A pak se ho zeptali – proč i po tolika letech čeká? Kvůli čemu tu zůstává? Proč stále visí na té tenké nitce naděje, že s ní bude, když od ní má jen jeden porušený slib za druhým? Proč té lži věří? V tuhle fikci? V tuhle sračku? Stále dokola se opakující stejný příběh. Když je považován za pouhý kus odpadu.

Proč tedy spřádá ty smyšlené sny, v nichž ho miluje, zbožňuje, stará se o něj, zůstává s ním, teď a navždy? A v těchto snech se ponoří tak hluboko do tohoto oceánu falešných nadějí, že zapomene, že navzdory všemu, co cítí – je to a zůstane to pouhý sen, naivní sen, který je daleko, daleko od skutečnosti.

Proč si tedy nechává zničit život v těchto marných očekáváních, když může ve svém životě udělat tolik a tak dobrého? Proč zapomíná, že v životě jsou i jiné věci, které jsou důležité, které mají smysl pro něj, pro ně a pro všechny, kdo jsou s ním tak či onak spjati?“

… zvláště, zvláště když není naděje, že s ní skončí spolu. Vůbec žádná naděje. Žádná. Tečka.

Tak proč mu na ní pořád záleží? Proč mu pro ni stále bije srdce? Proč se vzdává všeho, jen aby se mohl v klidu procházet po jejím boku? Proč k ní běží při sebemenším zvuku? Ve chvílích její takzvané nouze? Proč se kvůli ní vzdává všeho, co má? Ona – která je jako letní vánek, který dává jen příslib deště. Jen příslib na pár okamžiků. A pak za sebou zanechá neplodné dny. Vyprahlé noci.

A proč zapomíná, že její zájem o něj bude jen chvilkový. Stejně jako život té můry, která se zrodí a zemře ve stejný den. A že ho bude znovu a znovu míjet. Zlomí mu srdce při každé příležitosti, která se jí naskytne, a nebude se o něj zajímat celé dny a týdny a dokonce měsíce – vrátí se, jen když bude potřebovat rameno, na kterém by se mohla vyplakat…..

„Protože…“ z jeho nitra se ozval hlas. „Protože bez ní by byl život omyl.“

„Protože bez ní by byl život omyl.