V důsledku toho byla Versailleská smlouva, která Německu uložila celou řadu trestů, od ztráty území až po reparace za válečné škody, Němci obecně považována za nelegitimní. Příslib jejího rozbití se stal důležitou součástí apelu nacistů. Za druhé světové války byl prezident Franklin D. Roosevelt, který působil ve Wilsonově vládě jako náměstek ministra námořnictva, rozhodnut, že tentokrát nesmí být o výsledku války pochyb. Spojenecká politika vůči mocnostem Osy spočívala v přímé „bezpodmínečné kapitulaci“.

Mírová ujednání po první světové válce vyvolávala odpor i na straně vítězů. Italové si stěžovali na „zmrzačený mír“, protože nedostali všechna území, která chtěli. Stejně jako Hitler si i Mussolini našel šikovnou stížnost, která jemu a jeho fašistům v černých košilích pomohla na cestě k moci. Francouzi měli pocit, že obětovali mnoho – země ztratila 40 % své průmyslové kapacity a utrpěla největší podíl ztrát ze všech mocností – a získali jen málo. Na východ od nich viděli Francouzi válkou relativně nezasažené Německo s větší ekonomikou a větším počtem obyvatel.

Británie a USA slíbily Francii záruky proti německému útoku, ale jak se rychle ukázalo, tyto záruky byly bezcenné. Francie proto hledala spojence ve středu Evropy, ale země jako Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie nebyly dostatečně silné, aby vytvořily protiváhu Německu. Francouzské pokusy o navázání spojenectví v těchto zemích pouze podněcovaly německé obavy z obklíčení. Co se týče Velké Británie, ta měla více než dost problémů se snahou spravovat své rozsáhlé impérium s vyčerpanými zdroji, a tak se stáhla, jak to často dělala předtím ze zapletení na kontinentu.

Na Dálném východě měli nacionalisté v Japonsku, které stálo na straně Spojenců, pocit, že jejich země byla zneužita a poté opovržlivě opovrhována „bílými“ mocnostmi, které odmítly zapsat do Paktu Společnosti národů klauzuli o rasové rovnosti. To přispělo k tomu, že se Japonsko vydalo na cestu militarismu a imperialismu a nakonec ke konfrontaci s USA v Pearl Harboru.

Stejný význam pro budoucnost mělo rostoucí rozčarování ze Západu v Číně. I Čína byla spojencem a dodala více než 100 000 dělníků pro západní frontu. Dva tisíce z nich leží pohřbeny ve Francii. Přesto když se mocnosti sešly v Paříži, nedaly Číně to, co nejvíce chtěla – územní a jiné ústupky Německu v provincii Šan-tung -, ale předaly je Japonsku, dalšímu spojenci. Byla to cynická mocenská politika: Japonsko bylo silnější, a proto pro Západ důležitější.

V následné nacionalistické zuřivosti se klíčoví čínští liberálové vzdali Západu a demokracie západního typu. „Okamžitě jsme se probudili a zjistili, že cizí národy jsou stále sobecké a militaristické,“ řekl jeden ze studentských demonstrantů. Osud tomu chtěl, že se nyní objevil alternativní model – v Rusku, kde noví komunističtí vůdci slibovali vybudovat novou, spravedlivější a efektivnější společnost. V roce 1920 byla založena Komunistická strana Číny a jejími členy se stali mnozí z těch, kteří v roce 1919 demonstrovali proti Západu. Důsledky tohoto obratu nás provázejí dodnes.

Na druhé straně světa se nyní Spojené státy postavily upadající a rozdělené Evropě do čela světového dění. V průběhu války se finanční dominance přesunula za Atlantik z Londýna do New Yorku, protože USA se staly největším světovým věřitelem. Byly také mnohem silnější v jiných ohledech. Válka podpořila americký průmysl a urychlila přeměnu hospodářské síly USA v diplomatickou a vojenskou moc. Na konci války byly Spojené státy největším světovým výrobcem a měly největší zásoby zlata, které kryly jejich dolar. Jejich námořnictvo soupeřilo s britským, do té doby největším na světě.

Americká výjimečnost – pocit, že jsou jiné a zároveň lepší než zbytek světa – byla také posílena. Jak jednou řekl Wilson, „Amerika je idea, Amerika je ideál, Amerika je vize“. Ve svém velkém projevu v Kongresu v dubnu 1917, kdy žádal o vyhlášení války Německu, dal jasně najevo, že USA nechtějí z války nic pro sebe, že jejich cílem je porazit militarismus a vybudovat lepší svět. Opakovaně prohlásil, že udělá vše pro to, aby se mezinárodní vztahy odklonily od tajné diplomacie a obchodů, které evropské mocnosti provozovaly po staletí a které podle jeho názoru a názoru mnoha Američanů vedly k válce. Spojené státy vstupovaly do války jako „společník“, nikoli jako „spojenec“. Jejich válečné cíle byly jiné než cíle Evropanů: vybudovat mírový a spravedlivý mezinárodní řád, nikoli získat území nebo jinou válečnou kořist.

Delegace USA přišla na poválečnou mírovou konferenci s pohrdáním starou Evropou a s pocitem morální nadřazenosti. To se jen posílilo, když se uzavření míru ukázalo jako obtížné. Vleklý a tvrdý boj mezi Wilsonem a jeho odpůrci vedl k tomu, že Kongres odmítl nově založenou Společnost národů, a povzbudil ty, kteří si přáli, aby se USA do zahraničních pletek nezapojovaly.

Když v Evropě narůstaly poválečné problémy, mnozí Američané reagovali se zděšením, hněvem a pocitem, že byli nějak vtaženi do špatného konfliktu. To zase nahrávalo izolacionistickým impulsům dvacátých a třicátých let, opět s nebezpečnými důsledky. To se nikdy nedozvíme, ale zůstává to přinejmenším otevřenou otázkou: Kdyby se USA připojily ke Společnosti národů a byly připraveny spolupracovat s ostatními demokraciemi proti agresivním a nedemokratickým mocnostem, mohla být druhá světová válka odvrácena?

Takové otázky o alternativních cestách, kterými se mohlo jít v minulém století, činí první světovou válku trvale zajímavou. Neměli bychom ji vnímat pouze jako něco historicky zajímavého, jako sérii sépiových fotografií, na nichž jsou zachyceni lidé, kteří jsou nám zcela cizí. S následky této války žijeme dodnes a čelíme podobným obavám. Jak se například svět vypořádá s mocnostmi, jejichž vůdci mají pocit, že musí mít své místo na slunci? Pokud jde o Německo tehdy, přečtěte si Rusko dnes. Nebo jak můžeme obnovit společnosti po hluboce poškozujících konfliktech – tehdy v Evropě, ale i dnes ve střední Africe, na Blízkém východě nebo v Afghánistánu?

Set let po atentátu na rakousko-uherského arcivévodu v ulicích Sarajeva nám možná pohled zpět na první světovou válku stále může pomoci k mírumilovnější budoucnosti.

-Dr. MacMillan je správcem koleje svatého Antonína na Oxfordské univerzitě a autorem nejnovější knihy „Válka, která ukončila mír: Cesta do roku 1914“

.