Ačkoli se to vzpírá konsensu, v letech 1900-2006 byly kampaně nenásilného odporu více než dvakrát úspěšnější než jejich násilné protějšky. Díky působivé podpoře občanů, která pomáhá oddělit režimy od jejich hlavních zdrojů moci, přinesly tyto kampaně pozoruhodné výsledky, a to i v kontextu Íránu, palestinských území, Filipín a Barmy.

Kombinací statistické analýzy s případovými studiemi těchto konkrétních zemí a území Erica Chenowethová a Maria J. Stephenová podrobně popisují faktory, které umožňují úspěch takových kampaní – a někdy způsobují jejich neúspěch. Zjišťují, že nenásilný odpor představuje méně překážek, pokud jde o morální a fyzickou angažovanost, informovanost a vzdělávání a angažovanost účastníků. Vyšší míra participace pak přispívá k větší odolnosti, větší pravděpodobnosti taktických inovací, větší příležitosti k občanskému rozvratu (a tedy menší motivaci režimu udržovat status quo) a posunům v loajalitě někdejších stoupenců protivníka, včetně členů vojenského establishmentu. Zjistili, že úspěšná hnutí nenásilného odporu předznamenávají trvalejší a vnitřně mírumilovnější demokracie, u nichž je méně pravděpodobné, že se vrátí k občanské válce. Tato kniha předkládá bohatou, důkazy podloženou argumentaci, originálně a systematicky srovnává násilné a nenásilné výsledky v různých historických obdobích a geografických kontextech a vyvrací mýtus, že k násilí dochází kvůli strukturálním faktorům a faktorům prostředí a že je nezbytné k dosažení určitých politických cílů. Namísto toho Chenoweth a Stephan zjišťují, že násilné povstání je jen zřídka ospravedlnitelné ze strategických důvodů.

Erica Chenoweth a Maria J. Stephan