Mezi britskými hudebními fanoušky vždy existoval široký koridor žaludeční nenávisti vyhrazený skupině Coldplay. Vlastně od té doby, co nám oznámili, že hvězdy na obloze jsou skutečně žluté, jako bychom o nich nebyli schopni mluvit, aniž bychom se odvolávali na to, jak neškodně vlažná je jejich forma prozaické sprchy.

Její poslední deska byla označena za „prázdnou“. Ta předchozí byla popsána jako „stojatá zasraná louže zasraných kokotin prvotřídní kvality“. Dokonce i The Guardian označil kapelu za „grindově nudnou“. Když se o nich píše pozitivně, je to obvykle s nějakým nudným přiznáním viny, jako by se pisatel přiznával k neplacení televizního poplatku. Je to skoro, jako by se před lety rozesílal příšerný řetězový dopis, který kritiky nutí odkazovat přesně na to, jak ohromně prázdná je hudba kapely – nebo trpět příchodem zesnulé dívky v noci, která si přišla pro jejich duši.

Při sledování vystoupení na Superbowlu minulý víkend je asi snadné pochopit proč. Chris Martin je muž, který zdánlivě nedokáže přecházet mezi jednotlivými místy bez přeskakování. Klouže po podlaze jako batole na předškolní diskotéce, sjíždí se na kelímcích Calypso a mlátí a kope do vzduchu. Je hudebním ztělesněním Jamieho Olivera, ale v horším oblečení. Jeho nespoutaný pozitivismus je v podstatě vším, co Britové těžko snášejí. Prostě nám to nesedí.

Ale navzdory hopsání, kopancům a elektrickým úsměvům zůstává kapela odhodlaně populární. Prodali osmdesát milionů alb a letos v létě odehrají další sérii koncertů na stadionech ve Velké Británii. Dokonce se proslýchá, že se letos zapíší do historie a stanou se jedinou kapelou, která bude čtyřikrát headlinerem festivalu Glastonbury. Jsou brazilským fotbalovým týmem britské pop music. Když tedy dokážou uspokojit osmdesát milionů lidí, co tedy Coldplay nutí kritiky a seriózní hudební fanoušky, aby jimi loajálně opovrhovali?“

Zábavné na Coldplay je, že nezaškrtávají obvyklé škatulky, které jsou předem spojeny s nenávistí ke kapele jejich velikosti. Nejsou zrovna tou privilegovanou elitou s peněžními injekcemi a obtloustlými tvářemi, která se opíjí o protekci a na kterou jsme si zvykli, že dominuje našim žebříčkům. Nepřivlastňují si folk a nevydávají ho za svůj jako Mumford and Sons, a už vůbec nezapadají mezi monotónní a banální indie brigády – přes všechnu kritiku svůj zvuk opakovaně měnili. Přestože se Coldplay vyšvihli nad porodní hlen detritu major labelů a stali se jednou z největších světových kapel, je na nich při pohledu na papír cosi podivně autentického. Píší si vlastní písničky, s každým albem se proměňují a vyvíjejí a prodávají miliony, aniž by byli cynicky marketingově zaměřeni na demografickou skupinu teenagerů, což z nich v dnešní době produkce Maxe Martina dělá tak trochu relikt.

Spousta lidí vám řekne, že problémem Coldplay je jejich hudba. Že je tak únavná, že je to jako běžet pouští, jen abyste se dostali do oázy vzdušné nicoty. A často to tak je. Přesto jsou v jejich písních momenty, které jsou tak univerzální, že je těžké uvěřit, že se i těch nejpřímočařejších odpůrců kapely někdy nedotkly – i když třeba náhodou. Velké singly – „Clocks“, „Fix You“, „Yellow“, „In My Place“, „Strawberry Swing“, „Viva La Vida“, „The Scientist“ – mají nesporně melodickou kvalitu, která jim umožňuje vzlétnout a překonat masové masy lidí.

Když myslím na Coldplay, myslím na svého tátu. Bylo mi osm let, když přišel domů s kopií jejich debutového alba Parachutes – vnímavý věk, kdy vám hudba, kterou slyšíte, utkví v paměti, ať chcete, nebo ne. Vždycky tam byli – na tom zvláštním, nedotknutelném místě, kde se vytvářely mé rané formativní vzpomínky a kognitivní asociace. Takže zapomenout na jízdy autem přes celou zemi a nedělní obědy, které kapela ozvučila, je nemožné. Jako by se mi ty okamžiky vtiskly do paměti, jako by ta hudba prosakovala mými póry a hluboko do mé duše, aby se stala součástí mé bytosti.

V důsledku toho mi hlas Chrise Martina připomíná velmi specifickou, osobní atmosféru. Když ho poslouchám, tyto okamžiky se vlní z mého břicha do tady a teď a vizualizují se mi za očima. Slyším léto roku 2000, kdy jsem na jedné z posledních rodinných dovolených, které si pamatuji, dostal své první kopačky. Nebo rok, kdy jsem se s ním naposledy polopravidelně stýkal, rok, kdy vyšlo album Viva La Vida. To album na mě působí opravdu nejvíc, protože zní jako nedotčený sníh o vánočním ránu. Když se zaposlouchám dostatečně pozorně, mám pocit, že si můžu sáhnout a dotknout se něčeho, co nezkazil ubíhající čas. Přesto, když jsem vyrostl natolik, abych mohl číst hudební časopisy, převládal názor, že jsem totální hlupák, a já to tak nějak začal uznávat a utíkat s nenávistí.

Je tu nějaká hluboce zakořeněná vinná asociace, která nám brání zvěstovat Coldplay s úctou, jakou si jejich největší, nejpůsobivější skladby zaslouží – která nás nutí dávat výhrady ke každému komplimentu. Je to proto, že jsou hudebním ekvivalentem dojetí při sledování epizody seriálu Hollyoaks? Je to tím, že máme obavy, že jsou další U2? Naše kocovina z bezútěšného období v polovině roku 2000, kdy nám Snow Patrol a The Fray nalévali do společných jícnů šálky vlažného čaje? To k tomu určitě patří.

Všechno se to vrací k tomu, kdo jsme jako lidé. Chris Martin je při všem svém talentu zaměstnanec, který ve své kóji jí sendvič se sýrem. Je to ten kluk, kterého jste jednou potkali na večírku a kterého byste si vážně měli vymazat z Facebooku, ale ještě jste to neudělali. Je to další vánoční výprodej, váš strýc nakupující v Tlusté tváři a váš učitel dramatické výchovy, který mává rukama. Je to váš bývalý přítel, v pokoji ztlumená světla a zapálené svíčky, který si v autobuse domů z práce pobrukuje písničku, kterou „napsal“. Je na něm něco tak všedního, tak přízemního – kdyby průměrný člověk napsal písničku na kytaru a poslal vám DM odkaz na Soundcloud, konečný bod, ke kterému by se reálně dostal, by se blížil „Žluté“. Tím, že se rozhodneme, že se nám hudba Chrise Martina nebude líbit, se rozhodneme, že budeme usilovat o něco tvrdšího, vyššího a dál než to, co považujeme za průměrné.

Ale zároveň jsou tu ty momenty: malé útržky souvislostí, které tyto takzvaně vlažné písně oživují. Síla, kterou Coldplay mají, téměř spočívá v tom, jak nepopisné tyto písně jsou. Zabývají se nedefinovatelnými problémy a situacemi, spíše než myšlenky naplňují pocity a nechávají na posluchači, aby si do nich dosadil vlastní souvislosti.

Slavná visačka postelového pomočování, kterou zakladatel Creation Records Alan McGee počátkem roku 2000 Chrise Martina a spol. obdařil, je od té doby s kapelou spojována nepřetržitě jako neslavné mateřské znaménko. Přesto je v tomto termínu i jistá nespravedlnost. Proč jsou Coldplay posvěceni jako obchodníci s vlhkým patetismem jen proto, že se zabývají emocemi na té nejzákladnější úrovni – která oslovuje a spojuje obrovské masy populace? Je emotivní hudba dobrá jen tehdy, když je komplikovaná a hluboká? Ano, na stupnici sentimentu klesají nejníže a sbírají nízko visící ovoce. Ale zase slouží nejzákladnějším emocím každého ochotného posluchače. Dolují to, co ostatní vnímají jako otřepaná klišé, a přitom nejsou o nic méně skutečné a univerzální. Coldplay jsou v podstatě důkazem toho, že hudba nemusí posluchači vždy klást otázky nebo ho vyzývat. Někdy prostě musí působit, což je cvičení, do kterého se jim daří protáhnout i s hulákáním a hulákáním a hláškami skautských vůdců.

V britském vakuu pasivně agresivní MHD a mumlavých omluv může být charisma Chrise Martina na pódiu, z něhož se zvedá žaludek, stejně mdlé jako dělat hvězdné skoky hned po obědě, a není těžké pochopit, jak se zrodila věčná nenávist ke Coldplay. Ale když je nenávidíme, přiznáváme tím jen, že chceme od života zažít víc? Nebo popíráme skutečnost, že tyto každodenní – průměrné, ale neméně významné – emoce cítíme v hloubi duše také? Myslím, že je to tak trochu obojí.

Ryana Bassila najdete na Twitteru: @RyanBassil