Poznámka redakce: šikana není nikdy v pořádku. Pokud jste udělali vše, co jste mohli, abyste situaci vyřešili, a nic nepomohlo nebo je někdo v bezprostředním ohrožení, můžete najít pomoc a zdroje na adrese stopbullying.gov.

Pokud čtete tento článek, je pravděpodobné, že jste se s šikanou setkali. Buď jste byli šikanováni jako dítě, viděli jste, jak je někdo šikanován, nebo jste sami byli šikanováni. Je to věc, která vám zůstane v paměti. Je to věc, která vás nutí ptát se: Proč zrovna já? Proč zrovna tohle dítě? Nebo později jako rodič: „Proč právě moje dítě?“

Proč se tedy některé děti stávají terčem šikany? A jak se to časem stupňuje?

Ukazuje se, že humor s tím může mít hodně společného. Janet Gibsonová, kognitivní psycholožka, která se zabývá humorem na Grinnell College, vysvětluje, jak může výuka dětí o různých typech komedie, od slapsticku po deadpan, pomoci dětem porozumět si navzájem – a proč vědci zkoumají humor jako způsob, jak snížit šikanu ve školách.

Jsou vtipní – nebo se o to alespoň snaží. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení, říká Gibson, „šikanující není nějaký izolovaný člověk, který nemá žádné přátele a uchyluje se k mlácení lidí – často jsou velmi oblíbení“. Gibson navíc poznamenává, že v průzkumu mezi sedmi- až osmiletými dětmi na otázku, co se jim na třídním rváči nejvíce líbí, většina odpověděla, že je to jejich „smysl pro humor“, který je činí oblíbenými.

A na jaký druh humoru si osmiletí komici potrpí? No, vzpomeňte si na průměrný dětský kreslený film: Malé děti často tíhnou k „agresivnějšímu“ humoru, jako je slapstick nebo „záchodový humor“ (viz vtipy o prdění). Gibson rychle upozorňuje, že „samozřejmě ne všichni lidé, kteří mají rádi fyzickou komedii, jsou rváči, ale pomáhá pochopit, že tento druh humoru může být sociálním nástrojem pro rváče, který možná postrádá jiné sociální nástroje.“

Jistě, je to pod úroveň, ale každý je přece kritik, ne? Což nás přivádí k dalšímu překvapivému zjištění…

Mladé děti nejsou nutně terčem šikany proto, že vypadají jinak nebo jsou jinak postižené…

Výzkumníci spíše zjistili, že děti jsou často „jiné“, protože nemají stejný smysl pro humor.

Vtipy jsou také z kognitivního hlediska ošidné. „Pro šestileté dítě je těžké zpracovat kognitivní, sociální a emocionální věci, které se odehrávají v rámci 30sekundového okna vtipu,“ vysvětluje Gibson. Aby to bylo ještě komplikovanější, děti s autismem, které pocházejí z jiných kultur nebo prostě nekonzumují stejný druh médií (například kreslené filmy), nemusí mít stejné referenční body pro humor jako ostatní děti. Stydlivé děti na sebe možná nechtějí upozorňovat hlasitým smíchem, i když jim vtip připadá vtipný.

Ať už je důvod jakýkoli, výsledek je stejný. Cíle šikany se méně často smějí tomu, čemu se smějí ostatní děti: totiž vtipům šikanovaného.

Najednou se šikanovaný vnímá jako oběť

„Když šikanovaný vypráví vtip svým agresivním způsobem a konkrétní dítě ho nevnímá jako vtipný, vnímá ho jako agresi,“ říká Gibson. „Dítě reaguje buď agresivně, nebo strachem, což šikanujícího rozčílí, protože jeho pokus o vyprávění vtipu selhal.“ Pocit odmítnutí ze strany šikanovaného a pocit viktimizace ze strany terče pak může přerůst v agresivnější chování. Nyní jsou naštvané dvě děti, nikdo se nesměje a cyklus bude s větší pravděpodobností pokračovat.“

Jak tedy mohou dospělí pomoci přerušit tento cyklus?“

Tím, že děti naučíme, proč jsou prdy vtipné. „Ve školách se skutečně provádějí výzkumy, v nichž pomáhají malým dětem pochopit: „Co je to humor?“ „Jak poznáme, kdy je něco vážné a kdy vtipné?“

No, aby bylo jasno. Gibson nutně neříká, že bychom měli děti učit, aby se „smály“ svým tyranům. Ale učení se humoru je jen další dovedností, kterou mohou rodiče a učitelé přidat do opasků se sociálními nástroji všech dětí, aby jim pomohli být přizpůsobivější a odolnější v situacích, kterým nemusí rozumět. A nějaký výzkum, který by podpořil studium filmu The Three Stooges ve škole? Jsme jedno velké ucho.