Být matkou mi dalo pocit neviditelnosti. Milující ruce se natahovaly kolem mě, aby se dotkly mé dcery, a jak opadal opar krmení, houpání a vyčerpání, stala jsem se cizincem ve vlastním těle.

Vím, že nejsem sama. V rozhovorech s kamarádkami, v knihách a článcích i v odlehčených, ale srdceryvných komentářích v parku se zmatené ženy znovu a znovu ptají: „Ale kam jsem se poděla?“

Ptala jsem se svých kamarádek, jestli měly problém cítit se během výluky jako ony. „Moje ‚mamánkovství‘ je vždycky na očích,“ řekla jedna kamarádka, která řídí celou veřejně prospěšnou práci. Jiná, partnerka v poradenské firmě, naříká, že ji kolegové nyní identifikují jako matku: „Nesnáším, že mě tak vidí.“

Jiná, psycholožka, která je mimo zaměstnání s novým dítětem, přiznává, že byla připravena na to, že se letos přikloní k mateřství, ale ne na naprostou absenci příležitostí cítit se sama sebou. „To, že jsem matka, mi nedává pocit, že bych byla žádoucí; to dělá oblékání a pobyt mezi jinými lidmi – obvykle mimo mé děti.“

Ano, milujeme své děti a ano, dokonce milujeme být matkami (zdá se, že stále musíme jakékoli maminkovské výlevy uvozovat touto výhradou), ale výluka, jakkoli byla nutná a důležitá, nám vzala možnosti být vnímány jako něco jiného než rodič.

Často se začínáme znovu cítit samy sebou, když jsme s přáteli, mimo zónu pláče dítěte a ve světě, kde si najednou radostně uvědomíme, že nenosíme nálepku s nápisem „matka“. Když tančíme. Když nám kolega naslouchá – opravdu naslouchá. Když s námi barista flirtuje, když nám podává kávu. Cítíme se zase jako lidé. Cítíme se viděni.

Když se ptám svých kamarádek, co jim nejvíc chybí, říkáme, že samozřejmě jeden druhý a možnost obléknout se a být ve světě. Být viděn. Dělat oči na barmana přes naše masky, mít někoho – kohokoli! – pozvedne obočí a řekne: „Aha – nevěděl jsem, že máte děti.“ Pocit, že jsme viděny jako sexuální bytosti, nám dává pocit, že jsme opět viditelné, ale tento rok znamenal, že mnoho žen uvízlo s permanentní maskou matky – zejména doma, kde drásavá jednotvárnost uzavřeného života a opakující se zvuková stopa „Muuum!“ u mnoha z nás eros téměř zadusila.

Jistě, jsou chvíle. Večerní rande s rozvozem luxusního jídla a dětmi u několika filmů. Praskající kbelík s ohněm. Láhev vína. Dokonce jsem si oblékla šaty. Můj partner mě o to nežádal; potřebovala jsem to. Pro sebe. A fungovalo to. Protože jsem mohla předstírat, že nejsme doma; že naše děti na chvíli neexistují; že snad existuje paralelní vesmír bez sedmiměsíční výluky, stejných tří párů černých legín, stejné každodenní rutiny. Na okamžik jsem se viděla znovu.

Nedávno se mě jeden mužský autor zeptal, proč si myslím, že fiktivní „mateřské hrdinky“ musí rozdělovat své mateřské a milenecké já. Vyjadřoval se k Mim, hrdince mého románu Zlom matky, která se zoufale snaží zajistit bezpečí svých dětí, zatímco prchá před autoritářskou vládou a snaží se najít svého zmizelého manžela. Cestou se objeví dávné vzplanutí a najednou je tu pokušení a touha – šance být viděna a cítit se jako něco jiného než matka.

Ta otázka mě mátla, protože byla sporná. Samozřejmě že máme nerealistická očekávání od ženských postav. Samozřejmě že od svých mateřských hrdinů očekáváme víc než od otců. Samozřejmě, že ženy jsou nuceny rozdělovat své mateřské a milenecké já, a to podle vzoru, který je stejně tak naším vlastním dílem jako dílem společnosti kolem nás.

S tím, jak tento týden slavně povolilo uzavření Melbourne, můžeme opět udělat první nesmělé krůčky do světa. Nakonec dojde i na plíživé koktejly s přáteli uprostřed týdne v zadních částech pohádkově osvětlených barů. Příležitost obléknout si šaty. Budou bouchat zátky. Ne doteky, zatím (ani nikdy!), ale slastné vzrušení z úsměvu očí na cizí lidi, kteří nemají ani ponětí o chaosu, který doma zůstává po těch z nás, které měly to štěstí a utekly z domu bez dětí.

V knize Matčina chyba se Mim musí vypořádat s nepřátelskou silou, oceánem a sexuálním probuzením, aby vyšla zpoza své mateřské masky a našla sama sebe.

Těším se jen na piknik, přátele, láhev vína a slastné vzrušení z toho, že mě někdo vidí.

– Kate Mildenhallová je autorkou knihy The Mother Fault, která právě vychází v nakladatelství Simon & Schuster

{{#ticker}}

{{vlevo nahoře}}

{{{vlevo dole}}

{{vpravo nahoře}}

{{vpravo dole}}

{{#goalExceededMarkerPercentage}}

{{/goalExceededMarkerPercentage}}

{{/ticker}}

{{heading}}

{{#paragraphs}}

{{.}}

{{/paragraphs}}{{highlightedText}}

{{#cta}}{{text}}{{{/cta}}

Připomeňte mi to v květnu

Budeme v kontaktu, abychom vám připomněli, že máte přispět. Zprávu ve své e-mailové schránce očekávejte v květnu 2021. Pokud máte jakékoli dotazy ohledně přispívání, kontaktujte nás.

• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterestu
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messenger

.