Někteří akademici, kteří se zabývají kanonickými studiemi, si kladou otázku: „Proč vůbec existuje Nový zákon?“. Někteří se dopustili omylu, že raná církev vytvořila kánon jako reakci na falešné učitele, jako byl například Markion (který vytvářel svůj vlastní kánon) ve druhém a třetím století n. l. Tito vědci se domnívají, že novozákonní kánon byl dodatečně vytvořen, aby pomohl vybavit život církve.

Je několik odpovědí na řešení právě této otázky, které lze nalézt v Písmu:

Předně Jeremiáš prorokoval, že bude uzavřena nová smlouva (Jeremiáš 31,31-34). V nové smlouvě se uvádí: „Svůj zákon jim vložím do mysli a napíšu jim ho do srdce; budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ (Jeremjáš 3:12). Je velmi důležité si uvědomit, že smlouva měla písemnou dokumentaci. Jestliže stará smlouva měla písemnou dokumentaci a nová smlouva je nadřazena staré smlouvě, pak by platilo, že nová smlouva bude mít také písemnou dokumentaci. Vidíme, že Pavel sám sebe popisuje jako služebníka nové smlouvy ve 2. listu Korintským 3, kde chce vidět Boží zákon napsaný v srdcích svého lidu.

Za druhé, Židé žijící v prvním století našeho letopočtu očekávali, že Bůh splní sliby, které dal ve staré smlouvě. Izrael byl stále v duchovním vyhnanství a potřeboval se vrátit k Bohu. V Novém zákoně vidíme, že tato očekávání mělo mnoho Židů (Lk 2,38; 24,21; Sk 1,6). Starozákonní příběh byl neúplný a potřeboval dokončit. Je velmi zajímavé, že hebrejské uspořádání Starého zákona spočívá v tom, že 1. & 2. kronika je společně s poslední knihou, kde vidíme rodokmeny, naději na návrat na davidovský trůn a návrat z vyhnanství. Matouš začíná rodokmenem Ježíše (Mt 1,1-17), Ježíš bude právoplatným dědicem Davidova trůnu (Mt 1,1.6.17.20) a Ježíš je ten, kdo vysvobodí Izrael z duchovního vyhnanství (Mt 1,21). Matouš (spolu s ostatními novozákonními autory) pokračuje ve vyprávění o velkém Božím plánu vykoupení.

Zatřetí Ježíš pověřil apoštoly, aby se nechali vést Duchem svatým do veškeré pravdy (Jan 14-16). Nejprve to začalo jako ústní hlásání, ale nakonec apoštolové (spolu s dalšími proroky) sepsali epištoly obcím, kterým sloužili. Tyto listy byly považovány za inspirované a autoritativní (1 Kor 14,37; 2 Tes 2,15; 2 Petr 3,15.16; 1 Tim 5,18; 2 Tes 3,14). Raná církev obdržela takzvaná Písma, která se vyrovnala autoritativnímu starozákonnímu kánonu (2 Timoteovi 3,16-17).

Protože veškerá autorita je dána Ježíši a protože budeme v poslední den souzeni podle Ježíšových slov (Nového zákona) (Jan 12,48), je logické, že budeme potřebovat Ježíšova psaná slova jako vodítko k věčnému životu (Židům 1,1-2; 1 Jan 5,13).