Mám se stát rozmařilým, jako bych byl blondýn? Nebo nábožná, jako bych byla Francouzka?

Každé zlomení srdce mi dodává pocit většího dobrodružství (a jak se na tom nekonečném seznamu opakují stále stejná jména!), ale jednoho dne nezbude nic, s čím bych se mohla vydat dál.

Proč bych se o tebe měla dělit? Proč se pro změnu nezbavíš někoho jiného?“

Já jsem ten nejméně obtížný z mužů. Jediné, co chci, je bezmezná láska.

I stromy mi rozumějí! Proboha, vždyť já pod nimi taky ležím, ne? Jsem jako hromádka listí.

Nikdy jsem se však nezacpal chválou pastýřského života ani nostalgií po nevinné minulosti zvrhlých činů na pastvinách. Ne. člověk nikdy nemusí opustit hranice New Yorku, aby se mu dostalo veškeré zeleně, kterou si přeje – nedokážu si vychutnat ani stéblo trávy, pokud nevím, že je po ruce metro nebo obchod s deskami či jiné znamení, že lidé úplně nelitují života. Důležitější je potvrdit to nejméně upřímné; mrakům se už tak dostává dost pozornosti a i ty se dál míjejí. Vědí, o co přicházejí? Hm.“

Moje oči jsou neurčitě modré jako obloha a neustále se mění; jsou nevybíravé, ale pomíjivé, zcela konkrétní a neloajální, takže mi nikdo nevěří. Pořád se dívám jinam. Nebo znovu na něco, když už mě to vzdalo. Jsem z toho neklidný a to mě činí nešťastným, ale nedokážu je udržet v klidu. Kdybych tak měla šedé, zelené, černé, hnědé, žluté oči; zůstala bych doma a něco dělala. Není to tím, že bych byl zvědavý. Naopak, nudím se, ale je mou povinností být pozorný, věci mě potřebují jako nebe musí být nad zemí. A v poslední době je jejich starostlivost tak velká, že si mohu ušetřit málo spánku.

Teď je jen jeden muž, kterého ráda líbám, když je neoholený. Heterosexualita, ty se nezadržitelně blížíš. (Jak ji nejlépe odradit?)

Svatý Serapione, halím se do roucha tvé bělosti, která je jako Dostojevského půlnoc. Jak se mám stát legendou, má drahá? Zkusil jsem lásku, ale ta tě skrývá v lůně jiného a já z ní vždycky vyrážím jako lotos – extáze vždycky vyrážet! (ale člověk se tím nesmí nechat rozptylovat!) nebo jako hyacint, „aby udržel pryč špínu života“, ano, tam, i v srdci, kde se špína pumpuje a pomlouvá a znečišťuje a určuje. Chci svou vůli, i když se možná proslavím záhadnou prázdnotou v tom oddělení, v tom skleníku.

Znič se, když to nevíš!“

Je snadné být krásný, je těžké se tak jevit. Obdivuji tě, milovaná, za past, kterou jsi nastražila. Je to jako závěrečná kapitola, kterou nikdo nečte, protože zápletka je u konce.

„Fanny Brownová utekla – utekla s koňským kornetem; miluju tu malou Minx, & doufám, že bude šťastná, ačkoli mě tímhle kouskem taky trochu rozčílila.-Chudák hloupá Cecchina! nebo F:B:, jak jsme jí říkali.“ – „Kéž by dostala pořádný výprask a 10 000 liber.“ – paní Thraleová.

Musím odsud vypadnout. Vybírám si kus šátku a své nejšpinavější opálení. Vrátím se, znovu se vynořím, poražená, z údolí; nechcete, abych šla tam, kam jdete vy, a tak jdu tam, kam nechcete vy. Je teprve odpoledne, čeká mě toho ještě hodně. Dole nebude žádná pošta. Otočím se, plivnu do zámku a klika se otočí.