Přijde nám tak samozřejmé, že by nikdo neměl umírat sám, že o tom nikdy nemluvíme, ale lidé často umírají, když jsou sami. Někdy umírají způsobem, který naznačuje, že chtějí být raději sami, protože se blíží konec jejich života. Je tedy opravdu tak špatné být při umírání sám?

Když člověk umírá v nemocnici nebo v pečovatelském domě, je běžné, že ošetřovatelé, kteří o něj pečují, přivolají jeho rodinu. Mnoho lidí má zkušenost s tím, že se snaží bdít vedle člena rodiny. Je to těžké – protože každodenní život probíhá bez ohledu na to – a může to být emocionálně vyčerpávající. Někdy se stane, že příbuzný zemře ve chvíli, kdy si jeho rodina odskočí zatelefonovat nebo si dojít pro šálek čaje, a rodina se pak trápí a cítí se provinile, že tam nebyla, když zemřel.

Existuje spousta výzkumné literatury z mnoha zemí, která se snaží rozhodnout, co je dobrá smrt. Mezi jednotlivými zeměmi lze nalézt rozdíly, ale i podobnosti. Jednou z podobností je přesvědčení, že nikdo by neměl umírat sám.

Tato myšlenka dobře zapadá do pohledu na umírání, který lze najít na mnoha různých místech. Při rozhovorech s účastníky výzkumu zdravotníci – a zejména zdravotní sestry – běžně říkají, že nikdo by neměl umírat sám. Existuje také mnoho kulturních odkazů, které naznačují, že umírat sám je špatné. Vezměme si například smrt Ebenezera Scrooge v Dickensově Vánoční koledě nebo smrt spisovatele zákonů Nema v románu Ponurý dům. V obou případech jde o smutnou, temnou a osamělou smrt, které je třeba se vyhnout.

Smrt celebrit, jako byla smrt komičky a herečky Victorie Woodové nebo Davida Bowieho, je ve zprávách popisována jako klidná nebo dobrá, pokud jsou obklopeny rodinou. Obyčejní lidé, kteří zemřou sami, se do zpráv dostanou tehdy, když tělo dotyčného není dlouho nalezeno. V takovém případě bude smrt pravděpodobně popsána negativně, například jako šokující, osamělá, tragická nebo jako smutná obžaloba společnosti.

Někteří lidé dávají přednost samotě

Může se ovšem stát, že mnoho lidí by při umírání dalo přednost tomu, aby měli kolem sebe rodinu. Existují však důkazy, které naznačují, že někteří lidé by na sklonku svého života byli raději sami.

Můj vlastní výzkum zjistil, že ačkoli sestry v hospicích v domácím prostředí věří, že by nikdo neměl umírat sám, zaznamenaly případy, kdy člověk zemřel poté, co jeho rodinní příslušníci opustili lůžko. Sestry se domnívaly, že někteří lidé chtějí být při umírání prostě sami. Domnívaly se také, že lidé mohou mít určitou kontrolu nad tím, kdy zemřou, a rozhodnou se tak učinit, když jejich rodina není nablízku.

V rámci stejné studie jsem hovořila také se staršími lidmi, kteří žijí sami, abych zjistila jejich názory na umírání o samotě. Zaujalo mě, že umírání o samotě nebylo vnímáno jako něco, co je automaticky špatné, a pro některé starší lidi bylo naopak výhodné. Pro některé lidi z této skupiny nebylo umírání tím nejhorším, co se mohlo stát – být uvězněn v pečovatelském domě bylo považováno za mnohem horší než umírat sám.

Kulturní představy o umírání naznačují, že být sám při umírání je strašná věc. Tento názor je podporován zdravotnickou politikou a praxí zdravotnických pracovníků, například zdravotních sester. Všichni však známe lidi, kteří v nemoci raději zůstávají sami. Je tedy tak překvapivé, že si někteří mohou přát být při umírání sami?“

Je načase, abychom o tom začali mluvit a připustili, že při umírání chceme jiné věci než při životě. Otevřenost vytvořená diskusí by také mohla pomoci odstranit některé pocity viny, které rodinní příslušníci pociťují, když jim uniká okamžik smrti jejich příbuzného.