Používání výrazných detailů v psaní je rozdíl mezi jazykem, který ožívá, a slovy, která zůstávají plochá a nezajímavá.

Kdekoli ve svém románu použijete detaily – a zejména v pasážích popisného psaní – vždy se snažte najít silnější, neobvyklejší, poutavější detail.

Proč jsou tak důležité?“

Všechny romány jsou propracované lži – spisovatelé to vědí a čtenáři to vědí. Nevyřčená dohoda spočívá v tom, že se spisovatelé budou snažit své příběhy co nejvíce přiblížit životu, aby čtenáři mohli alespoň předstírat, že to, co čtou, se skutečně stalo.

A způsob, jakým toho spisovatelé dosahují, je především používání silných, konkrétních, autentických detailů.

Tady jsou tři věci, které byste měli mít na paměti…

Používejte ty nejlepší detaily, jaké si dokážete představit

Když si sednete a budete přemýšlet o těch správných detailech, ty, které vás snadno napadnou, budou s největší pravděpodobností běžné.

Ty vám k ničemu nebudou.

Musíte se více snažit najít konkrétní, originální a zajímavé detaily, které ve svém psaní použijete. Jinými slovy…

• Nepopisujte oči servírky jako modré – řekněte, že jsou modré jako neon na blikajícím nápisu před Frankie’s Grillem.
• Nenechte podnikatele kouřit tlusté doutníky – nechte ho kouřit Montecristo No. 2s.
• Nepopisujte chlapce jako posedle zamilovaného do nejhezčí dívky ve třídě – ukažte ho, jak si čepelí ořezávátka škrábe do předloktí její iniciály.

Zkus také najít neobvyklé nebo nečekané způsoby, jak něco popsat…

Popisuješ-li například blížící se bouřku, můžeš zmínit rozzlobené mraky nebo vítr ohýbající stromy – zřejmé detaily, které používá každý. Ale…

Silnější popisné dílo by se mohlo soustředit na vyděšenou reakci koně postavy na bouři.

Neužívejte příliš mnoho detailů

Při popisném psaní se počítá kvalita, ne kvantita.

Ano, musíte se hodně snažit, abyste vymysleli ty konkrétní, originální a zajímavé detaily, které ve své fikci použijete. Jakmile je najdete, věřte jim… necítíte potřebu podpořit je tuctem zbytečných detailů.

Tady se dozvíte, proč je nadměrné používání detailů ve vašem psaní špatný nápad…

Část potěšení ze čtení knih spočívá v tom, že nám umožňuje používat naši představivost. Pokud si například já představím nejkrásnější ženu na světě, bude to pravděpodobně úplně jiný obraz než ten, který máte v mysli vy.

Pokud vidíme postavu popsanou jako nejkrásnější ženu na světě na televizní obrazovce, jsme nuceni sdílet stejnou představu (a pro jednoho nebo pro oba z nás ta žena nemusí být až tak krásná).

Ale tím, že si každý z nás představí v mysli jiný obraz, budou pro nás při čtení knihy krásné obě ženy.

Takže jde o tohle…

Použiji-li k popisu fyzického vzhledu fiktivní postavy jen dva nebo tři nápadné detaily, vy, čtenáři, si budete moci zbytek obrazu dotvořit sami.

Pokud ale popíšu všechny možné fyzické charakteristiky této osoby, udělám všechnu práci za vás a připravím vás o možnost vytvořit si obrázek podle svých představ.“

Pro ilustraci se vraťme k číšnici pracující ve Frankie’s Grillu, o které jsem se zmínil dříve. Už jsem ti řekl, že její oči jsou modré jako neon na blikajícím nápisu. Tady je ještě pár podrobností o jejím vzhledu…

• Na konci devítihodinové směny vypadá stejně svěže jako na jejím začátku.
• Jediný její úsměv stačí k tomu, aby si ji kluci chtěli vzít a starší muži si přáli být zase mladí.

A to je vše, co o této fiktivní postavě hodlám říct. Zbytek obrázku si můžete dokreslit sami. Můžeš z ní udělat blondýnku nebo zrzku, malou nebo vysokou – je to na tobě.

V tom je kouzlo čtení fikce!“

Přesně totéž platí pro popis postav prostřednictvím jejich činů…

Je-li postava řekněme násilnická, můžeš to demonstrovat tím, že když vejde do domu, nakopne psa. (Dobře, kopání do psa možná není nijak zvlášť svěží a zajímavé, pokud jde o detaily psaní, ale pro tuto chvíli to stačí.)

Incident se psem dokonale demonstruje, že je to násilník – není třeba, aby také fackoval svou ženu, vyhazoval televizi z okna a prorážel díru do zdi, když mu vystydnou špagety.

Než příběh skončí, přijde samozřejmě další násilí.

A protože jsi byl na začátku zdrženlivý a nepoužíval jsi v počátečních fázích románu příliš mnoho detailů, bude násilí o to více šokující, až přijde.

A co popis prostředí s použitím minima detailů?“

Děláte to úplně stejně – použijete jen dva nebo tři živé tahy štětcem a zbytek prostředí necháte na čtenáři. Takže pokud popisujete například strašidelnou chalupu…

• Začněte celkovým dojmem – velká, osamělá chalupa je zarostlá břečťanem.
• Přidejte několik konkrétnějších detailů, když postava vejde dovnitř a prochází se kolem – pavučiny pohupující se ve větru, vlhký chlad ve vzduchu, rozbité schodiště.
• Ale nezacházejte příliš daleko. Uveďte jen několik výmluvných detailů a čtenáři si většinu obrazu vytvoří sami.

Některé detaily jsou lepší, když se „pohybují“

V celé této části o popisu jsem mluvil o tom, že psaní je jako malování obrazu. Řekl jsem, že beletrie není vizuální médium, ale že díky obratnému používání jazyka mohou spisovatelé přesto přimět své čtenáře, aby „viděli“.

Malování obrazu však není dokonalá analogie.

Obrazy jsou statické a nepohyblivé, což je dobré pro umělce a fotografy, ale ne tak skvělé pro vypravěče. Pro nás je malování obrazů pro čtenáře dobrým začátkem, ale tyto obrazy budou o to silnější, budou-li mít navíc rozměr pohybu.

Podívejte se na tento popis domu v románu…

Chalupa u dubu byla neobydlená už více než deset let. Kdysi bílé stěny se změnily ve stejně špinavě zelenou jako rybník před domem a barva kolem oken se buď odlupovala, nebo ji už odnesl vítr. Mnoho terakotových střešních tašek také chybělo – pravděpodobně se rozbily o cihly dole, i když to nebylo možné poznat, když byla cesta po kotníky zahrabaná v listí z minulé sezóny.

Teď to porovnejte s tímto popisem, který se trochu posouvá…

Oak Tree Cottage had been uninhabited for more than the decade now. Kdysi bílé stěny se změnily ve stejně špinavě zelenou jako rybník před domem a barva kolem oken, která ještě nezmizela, visela ve vločkách, které se v sílícím větru kývaly sem a tam. Mnoho terakotových střešních tašek také chybělo – pravděpodobně se rozbily o cihly dole, i když to nebylo možné poznat, když byla cesta po kotníky ponořená do vířícího listí z minulé sezony.

Lepší, že?

Ne že by na prvním popisu bylo něco zvlášť špatného. Statický popis v románu může být stále živý a upoutat čtenářovu pozornost.

Zobrazení detailů v pohybu však může skutečně způsobit, že „slovní obraz“ ožije.

Pracovní příklad

Na závěr chci projít příklad – popis kuchyně v domě -, který zdůrazňuje nejdůležitější body. Jak jsem již řekl, trik spočívá v tom, že…

1. neuvádíte příliš mnoho podrobností
2. použijete jen ty nejlepší detaily.

Omezím se tedy na to, že zmíním jen pět věcí o této fiktivní kuchyni. (Je na tobě, milý čtenáři, aby sis obrázek doplnil sám.)

1. Má kamennou podlahu.
2. Uprostřed je stůl.
3. Dřez je plný včerejších hrnců a pánví.
4. V místnosti tikají hodiny.
5. Místnost voní domácím pečivem.

(Všimněte si, že první tři detaily apelují na zrak. Další dva apelují na smysly zvuku a čichu. To mi připadá přibližně správné vzhledem k tomu, že chci, abyste si hlavně „představili“ prostředí, ale chci přidat i jeden nebo dva další rozměry. Více o smyslovém psaní najdete ve druhé části tohoto článku)

Z těchto pěti faktů byste si měli být všichni schopni představit tuto kuchyni. Neřekl jsem vám o pracovních deskách ani o oknech, ale přesto byste je měli být schopni vidět.

Všechny naše obrázky budou samozřejmě vypadat trochu jinak, ale všechny by měly být podobné obrazu, který bych namaloval, kdybych popsal každý detail.

A to je celý smysl popisného psaní v beletrii – přimět čtenáře, aby si představil (více či méně) to, co vy, spisovatel, chcete, aby si představil… ale použít k tomu minimum slov.

Proč tak málo slov?

Protože důležitý je příběh a postavy, ne prostředí. Čím stručněji dokážete popsat prostředí, tím dříve se můžete vrátit k tomu, co je opravdu důležité.

Zpět k popisu kuchyně v románu…

Ačkoli bychom si všichni měli v duchu představovat (a slyšet a cítit) mlhavě podobnou místnost, detaily, které jsem právě použil, nebyly dost silné na to, aby zaručily, že uvidíte to, co jsem chtěl, abyste viděli.

Dojmem, který jsem chtěl vyvolat, byla teplá, útulná, zabydlená kuchyně – takové místo, kde byste rádi strávili chladný zimní večer. Podařilo se mi to?

• Stůl (místo, kde se lidé scházejí a jedí) a vůně pečení pomohly dosáhnout správného pocitu, ale byly dost neurčité.
• Zvuk hodin byl také příliš neurčitý a jen málo přispěl k tomuto domáckému pocitu, který jsem chtěl vytvořit.
• A kamenná podlaha a pánve ve dřezu pomohly vytvořit dojem studené a špinavé kuchyně.

Tady jsou nějaké lepší detaily, které se dají použít v popisu…

• Na kamenné podlaze spí bílý labrador.
• Uprostřed kuchyně je dubový stůl prostřený k večeři.
• U dřezu stojí stará paní a myje hrnce a pánve.
• V rádiu hraje Hank Williams.
• Vzduch voní čerstvě upečenými zázvorovými sušenkami.

Kdyby to byly detaily v románu, který píšu, pravděpodobně bych si s nimi ve fázi revize ještě chvíli hrál a snažil se vymýšlet lepší detaily, dokud bych je neměl „tak akorát“.“

Jak bych poznal, že jsem hotový?“

• Když bych byl spokojený, že jsem použil minimální počet detailů nutných k tomu, aby si čtenáři mohli sami úspěšně doplnit zbytek obrazu.
• Když jsem věřil, že jsou to ty nejlepší detaily – konkrétní, neobvyklé, zajímavé -, které jsem mohl v rozumném čase vymyslet.
• Když jsem si byl jistý, že všechny přispívají k celkovému dojmu, který se snažím vytvořit, a nic není „mimo mísu“.“

Detaily v psaní (nejen v popisném, na které se zde soustředím, ale v jakémkoli psaní) mají vždy dvojí úkol…

Předně a nejzřejměji jsou tu proto, aby zajistily, že se události nebudou odehrávat takříkajíc na holém jevišti.

Druhé mají pomoci vytvořit přesný celkový dojem…

• Například spící pes je víc než jen pes. Vytváří obecnější pocit tepla, útulnosti a spokojenosti.
• Podlaha z dlaždic a dubový stůl byly zvoleny tak, aby vytvářely univerzálnější pocit solidnosti a rustikálnosti.
• Tykající hodiny nic neříkaly, takže jsem tento zvuk vyřadil a zavedl country hudbu hrající v rádiu.

Každý detail jsem vybral z nějakého důvodu a ujistil jsem se, že všechny táhnou stejným směrem.

Kdybych popsal podlahu z dlaždic, moderní stůl se skleněnou deskou a červený telefon z 50. let, byli byste zmateni. Místo toho vám detaily, které jsem použil, umožnily, abyste si zbytek obrázku bez námahy vytvořili sami.

Všechny vaše obrázky by se lišily v drobných, nepodstatných věcech – některé by měly u oken síťové závěsy, jiné dřevěné okenice. Ale byly by prakticky totožné, pokud jde o pocit a náladu, kterou jsem chtěl vytvořit pro nadcházející scénu.

Dělejte to tak, že budete používat co nejméně detailů a slov, a budete na nejlepší cestě stát se mistrem popisného psaní!

Jste tady: Domů > Popisné psaní > Podrobnosti