Navržená zásada: nepřipisujte kultuře a morálce to, co lépe vysvětluje ekonomie. Tuto zásadu je obtížné aplikovat, protože ekonomické síly, které v dané situaci působí, jsou někdy zvenčí neviditelné. Je snadné vidět výsledky, ale mnohem těžší vidět racionální kalkulace, které stojí za tím, co lidi vede k tomu, aby se rozhodovali tak, jak se rozhodují.

Tak například můžete na Quoře hledat odpověď na otázku, proč jsou rappeři, pasáci a drogoví dealeři tak posedlí nošením známek bohatství, jako jsou zlaté řetězy, kožešiny, zlaté mřížky na zubech, nošení holí s hadími hlavami a podobně. Nejoblíbenější odpovědi jsou vesměs stejné: jde o projevování znaků mužnosti a postavení. Být přehnaně okázalý v oblečení a špercích je součástí kultury těchto odvětví, je to způsob, jak ostatním ukázat své úspěchy.

Dlouho se předpokládalo, že je to pravda, zejména proto, že tato tendence je tradičně spojena s afroamerickou městskou kulturou. Vezměme si „Puttin‘ on the Ritz“, píseň s textem a hudbou Irvinga Berlina z roku 1927. Smyslem písně (v původní verzi) bylo dělat si legraci ze známek blahobytu v Harlemu, a zejména ze způsobu, jakým tehdejší černoši utráceli peníze za oblečení na večírky a dávali najevo všechny známky bohatství.

Píseň předpokládala, že se jedná o rasově podmíněné chování, které neodráží skutečný úspěch, ale spíše jen rozmařilé utrácení.

Jestliže jsi modrý a nevíš, kam jít
Proč nejdeš tam, kde Harlem letí?
Puttin‘ on the Ritz
Spangled gowns upon the bevy of high browns
From down the levy, všichni ztroskotanci
Puttin‘ on Ritz

Tam je každá lulu-belle chodí
Každý čtvrtek večer se svými parádními krasavci
Rubin‘ elbows

Pojďte se mnou a zúčastníme se jejich jubilea
A uvidíme, jak tráví své poslední dva kousky
Puttin‘ on the Ritz

Je to veselá písnička, ale je v ní skutečný kousek, zejména poslední verš. Vyplývá z ní, že tihle lidé (chápete tu větu o „hajzlech?) neumějí šetřit, nerozumějí spořivosti, zajímají je jen povrchní projevy, a proto nikdy nebudou opravdu nic znamenat. Byla to konvenční věta v době krutého zónování a segregace, jejímž cílem bylo vyloučit a udržet na dně společenského a ekonomického postavení osoby jiné než bílé pleti.

Když se dnes lidé dívají na kulturu zlatých řetězů rapových hvězd a dealerů, předpoklad zůstává stejný. A je zrnko pravdy na tom, že v současné době se jedná o mikrokulturu vázanou na určitou demografickou skupinu; skutečná otázka zní: jaké ekonomické síly daly vzniknout této kultuře?“

Co když existuje jiný důvod nošení bohatství, který vypovídá o jiné ekonomické kalkulaci? Rap a hip-hop vznikly z gangsterské kultury marginalizovaných skupin, které dělají, co je nutné, aby přežily. Lidé v těchto profesích se potýkají s vysokou mírou právního rizika (nebo zpívají o lidech, kteří se takovým rizikem zabývají). Zákony zakazující prostituci, drogy atd. znamenají, že lidé, kteří tyto věci dělají, čelí neustálému riziku zapletení se se zákonem, policií a soudy.

Naučili se také nedůvěřovat oficiálním institucím, jako jsou banky a zprostředkovatelé třetích stran. Nemohli získat účty, nemohli získat úvěry a pravděpodobně je v žádném případě nechtěli. Tato píseň byla napsána v roce 1927 a ukázalo se, že jen o 6 let později se nedůvěra k bankám ukázala jako opodstatněná, když FDR zavřel banky a devalvoval měnu. Držet svůj majetek ve zlatě a dalších špičkových produktech bylo moudré.

Ale příběh má ještě něco navíc. V tradici amerických policejních a nápravných orgánů nemá policie problém zmrazit váš bankovní majetek, zabavit vám auto, a dokonce obklíčit a zabavit váš dům. Když jste však zatčeni, to, co máte u sebe, vám později vrátí. Zůstává to vaším majetkem a v rámci standardní policejní praxe na to dostanete poukaz. To je však podmíněno tím, že to v době zatčení skutečně máte na zádech nebo v ruce.

Pamatuju si to z doby, kdy jsem byl zatčen poté, co jsem se nedostavil k zaplacení pokuty za dopravní přestupek. Policie se velmi zdráhala nechat mě vrátit cokoli v mém autě. Dokonce mi auto zabavili. Ale to, co jsem měl v té době u sebe, šlo se mnou a pak to šlo do krabice ve vězení, kterou jsem po složení kauce snadno získal zpět.

Policie si vezme a ponechá velké množství hotovosti, ale nevezme a neponechá si šperky, kožešiny, grily a podobně. Je to zvláštní rys americké logistiky zatýkání, který je však dobře znám v komunitách, v nichž se daří nezákonné činnosti. Má tedy smysl mít u sebe co nejvíce cenných věcí, abyste zmírnili jejich zabavení při zatčení.

National Public Radio poskytlo rozhovor známému majiteli zastavárny Ricku Harrisonovi. Ten poskytl další podrobnosti, které se týkají složení kauce.

„Když vás zatknou za kuplířství, seberou vám hotovost – protože hotovost byla získána nelegálně – ale neseberou vám šperky,“ vysvětluje Harrison. „A pasák ví, že když koupí šperky v zastavárně, když je přinese zpátky do zastavárny a dostane proti nim půjčku, vždycky dostane polovinu toho, co za ně zaplatil – na rozdíl od nákupu ve zlatnictví, kdy neví, co dostane. Takže když je zatknou, vždycky jim někdo přinese jejich šperky ke mně. Půjčím jim polovinu toho, co za něj zaplatili – a to jsou jejich peníze na kauci.“

Je tedy vidět, že toto dnes již dávno zavedené chování nemá kořeny v rase nebo dokonce třídě, ale spíše ve způsobu, jakým zákon z nutnosti vnucuje celým komunitám určitá ekonomická rozhodnutí. Jde o sledování vlastního zájmu, což dělá každý. Tento zvyk se pak uchytí a stane se součástí kultury dané skupiny, a dokonce se vyváží do zahraničí, do různých národů, kde se přejímá jeho hudba a étos.

Takto má svůj důvod rým, proč dealeři, rappeři a pasáci nosí své bohatství. Vše se odvíjí od právní propasti, která odděluje jejich profese a umění od občanských praktik. Pokud si chcete nechat to, co jste si vydělali, a učinit veškerá opatření proti tomu, aby vám to policie uloupila, je nejlepší nosit to u sebe.

Získávat aktualizace od AIER Odhlásit se od aktualizací