Zdroj: ValuaVitaly/

Ze všech typů sexuálních fetišů je jedním z nejčastějších fetišismus nohou. Dr. Chris Gosselin a Dr. Glenn Wilson v kapitole knihy o sexuálním fetišismu uvádějí, že tři nejčastější fetiše na části těla jsou nohy, ruce a vlasy.

Jako já jsem se s přitažlivostí nohou nikdy nesetkal, hlavně proto, že jsem pět let učil podiatry a pedikéry psychologii zdraví. Sedávala jsem na studentských klinikách, kde jsem byla obklopena lidmi s těmi nejhoršími otlaky, mozoly, puchýři a verukami (což stačí k tomu, aby se někdo doživotně zbavil nohou). Na druhou stranu se mi podařilo proměnit své zkušenosti z výuky ve vědecké práce (včetně článku v časopise Journal of British Podiatric Medicine z roku 1994!).

Pro sexuální lásku k nohám se vžilo mnoho názvů, včetně foot fetišismu, foot worshipu a foot partialismu. Jiní toto chování považují za sexuální parafilii. Například Dr. Anil Aggrawal (ve své knize Forenzní a medicínsko-právní aspekty sexuálních trestných činů a neobvyklých sexuálních praktik) i Dr. Brenda Love (ve své Encyklopedii neobvyklých sexuálních praktik) označují jedince, kteří mají výrazný zájem o nohy (a získávají z nich sexuální potěšení a vzrušení), za podofily.

Pokud si na internetu zadáte do vyhledávače Google heslo „fetiše nohou“, nejenže vám vyjedou stovky webových stránek, ale samotná rozmanitost toho, co lidi zajímá, je pro začátečníka, který o těchto fetiších nic neví, možná až matoucí. (Objevil jsem také řadu (ne)slavných lidí, kteří byli údajně foot fetišisty, včetně zpěváka Elvise Presleyho, popového umělce Andyho Warhola, spisovatele a dobrodruha Casanovy, sériového vraha Teda Bundyho a spisovatele a básníka Thomase Hardyho).

Fetismy nohou mohou být velmi specifické a jednotlivé rozměry a vlastnosti jsou pro podofila rozhodující. Obvykle je zajímá velikost (chodidla, prsty, pata), tvar (např. plochá noha, vysoká klenba), ozdoby (např. noha s vysokou klenbou), obuv, šperky, prstýnky na nohou, náramky na kotnících atd.), ozdoby (lakování nehtů, tetování, pedikúra atd.), nevizuální smyslové znaky (např. hmat, vůně) a – což je možná nejdůležitější – typ interakce (masírování, doteky, líbání, lechtání, lízání, sání). Existují také dílčí dimenze fetiše, včetně těch, které skutečně zajímá spíše obuv než nohy (tj. retifismus, podle francouzského spisovatele Nicolase Edme Rétifa, který o svém fetiši na obuv rozsáhle psal), nebo těch, kterým se líbí nahé nohy oproti ozdobám obuvi (tj, aretifismus).

V předchozím blogu o sexuálním fetišismu jsem psal obecněji o studii vedené Dr. G. Scorollim (University of Bologna, Itálie) o relativní prevalenci různých fetišů na základě údajů z online fetišistických fór. Bylo odhadnuto (podle názoru autorů velmi konzervativně), že jejich vzorek tvořilo nejméně 5 000 fetišistů (ale pravděpodobně jich bylo mnohem více). Jejich výsledky ukázaly, že na online fetišistických fórech bylo 44 722 členů s fetišistickým a/nebo parafilickým sexuálním zájmem o nohy (47 % všech fetišistů „částí těla“, na které narazili). Mezi lidmi preferujícími předměty související s částmi těla byla obuv (boty, kozačky atd.) druhou nejpreferovanější (26 739 členů online fetišistických fór; 32 procent všech „předmětů souvisejících s částmi těla“), hned za předměty nošenými na nohou a/nebo hýždích (33 procent). Zpráva společnosti AOL z roku 2006 (nazvaná The Sexmind of America) seřadila všechna slova a fráze používané při vyhledávání fetišů jejími předplatiteli a zjistila, že nejčastěji vyhledávaný fetiš se týkal nohou.

Většina psychologických teorií týkajících se jak fetišů obecně, tak zejména fetišů nohou se týká vtištění a podmiňování zkušeností z raného dětství (kdy jsou sexuální reakce obvykle spojovány s nesexuálními objekty). Například heslo na Wikipedii o psychologickém původu a vývoji sexuálního fetišismu uvádí:

„Behaviorismus vystopoval fetišismus až ke klasickému podmiňování a přišel s řadou specializovaných teorií. Společným tématem procházejícím všemi je, že sexuální podnět a objekt fetiše jsou prezentovány současně, což způsobuje jejich propojení v procesu učení… Teorie superpodnětu zdůrazňovala, že fetiš může být výsledkem generalizace. Například zpočátku může člověka vzrušovat pouze lesklá kůže, ale časem mohou mít stejný účinek i běžnější podněty, například lesklý latex. Problémem takové teorie bylo, že klasické podmiňování obvykle vyžaduje mnoho opakování, ale tato forma by vyžadovala pouze jedno. Aby se to vysvětlilo, byla předložena teorie připravenosti; ta uváděla, že reakce na objekt se sexuálním vzrušením může být výsledkem evolučního procesu, protože taková reakce se může ukázat jako užitečná pro přežití.“

Dr. Brenda Love ve své Sexuální encyklopedii v souvislosti konkrétněji s fetišismem nohou uvádí, že:

„Existuje mnoho důvodů, proč se říká, že nohy jsou vzrušující. Chodidla jsou často první částí těla matky nebo otce, které se batole dotýká. Stejně tak si rodiče často hrají s batolaty tak, že do nich chodidly strkají nebo je nechávají jezdit na jednom ze svých chodidel. Dalším aspektem, který se podílí na sexuální přitažlivosti nohou, je to, že milostné objekty mají vždy překážku nebo bariéru k dosažení a nohy jsou pro mnoho partnerů méně dostupné než genitálie. Nohy jsou také méně ohrožující pro ty, kteří mají koitální potíže, protože na rozdíl od partnerových genitálií nekladou nároky na dokonalý sexuální výkon.“

Profesor Vilayanaur Ramachandran, neurolog, se domnívá, že podofilie může vznikat proto, že chodidla a genitálie zaujímají sousední oblasti somatosenzorické kůry mozku. Domnívá se, že mezi těmito dvěma oblastmi mozku může docházet k určitým „nervovým přeslechům“. Zajímavá studie Dr. Jamese Gianniniho a jeho kolegů publikovaná v roce 1989 v časopise Psychological Reports předpokládá, že výskyt footfetišismu se může zvyšovat jako reakce na epidemie pohlavně přenosných chorob. Poznamenali, že během epidemií pohlavně přenosných nemocí, které se datují až do 12. století, došlo k výraznému nárůstu sexuálního zájmu týkajícího se nohou. V nedávné době došlo k výraznému nárůstu footfetišismu v období současné epidemie AIDS a je těmito nadšenci vnímán jako alternativa bezpečného sexu. Dr. Aggrawal ve své knize Forenzní a medicínsko-právní aspekty sexuálních trestných činů a neobvyklých sexuálních praktik z roku 2009 napsal, že:

„Předpokládá se, že tvar chodidla je výrazně falický a fetišista ho považuje za kopii ženských nebo mužských genitálií nebo tvaru ženského těla. Jiný názor je, že chodidla a genitálie jsou ve stejném vizuálním okně a při pohledu na jedno se zobrazí i to druhé; tak se tyto dvě věci (genitálie a chodidla) v mysli spojí.“

V 90. letech 20. století publikovali Dr. Martin Weinberg, Dr. Colin Williams a Dr. Cassandra Calhanová dvě práce (jednu v Archives of Sexual Behavior , druhou v Journal of Sex Research ) o údajích shromážděných od 262 homosexuálních a bisexuálních fetišistů na chodidla. Jelikož se jednalo o neklinický vzorek, domnívali se, že jejich údaje jsou reprezentativnější než údaje těch, kteří vyhledávají léčbu (ačkoli vzorek nezahrnoval heterosexuální foot fetišisty). Ve svém článku z ASB 1994 uvádějí, že sexuální zájmy jejich vzorku se v průběhu času měnily a že fetišistické vzrušení nohou souviselo jak se smyslovými, tak se symbolickými aspekty fetiše.

Přesněji uvedli:

„Symbolicky to bylo téma maskulinity, které způsobovalo vzrušení mužských nohou/nohou, což ukazuje paralely k feminitě vyvolané ženskými nohami/nohou u mužských heterosexuálních fetišistů. Pro mnoho respondentů se fetišismus nezdál být náhradou za živé osoby. Respondenti měli intimní vztahy a dokázali své fetišistické zájmy začlenit do stabilních i méně intimních vztahů. Bylo zjištěno také značné zapojení do sadomasochistických praktik a zapojení do světa homosexuálů.“

Doktor Weinberg a jeho kolegové ve svém článku JSR z roku 1995 uvádějí, že fetišismus nohou obvykle začíná kolem začátku dospívání a že tyto zážitky jsou vnímány jako pozitivní. Jejich sexuální chování bylo výsledkem učení od jiných mužů v jejich okolí (otců, bratrů, starších vrstevníků), a nikoliv důsledkem sociální izolace (často považované za předstupeň a/nebo rizikový faktor fetišistického chování). Nezdálo se ani, že by tito muži patřili k jednomu konkrétnímu osobnostnímu typu.

V porovnání s mnoha jinými typy sexuálně fetišistického chování se fetišismu nohou dostalo poměrně velké empirické pozornosti, a to jak v odborné, tak v klinické literatuře, což může být způsobeno tím, že fetišismus nohou je častější než většina ostatních typů. Většina podofilů se zdá být se svou sexuální preferencí šťastná a spokojená, a v důsledku toho obvykle nevyhledává léčbu.

.