Oh boy is this a basket case of a question and I’m basically going to cover as much of this topic as I reasonably can.

Let’s start in 1870 when Prussia and various other German states declared war on the Kingdom of France under Napoleon III. Prusko se pouhé čtyři roky předtím zmocnilo mnoha území v prusko-rakouské válce v roce 1866 a vytvořilo konfederaci severoněmeckých států – Severoněmecký svaz. Válka se navenek vedla o prince Leopolda, prince menšího německého státu, který měl nastoupit na španělský trůn. Francouzi se obávali úplného obklíčení části Německa a Němci ovládaného Španělska. Přestože by princ Leopold svou kandidaturu na následníka stáhl, pod Bismarkem a Willhelmem I. si válku zoufale přáli, aby sjednotili německé státy – zejména jihoněmecké spolkové země Bavorsko a Württembersko – pod společným praporem „Německa“ a dále srazili Francouze, které považovali za problém evropské stability, na kolena.

Přátelé Pruska & tedy šli do války pod záminkou španělského nástupnictví a několika politických „přehmatů“ (mrk mrk) a oblažili Francouze. Francouzi by v prvním roce války v podstatě celou svou armádu obklíčili a zajali najednou u Sedanu. To bude mít později v první světové válce velký význam, protože děti mužů, kteří tento úžasný vojenský výkon provedli, se budou zoufale snažit dostát odkazu svých otců. Nicméně byl zajat i Napoleon III. a Francie se prohlásila republikou a pokračovala v bezvýsledném boji až do ledna 71, kdy padla Paříž. Německo bylo prohlášeno za nezávislý stát s Willhelmem I. Pruským jako svým králem a také se zmocnilo oblastí s německou většinou v Alsasku-Lotrinsku od Francie.

Co následovalo, bylo v podstatě nejsložitější téma v dějinách, kterým je bismarkovská politika. K tomu je také zapotřebí vrátit se trochu do minulosti. V roce 1815 Vídeňská smlouva konkrétně ukončila napoleonské války a vytvořila rovnováhu sil v Evropě tím, že uspořádala, kterým státům bude patřit které území, což na zatraceně dlouhou dobu odvrátilo to, čemu se říkalo „všeobecná válka“ – jako válka mezi všemi evropskými státy. Vlastně až do roku 1914. Německo tuto rovnováhu narušilo tím, že vyhrálo válku a vyhlásilo se za nezávislý stát. To všechno postavilo na hlavu.

Německo se přes noc změnilo z konglomerátu malých států a království ve světovou velmoc. Myslím to doslova. Jako stát se zformovalo v roce 1871 a do roku 1880 (pravděpodobně 1875, pokud si vzpomínám, ale určitě 1880) bylo světovou průmyslovou jedničkou jak ve výrobě, tak v kapacitě. Toto prvenství se udrželo až do doby, kdy je v desetiletí 1900-10 převzaly Spojené státy, ale jen s malým náskokem. Přes noc by také měly největší pozemní armádu v tehdejší Evropě a pravděpodobně nejprofesionálněji organizovanou na světě. Chci, abyste si to všechno spojili s běžnou frází, že Prusko nebylo zemí s armádou, ale armádou se zemí. Říci, že pruský militarismus ovládl německou psychiku, by bylo slabé slovo století.

Bismarckova politika byla snahou Otty von Bismarka vyhnout se odvetným opatřením vůči Německu. Uvědomoval si křehkou situaci, kterou spolu s Vilémem I. vytvořil, a vymyslel systém, jak se vyhnout všeobecné evropské válce. To je pravidlo 3/5. Německo musí zůstat součástí třídílné aliance evropských spojenců z celkových pěti – Británie, Francie, Německa, Rakouska-Uherska a Ruska. Německo by uzavřelo Rakousko-Uhersko, Itálii jako sekundární mocnost, aby dále posílilo svou alianci, a splnilo by pravidlo 3/5 tím, že by uzavřelo Rusko. Rusko a Německo měly méně spojenectví, ale spíše vzájemný pakt o neútočení a v nejlepším případě obrannou smlouvu podobně jako Německo s Itálií – od které Itálie snadno odstoupila, jakmile byly karty vyloženy na stůl.

To Francii mírně řečeno naštvalo. Německo považovalo Francii za svého největšího nepřítele a největší potenciální ideologickou hrozbu a dělalo vše, co bylo v jeho silách, aby ji udrželo v šachu. To vše se mělo zhroutit koncem 90. let 19. století po nástupu Viléma II. na trůn. Ten propustil Otto von Bismarka a chtěl ve světě zanechat vlastní stopu. Přitom si zcela znepřátelil Rusko a vytvořil situaci, které se Bismark obával nejvíce – obklíčení Německa. Během několika dní poté, co by Německo záměrně odstrčilo Rusko, by se do věci vložila Francie a uzavřela s Ruskem pakt o vzájemné obraně. Velká Británie však byla stále mimo hru. Bylo to v podstatě Rakousko-Uhersko a Německo versus Francie a Rusko – Británie měla něco, co lze v podstatě brát jako dohodu o podání ruky, ale nic pevně daného.“

Jakkoli mě svrbí ruka, abych se věnoval bojům mezi Německem a Británií v letech 1900 a 1910, tento článek je zaměřen na Francii, takže v podstatě zde náš příběh končí. Shrnutí je takové, že všechno, co se Německo snažilo udělat, aby vytvořilo rozkol mezi Ruskem, Francií a Británií, nakonec vytvořilo ještě těsnější pouto a vytvořilo by situaci, kdy by Británie přešla z izolacionismu od kontinentálních záležitostí do přímého hledání důvodu, proč podpořit Francii, a začala připravovat plány na pomoc v pozemní válce kvůli akcím Německa.

Německo si zhruba v letech 1904/05 uvědomilo, že potřebuje vojenské řešení svého obklíčení, kterým byl Schlieffenův plán. Schlieffen mladší chtěl dostát odkazu svého otce, jak jsem se již zmínil, a vypracoval spletitý plán, kterým se jej pokusil dokončit. Německá armáda by plně mobilizovala a poté by vyslala veškeré své síly s výjimkou několika symbolických jednotek, aby se přehnala přes Belgii – poměr mezi belgickými silami a silami držícími francouzsko-německou hranici by byl vyrovnaný 7:1. To by znamenalo, že by se německá armáda musela plně zmobilizovat. Německé síly na hranicích by takticky ustoupily a síly na severu by rychle obsadily Paříž a pak by se stáhly dolů a obklíčily Francouze u hranic – strategie houpacích dveří, jak se jí říká. Jakmile by pak byla Francie rychle vyřazena – podle označení v plánech za méně než 900 hodin -, Německo by pak přehnalo své armády na celý východ, aby se setkalo s ruskou přesilou, která by právě dokončila mobilizaci.

No, von Moltke si uvědomil, jak je tento plán fantastický, a trochu ho zredukoval – někteří by řekli zkažený. Princip však zůstal stejný — vyřadit nejprve Francii, a to znamenalo jít přes Belgii co nejrychleji. To by bylo diplomatické ospravedlnění pro vstup Británie do války a netřeba dodávat, že Němci se napakovali a Rusové se tlačili do Východního Pruska mnohem dříve, než se očekávalo. Plán se rozpadl a od té chvíle to vede k opotřebovací válce, kterou známe a milujeme dnes.

Je to však jen velmi hrubý nástin událostí. Pokud chcete, abych šel v některé oblasti více do hloubky, zeptejte se mě!“

Poznámky:

Strachan, Hew, „The First World War: Volume I: To Arms“

Mosse, W.E., „European Powers and the German Question, 1848-1871“

Carr, William, „The Wars of German Unification“