Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem si jistý, že důvodem je naprostý nedostatek diskuse o tématu smrti v západní společnosti, což se možná ve Velké Británii ještě zhoršilo kvůli dnes velmi britskému pojetí „pevné horní rty“. S dětmi se o tom mluví asi pochopitelně jen zřídka, většina rodičů se tomuto tématu raději vyhýbá, dokud dítě není dost staré na to, aby to pochopilo – kolik lidí zná někoho, jehož pes „odešel žít na farmu“? Po provedení průzkumu je však zřejmé, že tato neochota jde daleko za snahu ochránit děti před realitou života, dokud na ni nejsou připraveny. Studie, kterou v roce 2011 provedla společnost Comres pro koalici Dying Matters, ukázala, že pouze 33 % Britů se cítí dobře, když s někým, včetně rodinných příslušníků, hovoří o smrti a umírání.

„Přestože v Británii každou minutu někdo zemře, náš výzkum zjistil, že mnoho lidí dělá vše pro to, aby se vyhnuli rozhovoru o umírání.“

Ukazuje se tedy, že tento problém může mít kulturní kořeny, ale kupodivu jsou viktoriáni známí svou až morbidní posedlostí smrtí. Rodiny dostatečně bohaté na to, aby si to mohly dovolit, pořizovaly se svými nedávno zesnulými blízkými „posmrtné fotografie“, na nichž je oblékaly do jejich nejhezčích šatů, stavěly je do póz, které jim dodávaly klidný vzhled, a pořizovaly několik fotografií, aby si je připomněly v tom nejlepším světle. Smrt nebyla ve viktoriánské době tématem, kterému by se člověk vyhýbal, i když to možná bylo částečně způsobeno tím, že smrt byla tak všudypřítomná – podle statistického úřadu byla v roce 1891 průměrná délka života muže pouhých 44 let a ženy 48 let. Viktoriánská společnost si tedy nemohla dovolit luxus vyhnout se smrti, ať už chtěla, nebo ne, a proto byl její postoj ke smrtelnosti přirozeně smířlivější.

To naznačuje, že ke změně v názorech společnosti došlo během posledních zhruba 100 let, potenciálně s tím, jak se zvyšovala průměrná délka života, klesal počet nemocí a lidé se stále méně setkávali se smrtí jako přirozenou součástí života. Za zmínku stojí také role, kterou v tomto posunu mohly sehrát světové války – během nich mohlo být v zájmu sebezáchovy národa nutné vyhnout se realitě smrti, jinak by se vytratila motivace a morálka. Podle Národního archivu zemřelo jen v první světové válce přibližně 886 000 britských vojáků, přičemž pro vojáky platil zákon o zákazu repatriace, což znamenalo, že rodiny nemohly absolvovat tradiční obřad pohřbu svých blízkých, čímž se výrazně změnil proces truchlení. Sami vojáci byli svými zážitky často značně traumatizováni, takže nebyli ochotni mluvit o ničem, co se týkalo smrti, nebo o čemkoli, co by jim mohlo válku připomínat – článek profesorky Joanny Bourkeové na internetových stránkách BBC uvádí, že na konci první světové války se 80 000 britských vojáků léčilo s „shell shockem“. „Shell shock“ se dříve nazýval posttraumatický stresový syndrom a mnoho veteránů první světové války se s ním potýkalo po zbytek života, přičemž i pouhá slova v nich vyvolávala vzpomínky na hrůzy, jichž byli jako vojáci denně svědky. Lidé, kteří zůstali ve Spojeném království, cítili, že je jejich povinností být silní pro vojáky vracející se domů a udržovat morálku národa, což vedlo k tomu, že diskuse o smrti, truchlení a úmrtnosti byly tabu. Tento projev stoicismu měl sloužit k ochraně zbývajícího obyvatelstva národa, umožnit mu obnovit zemi a pokračovat v životě, ale také se pak přenášel z generace na generaci, do doby, kdy už tento stoicismus není nutný.