BIBLIOGRAFIE

Věda psychologie z velké části zkoumá činnosti jednotlivců a skupin, jak fungují v sociálním systému. Mnoho sociálních vědců sdílí přesvědčení, že psychologické poznání vyžaduje nejen systematické pozorování chování, které se odehrává v sociálním kontextu, ale také studium duševního života zúčastněných jedinců. Lidé mají přímý přístup k části svého duševního života. Obvykle jsou schopni sdělit ostatním mnoho informací z první ruky týkajících se této části. Konkrétně zachycují vlastní proud vědomí, který v nich probíhá. William James (1842-1910) je jedním z původních tvůrců psychologické vědy a proslavil se pronikavým popisem proudu vědomí, který předložil ve svém mistrovském díle Principy psychologie (1950 ). Následující text je z Jamesových Hovorů k učitelům o psychologii: And to Students on Some of Life’s Ideals (1916 ) a vystihuje jeho pojetí proudu vědomí:

Now the immediate fact which psychology, the science of mind, has to study is also the most general fact. Je to skutečnost, že v každém z nás, když bdíme (a často i když spíme), neustále probíhá nějaký druh vědomí. Existuje proud, sled stavů, vln nebo polí (nebo jakkoli je chcete nazvat), poznání, pocitů, tužeb, úvah atd., které neustále procházejí a znovu procházejí a které tvoří náš vnitřní život. Existence tohoto proudu je prvotní skutečností, jeho povaha a původ tvoří základní problém naší vědy. (s. 15)

Popisuji zde Jamesovo pojetí proudu vědomí (srov. Natsoulas 1999, 2001) a používám zaměnitelně termíny stav vědomí a stav vědomí pro základní durativní složky, které podle Jamese tvoří proud vědomí po jedné v těsném sledu za sebou.

Stav vědomí je obecně vědomí řady položek. Není o nic méně uceleným stavem vzhledem k počtu jeho „předmětů“. Patří k nim jak stavy vědomí, tak například vlastnosti prostředí a tělesné aspekty jedince. Velmi častým rysem duševního života lidí je přímé zachycení stavů vědomí, které se vyskytují. James se domnívá, že toto „vnitřní uvědomování“ je záležitostí toho, že jeden stav vědomí má mezi svými objekty jiný stav vědomí patřící do stejného proudu. Není možné, aby stav vědomí byl sám sebou mezi předměty, které přímo zachycuje. James na tomto posledním bodě trvá bez ohledu na svou stejně zásadní tezi, že stav vědomí má běžně mnoho odlišných předmětů. Ne každý stav vědomí je předmětem vnitřního vědomí. Ale takový stav transponující bez vědomí není o nic méně základní durativní složkou jeho proudu. Upřímná zpráva o tom, že si člověk neuvědomuje x, sama o sobě neznamená, že neprožil stav vědomí, mezi jehož objekty patří x.

Proud vědomí se skládá z momentálních stavů vědomí, které následují jeden za druhým v řadě, jež se subjektivně jeví jako těsně sousedící. Vnitřní vědomí nezaznamená žádné přerušení toku vědomí, ať už je jakkoli dlouhé nebo krátké. Takové přerušení musí být následně vyvozeno, že k němu došlo, má-li být vůbec poznáno. Některé Jamesovy poznámky naznačují, že proud vědomí je kontinuální ve smyslu rozšiřování v dimenzi času spíše prostřednictvím vnitřního růstu než řadou vnějších přírůstků. Na jiném místě však obšírně tvrdím, že jeho konzistentnějším názorem je, že impulsy změn v mozku dávají impulsy mentality (Natsoulas 1992-1993). Tuto druhou řadu navrhuje jako kontinuální. Každý stav přímo navazuje na stav vědomí těsně před ním, „přičemž mezi nimi není absolutně nic“, jen pokud do nich nezasahuje žádná „časová mezera“. Podle Jamese k takovým časovým mezerám skutečně dochází, a to díky tomu, co se odehrává v mozku. Nejsou však patrné, protože vědomí během každé časové mezery zcela zaniká. V knize Principy psychologie James prosazuje dualistickou interakcionistickou teorii, pokud jde o vztah mentálního a fyzického (srov. Natsoulas, 2005). Mozek vytváří stavy vědomí, ale ty zase mohou ovlivňovat probíhající fyzický proces, který je produkuje, a tak nepřímo ovlivňovat průběh, kterým se ubírá proud vědomí. Přesto žádný stav tvořící proud není stavem mozku. Žádný stav vědomí není ani žádnou vlastností, která by inherentně náležela samotnému mozku.

Vědomí člověka je v každém okamžiku zcela tvořeno jediným stavem vědomí. To je Jamesův (1950 ) názor s jednou výjimkou. U téhož jedince může současně plynout druhé vědomí, které se skládá z vlastních odlišných stavů vědomí (srov. James 1982 ). Přesto je každý stav vědomí celistvý v tom smyslu, že každý z nich je jednotným vědomím, i když obvykle disponuje mnoha objekty, ale nikdy není složen z odlišných mentálních prožitků nebo mentálních aktů. James popisuje individuální komplexnost velké většiny lidských stavů vědomí (nazývá je zaměnitelně „poli“ a „stavy“):

Konkrétní pole jsou vždy komplexní. Obsahují vjemy našich těl a předmětů kolem nás, vzpomínky na minulé zážitky a myšlenky na vzdálené věci, pocity spokojenosti a nespokojenosti, touhy a averze a další emocionální stavy spolu s determinacemi vůle, a to ve všech možných variantách, permutacích a kombinacích. Ve většině našich konkrétních stavů vědomí jsou všechny tyto různé třídy složek v určité míře přítomny současně, i když jejich vzájemný poměr je velmi proměnlivý. (1916 , s. 17)

Tyto mnohé složky Jamesových stavů vědomí bychom neměli chápat jako samostatné mentální akty, jak jsou tradičně chápány. Nejsou to vzájemně odlišné případy toho, že si někdo něco uvědomuje. Každý předmět nějakého stavu vědomí je v něm uchopován ve vztahu ke všem ostatním předmětům tohoto stavu vědomí. Jamesovy složky stavů vědomí jsou (1) abstrakce z jednotlivých konkrétních stavů, které je mají mezi svými rysy, (2) rysy toho, jak je více objektů stavu vědomí uchopováno dohromady, a (3) neexistují jinak než v podobě rysů stavů vědomí. Sluchová nebo vizuální zkušenost tedy neexistuje jinak než jako složka jednoho nebo více stavů vědomí (srov. Natsoulas 2001).

Z Jamesova hlediska jsou odkazy na to, že si někdo uvědomuje to či ono, velmi pravděpodobně zavádějící. Nemá to znamenat, že zkušenostní rysy stavů vědomí mají subjekt nebo ego, které si je uvědomuje. Tím není řečeno, že proud vědomí a všechny s ním spojené stavy vědomí někomu nepatří. Jde spíše o tvrzení, že samotné stavy vědomí jsou jediným místem, kde vědomí existuje. Mozek ani žádný druh duchovní entity není tím, co prožívá, myslí, cítí, vnímá nebo vydává něčí stavy vědomí, a v tomto smyslu není zdrojem nebo činitelem něčího duševního života. Mozek člověka skutečně vyvolává jeho stavy vědomí, ale není si vědom vůbec ničeho, včetně toho, že tak činí, a stavů, které vyvolává. James rozlišuje materiální já, sociální já a duchovní já, ale duchovní já ztotožňuje konkrétně s proudem vědomí, a nikoli s nějakou entitou či operací vně proudu, která způsobuje, že je takový, jaký je, nebo která na něj dohlíží či ho uvádí do provozu. „Pomíjející Myšlenka sama je jediným ověřitelným myslitelem“ (James 1950 , s. 346). Jsou to stavy vědomí samy o sobě, které poskytují duševnímu životu subjektivní časovou jednotu. Činí tak tím, že si přivlastňují bezprostředně minulé stavy vědomí, které jsou nyní objekty vnitřního vědomí, a vzdálenější stavy vědomí, které jsou aktuálně objekty vzpomínek.

Je Jamesovo chápání stavů vědomí v souladu s jeho zdánlivou prvotností, že vědomí je „bojovníkem za cíle“? Za to, že stav vědomí má mezi svými objekty určitý cíl nebo typ cíle, vděčí přímo stavu mozku, který je za vznik stavu vědomí odpovědný. Vliv minulých stavů vědomí se omezuje na to, že posílily nebo zbrzdily (podpořily nebo zkontrolovaly) probíhající mozkový proces, a tím ovlivnily jeho průběh. Stav vědomí a jeho následovníci mohou dospět k záměru nějakého nového cíle, ale nikoli v důsledku jejich vlivu na to, jak probíhající mozkový proces probíhá. James tvrdí, že stav vědomí nemůže přinést nic absolutně nového. Stav vědomí však může přispět k udržení určitého cíle jako předmětu proudu na úkor cílů alternativních a zvýšit tak šanci na související jednání, protože mozkový proces takové jednání určuje a je vhodně ovlivněn.

Je proud vědomí iluzorní? James (1950 ) si tuto otázku klade sám, když pojednává o duchovním já a konkrétně označuje duchovní já za nic jiného než samotný proud vědomí. Z některých svých vlastních introspektivních snah James usuzuje, že vše, co lze o sobě poznat spíše bezprostředním než inferenčním způsobem, je objektivní (např. tělesné stavy) a vyžaduje percepční pozorování. Stavy vědomí a proudy, jejichž jsou součástí, nejsou bezprostředně zachytitelné, a proto jsou odvozenými konstrukty. James tento skeptický postoj z praktických důvodů ponechává stranou a nadále používá výroky vnitřního vědomí, jako by neměl žádné pochybnosti. Následující otázky naznačují, co považuji za lepší důvod, proč pokračuje právě tak, jak pokračuje. Jak si James může být vědom pozorování x, když nemá žádné vnitřní vědomí žádného stavu vědomí, mezi jehož objekty patří x? Může James na základě pozorování chování poznat, že pozoruje x? Prozradila by určitá část Jamesova chování jemu nebo ostatním, že pozoruje x ? Jak si ale potom může někdo uvědomit, že pozoruje kus Jamesova chování, když u nikoho nemůže dojít k vnitřnímu uvědomění jakéhokoli stavu vědomí, které má tento kus chování mezi svými objekty?

Také James, William; Psychoterapie

BIBLIOGRAFIE

James, William. 1916. Hovory k učitelům o psychologii: A studentům o některých životních ideálech. New York: Holt. (Orig. pub. 1899.)

James, William. 1950. The Principles of Psychology [Zásady psychologie]. New York: Dover. (Orig. pub. 1890.)

James, William. 1982. The Varieties of Religious Experience (Rozmanitosti náboženské zkušenosti). Ed. Martin E. Marty. Harmondsworth, Velká Británie: Penguin. (Orig. pub. 1902.)

Natsoulas, Thomas. 1992-1993. Proud vědomí: I. Impulsy Williama Jamese. Imagination, Cognition, and Personality (Představivost, poznání a osobnost) 12 (1): 3-21. (Série publikovaná 1992-2006 ve stejném časopise.)

Natsoulas, Thomas. 1998. On the Intrinsic Nature of States of Consciousness (O vnitřní povaze stavů vědomí): Jamesův všudypřítomný pocitový aspekt. Review of General Psychology 2 (2): 123-152.

Natsoulas, Thomas. 2001. On the Intrinsic Nature of States of Consciousness [O vnitřní povaze stavů vědomí]: Attempted Inroads from the First-Person Perspective (Pokusy o náhled z perspektivy první osoby). Journal of Mind and Behavior 22 (3): 219-248.

Natsoulas, Thomas. 2005. On the Intrinsic Nature of States of Consciousness [O vnitřní povaze stavů vědomí]: A Thesis of Neutral Monism Considered. Journal of Mind and Behavior 26 (4): 281-306.

Thomas Natsoulas

.