Na rozdíl od jiných prestižních závodů, jako je běh na 100 metrů nebo 400 metrů, vyniká maraton nejen svou délkou, ale i neobvykle specifickou vzdáleností. Jak každý maratonec ví, celková vzdálenost činí 26,2 míle. Sam Adams z ní dokonce vyrobil pivo.

Přesto mnoho běžců – a to i těch, kteří letos poběží v Bostonu – netuší, proč je maratonská vzdálenost 26,2 míle (přesněji 26,2187575 míle). Odpověď je jaksi přímočará, a přesto záhadná.

Krátká odpověď zní, že maratony jsou stanoveny na 42,195 kilometru (26,2 míle), protože to v roce 1921 oficiálně přijala Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF). Po téměř 25 letech maratonů, které se táhly v různých délkách, byla jako standard zvolena vzdálenost 26,2 míle z olympijských her v Londýně v roce 1908.

Teď, když se snažíme vysvětlit, proč IAAF vybrala právě tuto olympijskou trať jako oficiální vzdálenost – a proč byla londýnská trať přesně tak dlouhá -, stává se historie nejasnou.

Příklad ani dosažení pouhého vysvětlení, proč IAAF zvolila hry v roce 1908 jako oficiální měření, není možné. Podle Davida E. Martina a Rogera W. H. Gynna v knize The Olympic Marathon:

Délka závodu byla uvedena jako 42,1954 kilometru neboli 26 mil, 385 yardů – stejná jako na olympijských hrách v Londýně v roce 1908 – ale není uvedena žádná diskuse ohledně zdůvodnění jejího výběru.

A stejně jako v případě olympijského maratonu v roce 1908 se výpovědi rozcházejí ve vysvětlení podivně přesné délky trati. Nesporné je, že maraton začínal na hradě Windsor a končil na olympijském stadionu před královskou lóží. Přesto se pak prameny začínají ve svých líčeních rozcházet.

Fotografie: Bostonský maraton v průběhu let

Podle verze IAAF:

Dálka pak byla na olympijských hrách v Londýně v roce 1908 prodloužena na imperiální míli 26 a prodloužena o dalších 385 metrů, když byla startovní čára odsunuta tak, aby na ni viděly děti v královské školce ve Windsoru a aby stále končila před královnou Alexandrou na stadionu White City v západním Londýně.

David Miller v knize The Official History of Olympic Games (Oficiální historie olympijských her) uvádí jako důvod pro prodloužení o dalších 385 metrů také školku.

Jiní odborníci s tímto tvrzením nesouhlasí. Bob Wilcox z Mezinárodní společnosti olympijských historiků označil příběh o 385 metrech přidaných kvůli královským dětem, které se mohly dívat, za „mýtus“ a poznamenal:

Nebyly nalezeny žádné důkazy, které by tento příběh potvrzovaly: v královských archivech se nic nenašlo, a i když princezna Marie závod odstartovala, existují pádné důkazy, jak ještě uvidíme, že šlo o momentální rozhodnutí, a v každém případě její vliv na vzdálenost nic nezměnil.

Jak bylo zprostředkováno v oficiální zprávě o olympijských hrách v Londýně v roce 1908, maratonská trať byla popsána takto:

Z hradu Windsor na olympijský stadion v Shepherd’s Rush, v němž se běželo 385 metrů po škvárové dráze do cíle, pod královskou lóží, přičemž běžec se při vstupu na dráhu na straně naproti královské lóži otočil doleva.

Je zřejmé, že neshoda ohledně původu trasy přetrvává již 99 let.

Bez ohledu na to, jak byla délka trati určena, se závod z roku 1908 okamžitě stal nejslavnější verzí své doby (což může pomoci vysvětlit, proč jej IAAF nakonec zvolila jako oficiální délku maratonu). Italský běžec Dorando Pietri se při vstupu na Olympijský stadion ujal vedení. Poté, co zpočátku odbočil špatným směrem po trati stadionu, však Pietri vyčerpáním zkolaboval.

Kontroverzně mu na nohy a přes cílovou čáru pomohli dva funkcionáři závodu. Americký olympijský tým jménem běžce na druhém místě Johnnyho Hayese proti výsledku protestoval. Protestu bylo vyhověno a Hayesovi byla po diskvalifikaci Pietriho udělena zlatá medaile. Jako útěchu Pietrimu – který se stal morálním oblíbencem fanoušků – předala britská královna Alexandra zvláštní pohár.