Doba čtení: 10 minut

Představte si…

Žijete ve společnosti, kde jednoho dne, zatímco bezpečně a rozumně řídíte své nové auto po ulici, jste zastaveni a zatčeni pouze proto, že se zatýkajícímu policistovi nelíbí barva vašeho auta. Po propuštění z vězení si auto obarvíte na jinou barvu a pak vás zastaví a zatknou znovu, protože se nová barva vašeho auta nelíbí jinému policistovi.

Představte si…

Žijete ve společnosti, kde vláda zakazuje vraždu, ale odmítá zatknout nebo stíhat vysoce postaveného státního úředníka, který úmyslně zastřelí nevinného člověka bez zjevného důvodu před zraky několika očitých svědků.

Představte si…

Žít ve společnosti, kde vám vláda může kdykoli, bez jakéhokoli varování a bez dodržení konkrétního postupu zabavit dům, děti nebo bankovní účet.

Jako obyvatelé západní demokracie instinktivně víme, že typ společnosti zobrazený v kterémkoli z výše uvedených příkladů je nepřijatelný. S právním systémem, který by umožňoval zatčení občana pouze na základě rozmaru policisty nebo který by neuplatňoval právo na zákonodárce nebo který by nevyžadoval, aby vláda předtím, než drasticky zasáhne do života občanů, postupovala podle předvídatelných a zavedených postupů, je něco vnitřně špatně. Potřeba odmítnout právní systémy zobrazené v příkladech se nám tedy zdá zřejmá. Co přesně nám však na výše uvedených příkladech umožňuje tak rychle a s jistotou odmítnout zobrazené společnosti? Co je společným rysem každého příkladu, který činí zobrazenou společnost tak vnitřně odpornou? Jaký je základní rys naší demokratické společnosti, který v každém z příkladů chybí? Odpověď na všechny tyto otázky – důvod, proč jsme instinktivně schopni a nuceni odsoudit společnosti zobrazené v příkladech – spočívá v tom, že každý z příkladů zobrazuje společnost fungující bez právního státu.

Co je to právní stát?

Definice právního státu je v mnoha ohledech podobná snaze definovat smysl života. Stejně jako smysl života je i vláda práva základním, zásadním a fundamentálním pojmem, s nímž se filosofové, jednotlivci i společnosti potýkali po staletí a který nakonec může být pro různé lidi různý. Stejně jako smysl života však hlavní problém s právním státem nespočívá ani tak ve znalosti toho, co to je, ale spíše v tom, jak tuto znalost vyjádřit slovy.

Tisíce knih a článků napsali lidé z různých oblastí studia nebo podnikání a všichni se snaží slovy vystihnout podstatu právního státu. Jedny z nejstručnějších, nejobsáhlejších a nejsrozumitelnějších popisů této zásady však pochází od Nejvyššího soudu Kanady. Nejvyšší soud Kanady sice uznává, že právní stát je „velmi strukturovaný výraz, který v sobě zahrnuje mnoho věcí“, ale obecně shrnul právní stát tak, že „vyjadřuje pocit uspořádanosti, podřízenosti známým právním pravidlům a odpovědnosti výkonné moci vůči právní autoritě“ (Reference re Resolution to Amend the Constitution, 1981). Nejvyšší soud rovněž uvedl, že „na své nejzákladnější úrovni zaručuje právní stát občanům a obyvatelům země stabilní, předvídatelnou a uspořádanou společnost, v níž mohou vést své záležitosti. Poskytuje jednotlivcům ochranu před svévolným jednáním státu“ (Reference re Secession of Quebec, 1998).

Ale jak přesně propůjčuje právní stát společnosti řád? Jaké jsou složky nebo prvky právního státu, které vedou ke struktuře a odpovědnosti popsané Nejvyšším soudem Kanady? Opět platí, že ačkoli řada vědců vyjádřila nespočet názorů na přesný obsah právního státu, lze identifikovat některé základní, obecně přijímané složky právního státu. V jednom z prvních pokusů o přesné vyjádření toho, co se rozumí pod pojmem Rule of Law, se A. C.Dicey uvedl, že vláda práva obsahuje tři prvky:

• za prvé, že nikdo by neměl být státem trestán s výjimkou zřetelného porušení práva zjištěného v řádném soudním řízení;
• za druhé, že právo by mělo platit pro všechny osoby stejně, bez ohledu na postavení nebo stav jakékoli osoby; a
• konečně, že právní pravidla musí být vymáhána soudy (The Law of the Constitution, 1886).

V návaznosti na Diceyho komentáře obecně Nejvyšší soud Kanady označil za součást právního státu následující tři prvky:

• za prvé, že zákon „je nadřazen jednání vlády i soukromých osob“;
• za druhé, že „musí být vytvořen a udržován skutečný řád pozitivních zákonů, který zachovává a ztělesňuje obecnější princip normativního řádu“; a
• konečně, že „vztah mezi státem a jednotlivcem musí být upraven zákonem“ (Reference re Secession of Quebec).

Nejvyšší soud rovněž rozhodl, že právní stát „musí znamenat alespoň dvě věci. Za prvé, že zákon je nadřazen úředníkům vlády i soukromým osobám, a tím vylučuje vliv libovůle“ a že „vláda práva vyžaduje vytvoření a udržování skutečného řádu pozitivních zákonů, který zachovává a ztělesňuje … řád“ (Reference re Manitoba Language Rights).

Popisy vlády práva Nejvyšším soudem v podstatě říkají, že tato zásada vyžaduje, aby se společnost řídila rozeznatelnými zákony, a nikoli osobními rozmary a preferencemi. Namísto toho, aby se společnost řídila přáními nebo zájmy určité osoby nebo skupiny, přičemž tato přání a zájmy mohou denně kolísat, měla by se společnost řídit zákonem. Společnost, která je řízena zákonem, musí mít mimo jiné zavedeny postupy, které zajistí, aby lidé v mocenských pozicích nemohli svévolně manipulovat se společenským řádem. Zákony tedy musí být vytvářeny pouze v souladu se stanovenými a dohodnutými postupy; zákony nelze vytvářet svévolně a bez upozornění veřejnosti. Zákony musí být uplatňovány stejnou měrou jak vůči tvůrcům zákonů, tak vůči běžným občanům.

Zákony musí být uplatňovány předvídatelným a zavedeným způsobem, a nikoliv v závislosti pouze na rozmarech tvůrců zákonů nebo jejich vykonavatelů. Jinými slovy, právní stát vyžaduje, aby se při tvorbě a uplatňování zákonů společnosti uplatňovala objektivní měřítka.

Co právní stát není

Když slyšíme, že právní stát je princip, který nařizuje objektivitu v našem právním systému, mnozí lidé namítají, že se tento princip v naší zemi nedodržuje, protože právo ve skutečnosti často platí pro různé lidi různě. Například jedné osobě obviněné z vraždy může být uložen zcela jiný trest než jiné osobě obviněné ze stejného trestného činu. Podobně může být jedné osobě zraněné při dopravní nehodě přiznáno mnohem vyšší odškodnění než jiné osobě, která utrpěla podobná zranění. Policista může jednomu řidiči udělit pokutu za překročení rychlosti, ale jinému řidiči, který se dopustil stejného přestupku, nikoliv.

Právní stát však nutně nevyžaduje, aby se všemi lidmi bylo zacházeno stejně. Místo toho Rule of Law jednoduše vyžaduje, aby zákon poskytoval stejná hlediska nebo uplatňoval stejné standardy na osoby v podobných situacích.

Výsledek uplatnění těchto hledisek nebo standardů se může v závislosti na případu výrazně lišit. Dvěma osobám, které spáchaly vraždu, tak mohou být uloženy různé tresty, pokud je jedna osoba sériovým vrahem a druhá nikoli. Podobně může osoba zraněná při dopravní nehodě obdržet vyšší odškodnění než jiná osoba, která utrpěla podobná zranění, pokud první osoba byla při nehodě bez viny a druhá osoba k nehodě nějak přispěla. Policista se může správně rozhodnout, že jednomu řidiči, který překročil rychlost, udělí spíše varování než pokutu a druhému řidiči udělí pokutu, pokud má policista rozumné důvody se domnívat, že první řidič potřebuje pouze varování jako odstrašující prostředek a druhý řidič potřebuje pokutu, aby se poučil. Za všech těchto okolností však právní stát zůstává ve hře, protože rozdílné zacházení závisí na stanovených kritériích, a nikoli na rozmaru osoby, která systém spravuje.

Proč bychom se měli starat o právní stát

Právní stát zjevně hraje zásadní roli ve společenské struktuře Kanady. Skutečnost, že právní stát je neodmyslitelnou součástí naší společnosti, dokládá nepříjemný pocit, který pociťujeme, když jsme konfrontováni s právními systémy, které fungují bez právního státu, jako je tomu u příkladů uvedených na začátku tohoto článku. Ústřední roli, kterou právní stát v kanadské společnosti hraje, výslovně uznaly i kanadské soudy, zejména při výkladu kanadské ústavy. Nejvyšší soud Kanady dospěl k závěru, že v Kanadě je „ústavní status právního státu nezpochybnitelný“ (Reference re Manitoba Language Right). a že „právní stát základním postulátem naší ústavní struktury“ (Roncarelli v. Duplessis, 1959), což znamená, že právní stát tvoří součást nejvyššího práva naší země, je závazný pro všechny úrovně vlády a vynutitelný soudy. Soudy nemusely protahovat výklad naší ústavy, aby dospěly k tomuto závěru, protože naše ústava výslovně popisuje náš ústavní řád jako „v zásadě podobný řádu Spojeného království“ (Constitution Act, 1867), kde je vláda práva dobře zavedena, a naše ústava výslovně uvádí, že „Kanada je založena na principech, které uznávají svrchovanost Boha a vládu práva“. (Constitution Act, 1982). Kromě toho, že naše ústava výslovně uznává právní stát nebo na něj odkazuje, Nejvyšší soud Kanady také naznačil, že samotná existence naší ústavy implicitně prokazuje náš respekt k právnímu státu, protože ústava je ze své podstaty určena jako nejvyšší, objektivní zákon, který popisuje očekávaný společenský řád a kterým se musí řídit jak vlády, tak občané. Zakladatelé tohoto národa museli jako jeden ze základních principů budování národa zamýšlet, aby Kanada byla společností právního řádu a normativní struktury: společností, která se řídí vládou práva. Ačkoli to není stanoveno v konkrétním ustanovení, zásada právního státu je jednoznačně principem naší ústavy.

Skutečnost, že právní stát má v kanadském právním a společenském řádu zásadní místo, však nezaručuje, že právní stát nebude v této zemi nikdy porušován. Naopak, stejně jako všechny ostatní právní zásady je i právní stát někdy porušován – ať už úmyslně či neúmyslně, přímo či nepřímo a nesčetnými různými způsoby. Ačkoli tedy můžeme a měli bychom považovat za samozřejmost důležitou roli, kterou právní stát v naší společnosti hraje, nemůžeme a neměli bychom nutně předpokládat, že právní stát bude našimi zákonodárci vždy dodržován. Stejně jako u všech ostatních právních zásad se musíme obrátit na soudy, aby zajistily prosazování právního státu.

Kanadské soudy dosud hrály velmi aktivní roli při udržování a prosazování právního státu. Soudy se odvolávaly na právní stát, definovaly jej a uplatňovaly v mnoha případech. Dva případy, které poskytují obzvláště názornou ilustraci rozhodující úlohy soudu při ochraně a prosazování právního státu, jsou Roncarelli v. Duplessis a Reference re Secession of the Province of Quebec.

Ačkoli tato rozhodnutí byla vydána s odstupem několika let, oba případy ukazují význam, který kanadské soudy přikládají právnímu státu, a zásadní službu, kterou soudy poskytují při zajišťování toho, aby naši zákonodárci tento právní stát respektovali.

V případu Roncarelli v. Duplessis Nejvyšší soud Kanady posuzoval jednání quebeckého premiéra Duplessise vůči quebeckému restauratérovi Roncarellimu. Premiér Duplessis nařídil zrušení Roncarelliho licence na prodej alkoholu, což byl akt, který měl zjevně vážné důsledky pro Roncarelliho živobytí. Premiér Duplessis nařídil zrušení licence na prodej alkoholu nikoliv kvůli problémům s Roncarelliho restaurací nebo alkoholickými službami, ale protože Roncarelli byl svědek Jehovův, který platil kauci za několik dalších svědků Jehovových, kteří byli zatčeni za porušení obecních předpisů týkajících se distribuce literatury. Premiér Duplessis se v podstatě snažil nepřímo odradit Roncarelliho od složení kauce za jeho přátele.

Nejvyšší soud Kanady shledal, že jednání premiéra Duplessise bylo neoprávněné, a soud nařídil premiérovi zaplatit Roncarellimu náhradu škody (odškodnění). Nejvyšší soud rozhodl, že premiér Duplessis zrušením Roncarelliho licence na prodej alkoholu porušil principy právního státu, protože toto jednání představovalo zneužití premiérova mocenského postavení. Soud rozhodl, že právní stát zakazuje premiéru Duplessisovi dovolávat se své vysoké funkce nebo osobního posouzení veřejného zájmu jako důvodu pro zrušení licence na prodej alkoholu společnosti Roncarelli. Licence na prodej alkoholu mohla být řádně zrušena pouze v případě, že zrušení bylo povoleno zvláštním zákonem nebo právním předpisem. Quebecký zákon, který se zabýval vydáváním licencí na prodej alkoholu, dával pravomoc vydávat nebo rušit licence na prodej alkoholu výhradně jinému quebeckému úředníkovi, a nikoli premiérovi.

Ve věci Reference re Secession of Quebec požádala kanadská vláda Nejvyšší soud Kanady o stanovisko k právu Quebecu jednostranně se oddělit od Kanady. Tato otázka vyvstala kvůli deklarovanému záměru quebecké vlády prohlásit Quebec za nezávislý národ bez ohledu na případné námitky ostatních kanadských provincií nebo federální vlády, pokud by se občané Quebecu vyslovili pro nezávislost v provinčním referendu. Při rozhodování o této otázce byl Nejvyšší soud Kanady nucen vzít v úvahu základní aspekty kanadského ústavního pořádku – tedy základní hodnoty a povahu, na nichž stojí politické, právní a sociální struktury této země. Soud výslovně zařadil právní stát mezi základní rysy naší společnosti a, jak již bylo uvedeno, definoval právní stát tak, že zahrnuje různé rysy, ale v zásadě představuje představu, že „veškeré jednání vlády musí být v souladu se zákonem“. Soud uvedl, že právní stát je úzce spojen se zásadou ústavnosti, která vyžaduje, aby „veškerá činnost vlády byla v souladu s ústavou“. Soud tedy nakonec dospěl k závěru, že vzhledem k zásadám právního státu a pojmu ústavnosti může provincie Quebec právně jednat pouze v souladu s ústavou. Z dalších důvodů, které jsou příliš podrobné na to, abychom se jimi v tomto článku zabývali, pak Soud konstatoval, že Ústava neumožňuje Quebecu oddělit se od Kanady, aniž by podmínky tohoto oddělení vyjednal s ostatními kanadskými provinciemi a federální vládou.

Případ Roncarelli a případ Quebec Secession Reference jsou užitečné tím, že poukazují na řadu skutečností týkajících se významu právního státu:

Předně, okolnosti, které přivedly každý z těchto případů před Soudní dvůr, ukazují, že ačkoli kanadští občané a federální a provinční vlády mohou instinktivně uznávat a uznávat součásti právního státu jako základní pro naši demokratickou společnost, někdy jednotlivci nebo vlády činí kroky, které, ať už úmyslně nebo neúmyslně, mohou porušovat právní stát. Ve snaze dosáhnout jiných cílů je pro zvolené úředníky nebo vlády obzvláště snadné přehlédnout nebo nesprávně interpretovat své povinnosti vyplývající z principu právního státu. Proto nemůžeme být spokojení a jednoduše předpokládat, že protože kanadští občané a vlády oceňují právní stát, bude tento právní stát nutně dodržován bez zapojení soudů do jeho prosazování.

Za druhé, tyto případy odrážejí jasné a opakované zjištění Nejvyššího soudu Kanady, že právní stát je základem fungování kanadského právního systému a že tento právní stát musí být dodržován a uplatňován v praxi. Zvláště důležité je uznání Soudu, že Rule of Law je zakotveno v kanadské ústavě – nejvyšším zákoně, který stanoví naše vládní struktury a pravomoci a který vymezuje vztah mezi různými vládními řády a kanadským lidem. Jinými slovy, tyto případy nám říkají, že právní stát je více než jen základní hodnotou našeho právního systému, je to základní, vymahatelné právní právo.

Nakonec tím, že tyto případy ukazují ochotu soudů použít právní stát k omezení činnosti vlády, vystihují podstatu právního státu – představu, že všichni účastníci naší společnosti, včetně vlád, musí dodržovat zákony a postupy, na kterých jsme se dohodli.

Závěr

V našem každodenním životě často naříkáme nad tím, že se musíme řídit pravidly. Často se nám zdá, že zákony společnosti jsou příliš omezující a rigidní a nejsou dostatečně pružné, aby zohledňovaly naše individuální potřeby a okolnosti. Při pochopení myšlenky právního státu však vidíme, že pravidla, ačkoli jsou často nepohodlná, nás ve skutečnosti zachraňují před nesnesitelnými nepříjemnostmi, které by společenský řád bez objektivních pravidel nevyhnutelně poskytoval. To neznamená, že všechny naše současné zákony či pravidla jsou dokonalé, ale existence těchto objektivních pravidel v konečném důsledku chrání naši svobodu. Zatímco mnoho lidí na světě stále bojuje proti útlaku tyranského vládce, my jsme od útlaku osvobozeni přinejmenším zčásti proto, že nám vládnou zákony.

.