Na rozdíl od jistého zvířecího společníka, který nebude jmenován, psi při shledání se svými majiteli ztrácejí rozum. Není však hned zřejmé, proč by nám naši psí společníci měli věnovat takové nadstandardní přivítání – zejména s ohledem na nerovnováhu sil, která mezi oběma druhy existuje. Oslovili jsme odborníky, abychom zjistili proč.

Volání divočiny

Pro pochopení chování psů je důležité si uvědomit, že psi pocházejí z vlků (nebo alespoň ze společného vlkovitého předka). Je zřejmé, že tyto dva druhy, které od sebe dělí přibližně 10 000 až 15 000 let, mají mnoho společného.

Stejně jako psi se i vlci vítají energickým olizováním obličeje (Kredit: Sander van der Wel CC A-SA 2.0)

Od vlků však můžeme extrapolovat jen tolik; psi se kategoricky liší tím, že jejich předkové aktivně vyhledávali společnost lidí. Situaci ještě více komplikuje zjištění, že vlci z paleolitické éry nejsou stejní jako ti dnešní. V důsledku toho jsou jakékoli závěry, které děláme o chování psů a jeho vztahu k vlkům, pouhou spekulací.

Neurolog Gregory Berns, autor knihy Jak nás psi milují, tvrdí, že mezi moderními vlky a těmi, kteří žili kdysi dávno, je zásadní rozdíl.

„Nejsociálnější z těch předků, kteří se pohybovali v blízkosti lidí, museli být ti nejsociálnější z těch vlků,“ řekl pro io9. „Připojili se k lidem a nakonec se z nich vyvinuli psi. Zbytek vlčí populace patřil mezi nejasociálnější z těchto zvířat a nechtěl mít s lidmi nic společného.“

Podle Bernse však můžeme u vlků jasně pozorovat chování, které je podobné tomu, které se projevuje u psů. Vlci se například navzájem zdraví olizováním tváří. U těchto smečkových zvířat slouží toto olizování jako důležitý sociální pozdrav, ale také jako způsob, jak zkontrolovat a zjistit, co si ostatní vlci přinesli domů za potravu.

Vlci, říká neurolog Giorgio Vallortigara z univerzity v Trentu, se zdraví různými způsoby v závislosti na typu individuálních vztahů, které si vytvořili. Divocí psi se podle něj chovají podobně. Velkou změnou z hlediska adaptivní sociality však byla schopnost domestikovaných psů komunikovat s lidmi pomocí nám vlastních komunikačních signálů, jako jsou pohledy a gesta.

Pesní expertka Jessica Hekmanová, která píše blog na DogZombie, byla přímým svědkem pozdravného chování mezi vlky.

„Když jsem ve Vlčím parku v Battle Ground v Indianě, vždycky mě zarazí, jak moc se některé specifické vlčí chování podobá chování, které vidím u psů – ale mnohem více ritualizované a tak nějak napsané ve velkém,“ řekla io9. „Byla jsem svědkem jedné studie chování, při níž byli vlci, kteří se navzájem dobře znali, na několik dní odděleni a znovu spojeni. Rituály vítání byly fascinující, podřízení vlci se hodně krčili a olizovali si bradu. Tyto projevy chování můžete vidět i u psů, ale spíše sporadicky a bez takové intenzity.“

Psi zároveň vykazují chování, které se od vlků výrazně liší. Jak mi Hekman vysvětlil, jedním z nejdramatičtějších rozdílů mezi psy a vlky je schopnost psů přijímat novinky. Jednoduše řečeno, psi se bojí méně než vlci.

„Může to znít trochu divně, když řeknete, že vlk, který vás může snadno zabít, se vás bojí, ale právě proto mohou být nebezpeční: protože se mohou rozhodnout pro aktivní opatření na svou ochranu a použít k tomu zuby,“ říká Hekman. „U psů je to mnohem méně pravděpodobné.“

Pravda, vzhledem k jejich vlčímu původu je pozoruhodné, že psi s lidmi vycházejí tak dobře. Ale jak mě Berns upozornil, společenskost se ukázala být poměrně silnou adaptací, která u psů funguje mnohem lépe než u vlků.

„Chci říct, podívejte se po světě, kolik je psů,“ říká. „U psů se ukázalo, že je to velmi účinná evoluční strategie. Na světě jsou řádově desítky milionů psů, takže v mnoha ohledech psi překonali vlky.“

Berns říká, že ať už se u psů vyvinula jakákoli sociálnost, jedním z určujících znaků psa je míra, do jaké bude komunikovat s lidmi i jinými zvířaty.

Jak psi vidí lidi

Klíčovým aspektem Bernsova výzkumu zobrazování mozku je studium toho, jak nás psi vnímají. My lidé víme, že psi jsou samostatný druh, ale uvědomují si to i psi? Nebo nás vnímají jako členy své smečky, či jako nějaký podivný druh psů?

Callie se před vstupem do hlučného přístroje fMRI vybaví ochranou sluchu. Výzkumný tým tvoří zleva Andrew Brooks, Gregory Berns a Mark Spivak. (Kredit: Bryan Meltz, Emory University)

Podle Bernsova výzkumu psi, kterým jsou ve skeneru předkládány určité pachy, dokáží jasně rozlišit mezi psy a lidmi a také rozeznat a rozpoznat známé a cizí pachy. Zejména vůně známého člověka vyvolává v mozku odměnovou reakci.

„Žádná jiná vůně to nedokázala, dokonce ani vůně známého psa,“ řekl Berns pro io9. „Není to tak, že by nás vnímali jako ‚součást své psí smečky‘, vědí, že jsme něco jiného – v mozku je zvláštní místo jen pro nás.“

Berns zdůrazňuje, že psi jsou s námi společenští nejen kvůli svým mrchožroutským sklonům.

„Díky zobrazovací práci zjišťujeme, že psi milují své lidi – a nejen kvůli jídlu,“ říká. „Milují společnost lidí prostě kvůli ní samotné.“

Hekmanová říká, že je těžké zjistit, co si psi myslí, ale má podezření, že chápou, že nejsme úplně jako oni. Jako důkaz uvádí agresivitu psů, která je zaměřena na jiné psy a lidi – rozdíly, které spolu nesouvisejí. Říká, že je zcela běžné, že pes má problém s jedním a ne s druhým. Jinými slovy, zdá se, že psi vnímají ostatní psy jako jednu skupinu a lidi jako samostatnou skupinu. A co víc, psi budou vyhledávat pomoc lidí, a ne jiných psů – což je možný znak toho, že psi chápou, že lidé mají zdroje, které psi nemají, a jsou tedy jiným druhem sociální entity.

Ale vnímají nás psi jako součást smečky?“

„Je důležité si uvědomit, že vlčí smečka je rodina – doslova, obvykle máma, táta, štěňata a několik mladých potomků z předchozích let, kteří ještě neodešli sami,“ říká Hekmanová. „Vnímají nás psi jako součást své rodiny? Myslím, že ano.“

Tak rádi nás vidí

Prakticky všichni odborníci se shodují, že štěstí, které psi pociťují, je srovnatelné s tím, co prožívají lidé, a že je podobné tomu, co cítí lidé vůči sobě navzájem.

Jeden šťastný pes (Kredit: Lars Curfs/CC-A-SA 3.0)

„Všechny věci, které jsme dělali se zobrazováním mozku – kdy jsme psům předkládali určité věci a mapovali jejich reakce na odměnu – vidíme analogické reakce mozku u lidí,“ říká Berns. „Když vidíte člověka, který je vaším přítelem nebo někoho, koho máte rádi, jsou tyto pocity přesně analogické tomu, co prožívá pes.“

Berns říká, že psi nemají stejné jazykové schopnosti jako lidé a že nejsou schopni reprezentovat věci ve své paměti jako my. Protože psi nemají označení nebo jména pro lidi, má podezření, že mají ještě čistší emocionální odezvu; jejich mysl není naplněna nejrůznějšími abstraktními pojmy.

Je také důležité vzít v úvahu pouto mezi psem a člověkem a míru náklonnosti, kterou k sobě navzájem cítí. Při použití „testu podivných situací“, který vymyslela vývojová psycholožka Mary Ainsworthová, se u psů ukazuje, že během nepřítomnosti a následně při opětovném setkání s majiteli je chování psa velmi podobné chování pozorovanému u dětí a matek v podobných situacích. Jak mě Vallortigara upozornil, je vhodné a správné hovořit o dyádě pes/majitel v termínech „attachmentu“.“

Konkrétní přivítání psa však závisí na několika faktorech, jako je temperament psa, osobnost majitele, povaha jejich vztahu, míra stresu a úzkosti a sklon/schopnost psa k sebeovládání.

Je však důležité si uvědomit, že stres se u psů projevuje jinak než u lidí.

„Odloučení od majitele pro psa není dobrovolné,“ říká Vallortigara. „Pro psa je vždy nepřirozené oddělit se a opustit smečku.“

Psi někdy dočasně odejdou sami, pokud jsou k tomu dostatečně motivováni, ale dělají to s vědomím, že sociální kontakt lze prakticky kdykoli obnovit.

„Přehnaná míra vítání, kterou lze u některých psů pozorovat, je pravděpodobně způsobena tím, že se ještě nenaučili akceptovat možnost nedobrovolného odpoutání,“ říká Vallortigara.

Když se snažíme ocenit přehnaný pozdrav psa, musíme si podle Hekmana představit, jaké to pro psa bylo, když byl celý den sám, zatímco my jsme byli pryč.

Tak se nudí. (Kredit: /Pinger/10 images/CC0 Public Domain)

„Tento pes měl pravděpodobně dost nudný den bez většího obohacení a navíc mohl být celý den sám, což je pro společenské zvíře nepříjemné,“ uvedla pro io9. „Takže kromě toho, že je rád, že nás vidí, pravděpodobně cítí určitou úlevu, že bude moci dělat něco zajímavého, například jít na procházku, a mít kolem sebe někoho dalšího. Někteří lidé jsou schopni zajistit si venčení psa nebo poslat svého psa do denní péče – to je skvělé řešení toho, co jinak může být pro psa obtížný životní styl.“

A jak upozorňuje Berns, rituál vítání je mechanismus sociálního pouta – ale je to také funkce zvědavosti.

„Když vyskočí, snaží se vám olíznout obličej,“ říká Berns. „Částečně je to sociální pozdrav, ale také se vás snaží ochutnat a očichat, aby zjistili, kde jste byli a co jste během dne dělali. Takže zčásti je to zvědavost. Pokud jsem byl například s jinými psy, moji psi to poznají a uchýlí se k intenzivnímu očichávání.“

Jak přivítat psa zpět

Je samozřejmě důležité reagovat na psa, když přijdete domů, ale podle Marcella Siniscalchiho, veterinárního lékaře z univerzity v Bari, to, jak byste měli reagovat, závisí na kontextu situace a potřebách samotného psa.

„Vítací rituál se bude lišit pes od psa, protože každý jednotlivý pes vnímá a reaguje na odpoutání od majitele velmi osobním způsobem,“ řekl pro io9. „Někteří psi potřebují pozdravit, u jiných je lepší vyhnout se jakémukoli stupňování úrovně vzrušení, jiní se potřebují naučit strategie pro zvládání stresu spojeného s odloučením.“

Hekman říká, že rozhodně existuje napětí mezi našimi zapnutými vítacími rituály („Ahoj, zlato, jsem doma!“) a jejich („Chci tě opakovaně olíznout po tváři!“).

„Můj pes Jenny je velmi nadšený vítač a já nesnáším, když po mně skáče ve snaze dostat se k mé tváři,“ říká. „Proto jsem ji naučila, aby si po mém příchodu domů sedla na gauč. Většinou jí musím připomínat, aby si ‚vylezla na gauč‘, ale teď to dělá s velkým nadšením a čeká, až přijdu. Na gauči je více na mé úrovni, takže nemusí skákat, a já se mohu předklonit a nechat ji, aby mi olízla tvář, což je pro ni velmi důležitá součást rituálu.“

Hekman zdůrazňuje, že u každého psa je důležité, abychom mu neříkali, co nemá dělat (např. „neskákej na mě!“), ale abychom mu říkali, co má dělat.

„Mnoho je majitelů retrívrů, kteří naučili svého psa, aby si po příchodu domů vzal hračku, která usměrní jeho vzrušení,“ dodává.

Hlavním bodem je podle ní to, že pro psy je důležité mít rituál vítání, ale lze ho přesměrovat tak, aby byl pro majitele jednodušší, aby si ho všichni užili.

Kontakt na autora: [email protected] a @dvorsky. Horní obrázek: Tara Jacoby