem řekla, že chci, abychom spolu trávili víc času; on mě obvinil, že se mu snažím bránit v jeho koníčcích, a mnoha slovy mi řekl, abych si „zařídila život“. No, udělala jsem to a o dva roky později už v něm nebyl.

Když manželství uspěje

Zatímco model rozčarování nejlépe popisuje ty, kteří se rozvádějí, Huston zjistil, že jiný model vyhovuje těm, kteří v manželství zůstávají, ať už jsou šťastní, nebo ne:

Hlavním rozdílem mezi nešťastně sezdanými páry a jejich šťastnými protějšky je jednoduše to, že mají celkově nižší úroveň spokojenosti. Přesto kupodivu tato relativní nešťastnost sama o sobě manželství nezatracuje. „Máme celou skupinu lidí, kteří jsou v nešťastných manželstvích stabilní a ne nutně nespokojení,“ řekl Huston. „Je to jen jiný model manželství. Nejde o to, že by byli ve svém manželství šťastní, jde jen o to, že se nespokojenost nerozlévá a nekazí jim zbytek života.“

A i když všechny manželské páry nakonec ztratí trochu té líbánkové euforie, poznamenává Huston, ti, kteří zůstávají v manželství, to nepovažují za zdrcující ránu, ale spíše za přirozený přechod od „romantického vztahu“ k „pracovnímu partnerství“. A když dojde ke konfliktu, rozptýlí ho pomocí různých konstruktivních mechanismů zvládání.

Nancy a John, účastníci Hustonovy studie, jsou zářným příkladem šťastné a zdravé rovnováhy. Seznámili se v únoru 1978 a okamžitě si padli do oka. John o Nancy prohlásil, že je s ní „legrace“ a že by ji „mohl vzít kamkoli“. Nancy říkala, že ji John vždycky chválil a rád dělal věci, které ji bavily, věci, „které by jiní kluci nedělali“.

Během jejich dvoření spolu trávili hodně času, chodili na taneční zábavy na jejich střední školu a scházeli se s přáteli. Začali si rozumět a otevřeně si sdělovat své názory a pocity, uvědomili si, že mají mnoho společného a že se jim ve společnosti toho druhého opravdu líbí.

John Nancy mnohokrát překvapivě navštívil a koupil jí řadu dárků. Ke konci léta dal John Nancy přívěsek s „pravým diamantem“. Vzpomíná si na jeho slova: „Tohle není tvůj prsten, miláčku, ale nějaký dostaneš“. A ona ho dostala. Oba se vzali 17. ledna 1981, téměř tři roky poté, co spolu začali chodit.

Prognóza tohoto vztahu je dobrá. Nancy a John mají „krásný románek“ – pevný základ lásky a náklonnosti, postavený na upřímnosti a intimitě. Tříleté namlouvání jim umožnilo vykreslit realistický portrét toho druhého, což snižuje pravděpodobnost drsného probuzení po svatbě.

V roce 1994, kdy s nimi byl veden poslední rozhovor, byli Nancy a John se svým manželstvím velmi spokojeni. Byli velmi kompatibilní, neshodli se pouze v otázkách politiky. Oba měli pocit, že jim manželství silně prospívá, a říkali, že netouží po rozchodu.

Když seminář skončí, nemohu se dostat k telefonní budce dost rychle. Po dvou zazvoněních je telefon zvednut. Je tam samozřejmě on. Je na něj spolehnutí. Předvídatelný. To je jedna z věcí, které mého muže poprvé odlišily. Po skončení jedné schůzky zamykal další. „Můžeme se zítra sejít na oběd?“ „Ano,“ odpověděl jsem. „Půjdeš se mnou příští týden na večeři?“

Na rozdíl od fantazijní kvality mého prvního manželství jsem s ním cítila hluboké pohodlí a kamarádství a nechovala jsem nehorázná očekávání. Slib jsme si vyměnili o tři a půl roku později, v srpnu 1998.

Tam v kongresovém centru se snažím manželovi vyprávět o Hustonově studii, o kritických prvních letech, o „trvalé dynamice“. Všechno to ze mě vypadne jako zmatek.

„Chceš říct, že máme dobré manželství, že se nerozvedeme?“ zeptá se.

„Ano,“ řeknu udýchaně, zbavená břemene vysvětlování.

„To rád slyším,“ řekne, „ale ve skutečnosti jsem se nebál.“

Někdy se divím: Mohl jsem si zachránit své první manželství, když vím, co vím teď? Pravděpodobně ne. Hustonův výzkum naznačuje, že předzvěsti katastrofy byly přítomny ještě před mým svatebním dnem.

A viní z toho naši kulturu. Říká, že na rozdíl od mnoha jiných světových kultur činí západní společnost z manželství klíčový vztah dospělých, což na lidi vyvíjí velký tlak, aby se vzali. „Lidé mají pocit, že musí najít způsob, jak se k tomu dostat, a jedním ze způsobů je vynutit si to, i když to funguje jen na čas,“ říká.“

Naší kultura je podle Hustona na vině také tím, že udržuje mýtus pohádkové romantiky, která manželství spíše zahubí, než aby ho posílila. Pro Hollywood, který nám přináší nerealistickou, neudržitelnou vášeň, nemá mnoho vlídných slov.

Pokud se tedy váš nový románek začne podobat filmovému scénáři, zkuste si vzpomenout:

BLISS OR BUST?

PROJDĚTE SI MANŽELSKÝ KVÍZ

Vyberte odpověď, která nejlépe vystihuje míru vašeho souhlasu s každým z následujících tvrzení:

Část 1: Víte, co je to manželství? Náš vztah jako novomanželů

1. Jako novomanželé jsme se neustále dotýkali, líbali, slibovali si lásku nebo pro sebe dělali sladké věci.

Silně nesouhlasím (1bod.) Nesouhlasím (2bod.) Souhlasím (3bod.) Silně souhlasím (4bod.)

2. Jaký byl náš vztah? Jak často jste si jako novomanželé vzájemně vyjadřovali kritiku, hněv, rozmrzelost, netrpělivost nebo nespokojenost?“

Často (1 bod) Někdy (2 body) Zřídka (3 body) Téměř nikdy (4 body)

3. Jak často jste si jako novomanželé vzájemně vyjadřovali kritiku, hněv, rozmrzelost, netrpělivost nebo nespokojenost? Jako novomanželé jsme s partnerem cítili, že k sobě patříme; byli jsme si nesmírně blízcí a hluboce zamilovaní.

Nesouhlasím (1 bod) Mírně souhlasím (2 body) Souhlasím (3 body) Rozhodně souhlasím (4 body)

4. Jak se cítíte? Myslím, že jako novomanželé jsme jeden nebo oba byli zmatení ohledně svých vzájemných citů nebo jsme se obávali, že se k sobě nehodíme.

Silně souhlasím (1 bod) Souhlasím (2 body) Nesouhlasím (3 body) Silně nesouhlasím (4 body)

Část 2: Náš vztah k druhému výročí

1. Jaký je náš vztah? K našemu druhému výročí jsme si dlspokojili, že jsme se dotýkali, líbali, slibovali si lásku nebo pro sebe dělali sladké věci méně často než jako novomanželé.

Silně nesouhlasím (1 bod) Nesouhlasím (2 body) Souhlasím (3 body).) Rozhodně souhlasím (4 body)

2. Ke druhému výročí jsme si vyjadřovali kritiku, hněv, mrzutost, netrpělivost nebo nespokojenost mnohem častěji než jako novomanželé.

Rozhodně nesouhlasím (1 bod) Nesouhlasím (2 body) Souhlasím (3 body).) Rozhodně souhlasím (4 body)

3. K našemu druhému výročí jsme k sobě měli mnohem méně sounáležitosti a blízkosti než předtím.

Nesouhlasím (1 bod) Mírně souhlasím (2 body) Souhlasím (3 body) Rozhodně souhlasím (4 body).)

4. K našemu druhému výročí jsem ve vztahu propadl mnohem většímu zmatku nebo obavám než jako novomanžel.

Silně nesouhlasím (1 bod) Nesouhlasím (2 body) Souhlasím (3 body) Silně souhlasím (4 body)

Bodování: Sečtěte body, které odpovídají vašim odpovědím v části 1. Pokud jste získali mezi 4 a 8 body, zařaďte se do skupiny „A“. Pokud jste získali mezi 9 a 16 body, zařaďte se do skupiny „B“. Nyní sečtěte body, které odpovídají vašim odpovědím v části 2. Pokud jste získali mezi 4 a 8 body, zařaďte se do skupiny „C“. Pokud jste získali mezi 9 a 16 body, zařaďte se do skupiny „D“.

Vaše výsledky: Typ manželství zjistíte nejprve tak, že zohledníte svůj výsledek v Části 1 (buď A, nebo B) v kombinaci s výsledkem v Části 2 (buď C, nebo D): Pokud jste získali skóre A + C, přečtěte si „Smíšené požehnání“; pokud jste získali skóre A + D, přečtěte si „Rozpolcená dvojice“; pokud jste získali skóre B + C, přečtěte si „Jemná romance“; pokud jste získali skóre B + D, přečtěte si „Rozpolcení milenci“.

Rozpolcení milenci

Kontrast mezi závratí, kterou jste cítili jako novomanželé, a tím, jak jste se cítili později, může způsobit rozčarování. Ačkoli jste s manželem stále láskyplní a zamilovaní, za stříbrným lemem se skrývají mraky. Můžete se hádat a nesouhlasit, což v kombinaci se ztrátou náklonnosti a lásky ve vašem vztahu může vyvolat první vážné pochybnosti o vaší společné budoucnosti.

Podnět k zamyšlení: Váš vztah může být ohrožen případným rozvodem. Vzorec úpadku na počátku vztahu však nemusí pokračovat. Položte si otázku: Nastavili jsme se na zklamání příliš romantickým pohledem na manželství? Předpokládali jsme, že jeho udržení nebude vyžadovat velké úsilí? Považovali jsme jeden druhého za samozřejmost? Vedlo naše zklamání k frustraci a hněvu? Budou pokračující hádky podkopávat lásku, která nám zbyla?“

Dobrá romantika

Máte velmi láskyplné, milující a harmonické manželství. Možná ztratilo nádech svého počátečního lesku, protože všední realita manželství si vyžádala více vašeho času. V manželství však cítíte jistý pocit bezpečí: Dary, které jste si jako novomanželé rozbalili, vás stále těší.

Podnět k zamyšlení: Máte předpoklady pro šťastné a stabilní manželství. Soudržné partnerství, které jste udrželi, je dobrým příslibem pro jeho budoucnost. Nebudete vždy šťastní – všechna manželství procházejí těžkými obdobími. Ale vaše schopnost udržet zdravé manželství během kritických prvních dvou let naznačuje, že s partnerem společně fungujete jako termostat v domě – když je chladno, zjistíte zdroj průvanu a odstraníte ho, a když je horko, najdete způsob, jak cirkulovat chladný vzduch.

Smíšené požehnání

Vaše manželství je méně okouzlující a plné více konfliktů a ambivalence než romantický ideál západní společnosti, ale za první dva roky se změnilo jen málo a ztratilo jen trochu „dobrého pocitu“. Zdá se, že se jen tak plouží a vykazuje jen málo známek toho, že by se mělo dále zhoršovat nebo hluboce trápit.

Podnět k zamyšlení: Tento vztah možná není romantikou, jakou jste si představovali, ale mohl by vám dobře posloužit. Mnozí lidé v takových vztazích jsou spokojení, jejich manželství je pro ně uklidňujícím stabilním základem, který jim umožňuje věnovat se kariéře, dětem nebo jiným činnostem. Jiní lidé v těchto vztazích jsou mírně nespokojení, ale zůstávají v manželství, protože výhody převažují nad nevýhodami. Několik lidí může nakonec z takových manželství odejít a hledat „jemnou romantiku“.

Rozlučující se dvojice

Vy a váš protějšek k sobě nechováte přílišnou náklonnost a často si navzájem vyjadřujete nespokojenost. Na rozdíl od těch, kteří žijí v manželství se „smíšeným požehnáním“, láska, kterou jste kdysi pociťovali, brzy po svatbě zeslábla a váš vztah se stal ambivalentnějším. Možná již máte pocit, že váš vztah stojí na vratkých základech.

Podnět k zamyšlení: Váš vztah se může ocitnout v bezprostředních problémech. Možná jste se vzali v naději, že problémy ve vztahu po svatbě zmizí, ale nestalo se tak. Zeptejte se sami sebe: Zeptejte se: Předvídal jsem, že naše problémy přijdou, když jsme spolu chodili? Myslel jsem si, že se s manželstvím rozplynou? Jaké změny bych na svém partnerovi potřeboval/a vidět, abych byl/a šťastný/á? Jak pravděpodobné je, že nastanou? Jak moc by se věci musely zhoršit, aby manželství přestalo mít smysl?

.