Psaním se živím. Několik let jsem se psaním živil jako vysokoškolský profesor i jako vývojový redaktor. A otázka, kterou slýchám častěji než kteroukoli jinou, zní: „Proč je psaní těžké?“

Proč je psaní těžké? Proč lidé s psaním bojují? Dá se psaní naučit?“

Otázka „Proč je psaní těžké?“ za prvé předpokládá, že psaní je těžké. Tento předpoklad se skrývá i v souvisejících otázkách.

Objevuje se dokonce i v otázce „Lze psaní naučit?“. – Otázka, kterou jsem slyšel častěji položenou a záporně zodpovězenou na univerzitních katedrách psaní než kdekoli jinde. Vycházelo se z předpokladu, že psaní se obecně vzato nedá naučit. Ti z nás, pro které je psaní snadné, se tak narodili. Máme v sobě něco, co naprostá většina lidí nemá – něco, co se dá vyhmátnout a zdokonalit u jiných dobrých spisovatelů, ale co se u nich nedá naučit.

Myslím si, že je to nesmysl.

Sám jsem však zároveň často na rozpacích, jak vysvětlit, že jsem se naučil dobře psát. Moje vlastní zkušenost s psaním je vrozená a organická. Nevím, kde nebo jak jsem se to naučil; vím jen, že to umím.

Začal jsem se tedy zabývat výzkumem.

Pokud jsem se na tuto otázku ptal v hodinách slohu v prvním ročníku, shoda byla stejná: „Vyjádřit se“. „Abyste dostali své myšlenky na papír.“ Každá třída se také shodla, i když méně důrazně, že „vyjádřit se“ je snadnou součástí psaní.

Ale pokud je cílem psaní „vyjádřit se“, což je „snadné“, tak proč je psaní těžké?“

Vyjádřit se písemně je možná začátek procesu, ale ne konec. V článku z roku 1979 v časopise College English Linda Flowerová tvrdí, že „vyjádření toho, co si myslíte“ při psaní nezohledňuje veřejnou povahu psaní. Naše vlastní myšlenky bývají plné zkratek srozumitelných pouze nám. Víme, co máme na mysli, takže není třeba definovat nebo vysvětlovat klíčové obrazy, slova nebo fráze.

Když však tyto myšlenky přepisujeme do písemné podoby, zasazujeme je do kontextu, který umožňuje jejich zpřístupnění ostatním lidem. Jiní lidé však nemají přístup k obsahu našeho mozku, kromě toho, co jim poskytneme.

Chce-li tedy autor psát efektivně, musí být schopen zaujmout perspektivu čtenáře. Tím, že „vstoupí do čtenářových bot“, může pisatel určit, které myšlenky je třeba definovat nebo vysvětlit, aby písemné vyjádření jeho myšlenek dávalo smysl.

Přihlédnutí k perspektivě publika „je zdrojem některých nejčastějších a nejrozšířenějších problémů v akademickém a odborném psaní,“ říká Flower.

Proč je psaní těžké? Psaní není pouhá myšlenka, je to myšlenka s publikem.

Učit studenty bát se psát

Proces, který studenta přivádí od „přenesení myšlenek na papír“ k „vytvoření díla, které počítá s publikem“, je v podstatě procesem, který studenty učí psát. Tento proces, jak se vyučuje, je složitý.

V článku v časopise Language Arts z roku 1979 s názvem „Andrea se učí psát těžce“ popisuje Donald H. Graves proces, při kterém se osmiletá Andrea učí psát.

„Před třemi měsíci bylo pro Andreu psaní bez námahy,“ říká Graves. „Bylo to, jako by nebylo třeba dělat žádná rozhodnutí.“<.... t p slova. jedin co musela ud bylo napsat je. po naps se andreina slova nezm prvn n byl z kone>

Během tří měsíců se však Andrea naučila revidovat, promýšlet volbu slov a vět, experimentovat s řazením myšlenek. Aby toho dosáhla, říká Gravesová, musela se Andrea nejprve zbavit svého lpění na „úhlednosti“ nebo na tom, že jedinou napsanou předlohu považuje za něco, co nemůže změnit nebo zmařit revizními poznámkami. Musela také přijmout a realizovat pokyny svého učitele, včetně pokynů, aby do napsaného návrhu vkládala změny, aby si příběh předpřipravila (zde tak, že si ho před psaním nakreslí) a aby navrhla více verzí klíčových vět nebo odstavců.

Na konci tříměsíčního období Andrea všechny tyto činnosti přijala do svého vlastního procesu psaní. Výsledek se proměnil z jediného návrhu na několik stránek poznámek, alternativních verzí tematických vět a podobných floskulí vznikajících v procesu psaní.

Andrein postup je podobný postupu, který jsem v průběhu let viděl vznikat u jiných studentů spisovatelů. Naznačuje mi to, že právě proces výuky revizí je jednou z věcí, kvůli kterým se psaní zdá být „obtížné“. Začínající spisovatelé vnímají psaní jako jednostupňový proces: Napište slova, která máte v hlavě. Jak však postupují, začínají psaní vnímat jako složitější proces.

Děláte to špatně

Čím více složitostí se od spisovatele vyžaduje, tím obtížnější se úkol může zdát. Jak poznamenává pedagogická terapeutka Regina G. Richardsová: „Mnoho studentů má pocit, že psaní trvá příliš dlouho. Pro některé je psaní velmi namáhavým úkolem, protože existuje mnoho dílčích složek, které je třeba dát dohromady.“

Složitý proces však není ze své podstaty obtížný. Mnoho složitých úkolů je časově náročných, aniž by byly obtížné (což s oblibou zdůrazňovala moje vlastní učitelka ve čtvrté třídě, když jsme si stěžovali na úkoly typu opisování definic ze slovníku). A mnoho žáků zvládá složité postupy v jiných předmětech, například dlouhé dělení, aniž by si vypěstovali celoživotní antagonismus k jejich „obtížnosti“. V čem je tedy psaní jiné?“

V článku z roku 2009 Heidi Andradeová a kol. formulují pokus o vytvoření jasných a užitečných nástrojů pro hodnocení psaní středoškoláků. Mezi zahrnutými kritérii byla i opatření, která umožňovala učitelům označit chyby, které „činí psaní obtížně srozumitelným“.

Jak však Flowerová poznamenává, prvním krokem v psaní většiny studentů – ba většiny lidí! – psaní je dostat vlastní myšlenky na papír, bez ohledu na publikum. „Vyjádřit vlastní myšlenky“ je v jistém smyslu výchozí stav psaní. Ze své podstaty je také pro publikum nejobtížněji pochopitelný, protože každý referenční bod je stále výhradním vlastnictvím pisatele.

Jinými slovy, když děti najdou tento druh výchozího psaní označený jako „těžko pochopitelný“, dostanou zprávu: „Tvůj přirozený instinkt nebo přístup k psaní je sám o sobě chybou.“

Tito žáci již nevycházejí z „přirozeného“ nebo „výchozího“ stavu, ale jsou vráceni zpět do oblasti skutečných chyb a z toho plynoucích emocionálních nepříjemností.

„Obvinění z lenosti, špatné motivace a zavrženíhodného přístupu jsou často směřována na adresu deficitních pisatelů. Výsledkem může být vážná ztráta motivace, všeobecné akademické rozčarování a demoralizace,“ říká Melvin D. Levine (cit. in Richards).

Často však tito pisatelé nejsou „líní“. Operují s výchozím očekáváním nebo stavem psaní, protože jim chybí nástroje k tomu, aby dělali cokoli jiného – a protože jim bylo řečeno, že když se o to pokusí, „dělají to špatně“.

Jaká je odpověď?“

Odpovědí podle mě nemůže být přestat učit psaní jako proces oslovování publika. S jedinou výjimkou soukromého deníku nebo zápisníku existuje veškeré psaní proto, aby si ho přečetli ostatní.

Myslím si, že psaní lze spíše usnadnit tím, že si nejprve uvědomíme, že „vyjádřit se na papíře“ nebo „dostat myšlenky na papír“ není chyba, ale přirozené východisko. Koneckonců spisovatel, který jasně nerozumí svým vlastním myšlenkám, je nebude účinně sdělovat ostatním. Spisovatelé, kteří píší v termínech, jimž rozumí jen oni sami, dělají přirozený první krok v procesu psaní.

Když jsou tedy myšlenky spisovateli jasné, možná by se měla výuka revize provádět s ohledem na publikum. Mnoho mých vlastních studentů přišlo na vysokou školu s představou, že „vytvoření několika verzí tezí“ nebo „vymýšlení první věty, která upoutá pozornost“ jsou kroky psaní, které by se měly udělat, ale bez jasné představy proč. Když jsem jim vysvětlil, že smyslem těchto kroků je zajistit, aby u vás publikum zůstalo, rozsvítila se jim žárovka – a jejich práce se zlepšily.

Nakonec možná nastal čas, aby spisovatelé a učitelé psaní úplně odstoupili od stránky. Přijímat perspektivu druhých je dovednost. Stejně jako jiné dovednosti se s praxí zlepšuje. Hraní rolí a podobné nástroje mohou spisovatelům pomoci překlenout propast od „mých vlastních myšlenek“ k „myšlenkám, které sdílím“, aniž by tento proces působil jako naprostá dřina.