Před několika lety, jsem se ocitl ve vášnivé debatě s chlapíkem z mé třídy bojových umění, který byl naštvaný, že jeho žena nechce jít do obchodu, pokud nepůjde s ní.

Zmínil jsem se, že ženy nerady chodí v noci samy na tmavá parkoviště, protože to není bezpečné – a v obchodech s potravinami obvykle musíte ujít k autu pěkný kus cesty.

Místo číslo jedna, odkud jsou ženy unášeny/přepadávány, jsou parkoviště obchodů s potravinami. Číslo dvě jsou parkoviště/garáže u úřadů. Číslo tři jsou veřejné toalety. (A ženy to instinktivně vědí.)

I když jsem jeho ženu neznal, cítil jsem potřebu jí pomoci.

„Proto chodí ženy na toalety ve dvojicích,“ řekl jsem. „Není to proto, abychom se socializovaly, je to proto, že jsme podmíněny vyhledávat společnost druhých jako formu ochrany, zejména v situacích, kdy jsme vystaveny nebezpečí.“

Chlap rozhodně nesouhlasil. „Vážně pochybuji, že každá žena chodí vyděšená.“

Upozornila jsem ho, že nemluvím o „strachu“, ale o ostražitosti, kterou ženy chovají, o pocitu ostražitosti, kdykoli se v noci odvážíme ven.

Prohlásil, že žádná žena, kterou zná, se takto necítí, včetně jeho ženy, matky nebo sester. Zeptal jsem se, jak to ví, když tam nikdo z jeho rodiny nebyl.

„Protože já bych to věděl. Pochybuji, že mají takové obavy, že se vyhýbají návštěvám míst po setmění. Ne všichni muži jsou špatní. Jsi paranoidní.“ A bylo to tady – karta „bláznivé mrchy“ za to, že nepotvrdil svůj pohled na svět.

Pravdou je, že výchozí postoj žen je být opatrný. Muži to nemají rádi, protože to znamená, že jsme je rovnou odmítly, když odpovídají profilu „muže, kterého neznám“.

Mnoho mých spolužaček říkalo, že o tom nikdy nepřemýšlely, ale že je to pravda. Pokud o nás nějaký muž projeví zájem, zeptáme se jiných žen na reference. Ty nás upozorní, kdyby situace znamenala problém.

„My se nebojíme. Jsme si vědomy své zranitelnosti,“ řekla jsem. „A nejde o každého. Jsou to muži. Máme obavy, protože nevíme, kteří z nich jsou nepřátelští.“

Buďme upřímní. Není to tak, že by bylo jen pár násilnických chlapů. Jde o to, že mnozí z těch dobrých nehlídají ty úchyly, aby vytvořili prostředí, kde se ženy cítí bezpečně.

To nás činí ještě zranitelnějšími.

Chlapi si myslí, že nechceme pomáhat stěhovat pohovku ze schodů, protože jsme líné, ale pro mnoho žen to prostě nejde.

Muži nechápou, že si ženy uvědomují své fyzické znevýhodnění. Nezabýváme se tím. Netřeseme se v botách. Ale víme, že to tam je.

Jde o uvědomění, že muž nemusí být větší než my, aby nám skutečně ublížil. Je to představa, že většina dospělých mužů nás může jednou ranou omráčit. Ani ve špičkové fyzické kondici ho v takové situaci nepřemůžeme. Proto se kurzy sebeobrany zaměřují na útěk.

Proto jsem chodil na bojová umění.

O útěku víme všechno. Žena si vždycky dává pozor na situace, které by se mohly potenciálně zvrtnout. Není to přehnaná ostražitost, ale neustálé zkoušení větrů.

Rozzuření muži nám nahánějí strach. Nejsou to emoce, které vyjadřují a které nenávidíme. Pokud patří k jedovatějším bratrům, může se jeho vztek změnit v násilí. Nezáleží na tom, zda je to náš otec, bratr, přítel nebo šéf.

Je jen naštvaný, nebo se vymkl kontrole?

Muž, který zvýší hlas, bouchne pěstí nebo řekne cokoli výhružného, spíná naši jehlu z polohy „dávej pozor“ na „připrav se k útěku“.“

Nevíme, kde se cizí lidé na škále nepřátelství až násilí nacházejí, takže je lepší být obezřetný, dokud se neprokáže opak. Naučili jsme se jemnému umění odmítat nezvané konverzace jednoslovnými odpověďmi, nenavazovat oční kontakt, chovat se lhostejně. Jsme mistři v tom, jak se stát šedým kamenem na nechtěné návrhy.

Můj úvod do používání nezájmu v nebezpečných situacích přišel, když mi bylo 12 let a šel jsem s kamarádem do obchodu. Starší kluk z naší čtvrti přijel autem, opřel si bradu o paži a zeptal se: „Nechce si někdo zašukat?“. Moje kamarádka, která se s tím chlapem znala, si povzdechla a řekla: „Ne, děkuji.“ Šli jsme za jeho autem.

To byla moje první lekce, jak jít v protisměru, aby se museli s autem otočit nebo couvnout a dát vám čas na útěk. Řekla mi, že ten chlap má rozepnuté kalhoty, a pak mi pečlivě vysvětlila, co znamená „pedofil“. Naučila mě, abych se nikdy nepřibližoval k vozidlu, protože by tě mohlo strčit dovnitř.

Pan Creepy byl v naší čtvrti dobře známý, přesto nikdo z dospělých neudělal nic, aby nás ochránil. Od malička jsme se učili „prostě se s tím vyrovnat“, nemluvit nahlas, protože je to naše vina, že nás někdo loví. Kdybych šla za rodinou, zakázali by mi chodit do obchodu, protože je mnohem snazší kontrolovat dívky než trestat nebezpečné muže.

Ten den jsem se dozvěděla, že si na mě ostatní ženy dávají pozor. To samé nemohu říct o mužích. Ve skutečnosti by dnes spíš „něco udělala“ žena než muž.

Vyvinuly jsme si vlastní metody obrany a ty si navzájem sdělujeme. Je znát, když ženy mluví o divném chlápkovi v práci, který je sleduje až k autu, nebo o náklaďáku plném chlapů, kteří na ně křičí, když jdou po ulici. Každá žena zažila něco podobného. S ostatními ženami se bavíme jen proto, že skončíme v debatách jako ten kluk z mé třídy. Takže muži o tom neslyší, nevědí, že je to běžné.

Nemáme vždycky ten luxus říct chlapům „nemám zájem“ nebo „nech mě být“. Není nám dovoleno vyjádřit hněv, který cítíme. Nevíme, jakou reakci by to mohlo vyvolat.

To neznamená, že to neuděláme, ale neustále zvažujeme své možnosti. Považujte za kompliment, když jsme neomalené, protože jsme zjistily, že nás nebudete pronásledovat.

Může vám to připadat urážlivé, ale upřímně řečeno, ženám je to jedno, protože naše bezpečí je mnohem důležitější. Neuniklo nám, že varování před nebezpečnými muži k nám přicházejí z úst žen a jen zřídka – pokud vůbec – jiných mužů. Vlastně si nevzpomínám na jediný případ, kdy by mě nějaký muž varoval před některým ze svých přátel, o kterém věděli, že je problémový. Moji vlastní bratři mi nedokázali poradit, jak rozpoznat ty špatné. Ale od přítelkyň, sester, bývalých manželek a cizích žen v barech jsem slyšela varování, abych se „od toho kluka držela dál“.

Muži možná vědí, že by nikdy nikomu neublížili, ale my to nevíme. Muži mi možná nechtějí ublížit, ale ženy mě ochránily. A pokud uděláme chybu, aby se muži cítili lépe, může nás to stát život.

Víme, že většina mužů, kteří nás milují, nám neublíží. Nevíme však, co by bylo třeba udělat, aby se některý z nich stal násilníkem. Možná by je nic nedokázalo postrčit přes okraj. Možná by je mohlo přimět přílišné opilství. Možná by stačily kopačky. Kdo ví?“

Nemáme zájem to zjišťovat. Ten nezájem je obrana.

Přihlaste se k odběru mého newsletteru. Nebudu sdílet vaši e-mailovou adresu a nebudu vás spamovat.