Spiritual awakening is not something we can make happen,

or even have any control over whatsoever. Je to proces vedený čistou milostí.

◦◦◦◊●◊●◊◦◦◦◦

Q: Marie, příběh o vašem duchovním probuzení je přinejmenším posilující. Říká se, že snaha sama o sobě popírá (15 let jste se intenzivně snažila)… neměl by být žádný boj atd.

M: Ne, nesnažila jsem se intenzivně. Ani jsem se nezajímal o duchovní probuzení nebo osvícení, zajímal jsem se o to, jak získat to, co chci, manifestovat život svých snů a tak, úspěch a stát se bohatým a zámožným atd. a tomu všemu jsem stoprocentně věřil, dokonce jsem o tom psal knihy. (O zákonu přitažlivosti a síle mysli).

To bylo to, co mě intenzivně zajímalo (stejně jako další věci duchovního rozvoje a new age atd.) – věřit, že jsem tvůrcem a vládcem svého života, a dělal jsem to s velkou vášní. Nikdy jsem nepochyboval o své hodnotě ani o ničem jiném, věděl jsem, že jsem hoden toho nejlepšího z nejlepšího, a tak jsem do toho šel na plný plyn.

Mimochodem, procesem duchovního probuzení jsem procházel také, stejně jako procesem odumírání ega; všechno se to prolínalo a teprve zpětně vidím, jak dokonale bylo všechno zinscenováno a že každý kousek z toho byl nezbytný.

Ale abych se „probudil“, kdybych to zkusil, to ne. Já jsem si to nevybral, ono si to vybralo mě.

Ne ve smyslu „jsem výjimečný, vyvolený člověk“, ale jako „tohle jsem vůbec nechtěl a ani jsem si nepředstavoval, že by se to mohlo stát“, a byly chvíle, kdy jsem v těch nejtěžších procesech proklínal, že se mi to stalo, že jsem to vůbec nechtěl a teď jsem k tomu odsouzen.

Ale samozřejmě k těmto duchovním záchvatům vzteku a záchvatům docházelo jen tehdy, když se skřípění ega stalo tak silným, že jsem si myslel, že už to nevydržím. V minulosti jsem pociťoval čirý vztek za to, že se mi to zatracené probuzení přihodilo, stejně jako hluboké zoufalství, bezvýznamnost a beznaděj. Vůbec jsem si to nevybral.

Ale teď jsem za to samozřejmě vděčný a klidně bych si tím vším prošel znovu, kdyby to bylo potřeba!“

Krásné a nádherné zážitky, které jsem měl, byly také něčím, co se prostě stalo, vůbec ne mou výrobou, není to něco, co můžeme způsobit, prostě se to stane.

A vhledy, moudrost, inspirace, … takové věci mysl vytvořit nemůže.

Mám duchovní zážitky celý život a vždycky jsem věděl, že nejsem jejich vládcem (vždycky se prostě staly, z ničeho nic), takže pro mě ani nebylo pomyšlení, že bych je mohl vytvořit, věděl jsem, že to nedokážu, takže zájem „pokusit se“ o nějaký zážitek nikdy nebyl touhou, bylo to prostě něco, co se stalo samo od sebe, a vždycky ve mně byla část, která se k tomu stavěla velmi uvolněně a – nevím, jaké slovo použít – možná dospěle. Hluboké vědomí duše.

To znamená, že jsem neměl sklon dělat z toho velkou vědu, málokdy jsem se o ně dělil s ostatními atd.

Svým způsobem mi připadaly „normální“, i když samozřejmě nebyly, když se na to dívám jen z lidské perspektivy.

Příběhy, o které jsem se podělil zde na svých webových stránkách, jsou jen malou částí všeho, co se dělo. Některé z nich byly příliš osobní na to, abych se o ně podělil, příliš syrové, chcete-li, a příliš těžké na to, abych je vůbec popsal slovy. Někdy jsem se je snažil vyjádřit slovy, ale pak jsem se rozhodl články nezveřejňovat, protože slova nestačila na popsání krásy, i když milost byla krutá.

Pravdu nelze popsat slovy a nelze ji naučit. (Pouze na ni poukázat).

A je to proces proměny, který stále probíhá a pravděpodobně bude probíhat po celý můj život, to nemohu vědět. Myslím, že budu stále prohlubovat probuzení, nevidím, že bych někdy dospěl k tomu, že bych řekl, že jsem skončil, že jsem dospěl nebo tak něco. Ale to samozřejmě nemůžu vědět.“

Pamatuju si ale, že jsem si jako dítě myslel, že tohle je můj poslední život, a teď začínám chápat, co jsem tím myslel. Nevěděla jsem to, nebo možná to vědělo to dítě-já, ale teď, jako brzy čtyřicetiletá žena, už začínám chápat, co to znamená, ale pořád je to zcela a naprosto mimo mou kontrolu, a ani nemám zájem cokoli z toho kontrolovat.

Jsem rozhodně tady a teď, nemám zájem vědět nebo kontrolovat, co přinese příští okamžik (nemám žádné vlastní plány nebo cíle do budoucna, reaguji pouze ze srdce na tento okamžik a říkám ano tomu, co intuitivně cítím jako správné), zajímá mě pouze tento okamžik a jakékoli plány, které si dělám, jsou čistě z praktických důvodů, ne proto, abych něco získala nebo něčeho dosáhla. Není čeho dosáhnout.

V: Zajímalo by mě, jestli je u většiny lidí nutné vynaložit tolik úsilí a bolesti, než bychom (ego?) byli natolik podmínění, abychom se vzdali a nechali to být?

M: Ega je třeba se vzdát, ono JE podmíněné já, není třeba ho k ničemu cvičit, stačí ho vidět takové, jaké je, a ono zmizí.

Bolest a utrpení pochází z toho, že se my sami mylně považujeme za osobu, která je oddělená od světa, že my jsme ten, kdo trpí.

Malé „já“ a moje přání, moje touhy, moje tohle, moje tamto.

Takovou osobou nejsme, a k tomu nás vede proces duchovního probuzení.

Pro lidi je velmi těžké vzdát se osoby, za kterou se považují, a nepůjde to silou vůle, ale opravdovým odevzdáním se.

Není to volba sama o sobě, když řekneme „opouštím své malé já“, protože kdo to říká? Říká to malé já, ego se snaží zbavit samo sebe!“

Duchovní odevzdání je něco, co se děje, když už máme dost boje.

Pravé odevzdání znamená nechat odejít všechno, a to včetně falešného já, ale to je často to poslední, co odchází, a nejtěžší část odchodu.

Nejprve je odpouštění nezralým odpouštěním; existuje přesvědčení, že když se vzdám svých přání a tužeb, když je takříkajíc odevzdám Bohu, pak je Bůh splní.

To vůbec není odpouštění, ale tím to obvykle všechno začíná.

Po život měnícím zážitku duchovního probuzení tam ego stále bude, v pozadí, ale ztotožnění s ním už tam není.

Také po duchovním probuzení probíhá proces a stále ve mně zůstávají zbytky ega, další prohlubování a integrace, které ve mně musí proběhnout a nad kterými nemám vůbec žádnou kontrolu.

V tom spočívá skutečná svoboda, vrhnout se do ohně se vším všudy a nechat se proměnit samotným Životem, nechat se zcela pohltit Pravdou. To je svoboda. Vědomí, že o ničem nemůžeš mít ani ponětí, že to vůbec nejsi ty, kdo vede.

Q: Dostal jsi někdy pokyn, abys někoho uzdravil tím, že ho „přivedeš k tomu, aby se pustil“?

M: Mám zkušenosti s léčitelskou prací, ale v procesu duchovního probuzení všechny tyto zájmy odpadly, už pro mě nejsou vůbec důležité. Není koho léčit, s pravým já není nic v nepořádku, pravé já už je celé a dokonalé.

Člověk vyrůstá v domnění, že není dostatečný, že se musí někým stát, že se musí někam dostat nebo něco získat, aby se mohl cítit úplný a celistvý, přitom jeho pravé já je právě tady, už úplné.

Za a před závojem falešného já, ega, imaginární osoby, o níž byli lidé podmíněně přesvědčeni, že jsou, za všemi myšlenkami, přesvědčeními a koncepty; tam se nachází naše pravá přirozenost.

Pravdu nelze nalézt v mysli. Vše, co jsme se naučili, musí odejít, vše, co si myslíme, že jsme, nejsme. To, co jsme, nelze vyjádřit slovy. Musí to objevit a uvědomit si to přímo každý sám pro sebe.“

Tělo může někdy v životě potřebovat uzdravení, ale člověk; ne. Tedy, tělo samozřejmě může onemocnět, a pokud se to stane, mělo by se o něj pečovat.

Mysl může potřebovat uzdravení (jako v psychoterapii apod.), ale my nejsme mysl a nemám v ní svou identitu.“

Dokud si člověk myslí, že je osobou, pak uzdravení mysli může být relevantní, ale k poznání Pravdy není třeba léčit osobu, ve skutečnosti je třeba osobu se všemi jejími záležitostmi a tzv. problémy opustit.

A při duchovním probuzení k tomu dojde, ale často je to spojeno s velkým utrpením, protože ego se bude procesu transformace bránit – ví, že to znamená jeho smrt, že se změní identifikace a že už v ní nebudete mít své bytí.

A všechny ty ostatní věci, které jsem dělal; afirmace, trénink mysli a tak dále (jsem také vzdělaný NLP životní kouč), jsou pro mě dnes naprosto nepodstatné, tyto koncepty mě ani v nejmenším nezajímají. Osobní rozvoj už není relevantní, protože člověka není třeba vůbec rozvíjet – žádný člověk neexistuje!“

Všechny ty koncepty, kterým jsem z celého srdce věřil, byly součástí mé cesty, a tak na ničem z toho není nic špatného. Není to součástí cesty každého člověka, někteří lidé zažívají duchovní probuzení, i když se nikdy ani v nejmenším nezajímali o žádné duchovní věci nebo věci osobního růstu, někteří ani nevěděli, že existují.

Takže cesta každého je jiná a neexistují žádné kroky, které by byly univerzální a hodily se pro všechny.

Všechno, co jsem se v minulosti naučil a pro co jsem se nadchl, pokud jde o osobní rozvoj atd. bylo součástí celku a přesně tím, co jsem v daném období svého života potřeboval. Tak je to v životě každého z nás.

Mám rád jedno přísloví, které říká, že potřebuješ trn, abys odstranil trn, a pak je oba zahodíš.

Koncepty nejsou Pravda, ale někdy potřebuješ jeden koncept, aby ses zbavil druhého, a pak vidíš zbytečnost a nesmyslnost v obou, takže je oba necháš jít.

A nikdo asi nemůže „donutit“ někoho jiného, aby se pustil a vzdal. To není možné, je to něco, co se děje přirozeně, často (ale ne vždy) to vychází z těžké porážky a intenzivního utrpení (z toho, že jsi vyzkoušel všechny možné věci, až ti vzdání se zbylo jako jediná možnost) a doslova klečíš na kolenou a pláčeš a prosíš Boha, aby se tě ujal, protože už to nemůžeš vydržet. Tehdy se tě může ujmout milost.

Vlastně to byla milost, která tě přiměla vzdát se na začátku, jen jsi o tom nevěděl.

V: Zápas s egem (pro mě) je jako zápas s kouřem, je všude a nemůžu ho úplně přesně určit. Je to měňavka.

M: Ano, to je. A miluje, když mu věnuješ tolik pozornosti. Důležitost, kterou jí přikládáš, ji udržuje při životě.

Nemusíš ji měnit (jako trénink mysli nebo používání afirmací, abys ji vyleštil a cítil se lépe) ani se jí zbavovat.

Jen ji vnímej takovou, jaká je. Právě viděním toho, co je falešné, lze odhalit to, co je skutečné. To můžete udělat sebedotazováním.

Jednoduše si položte otázky, abyste zjistili, kdo je tato entita, kterou nazýváte ego, ve skutečnosti, a uvidíte, co zjistíte nebo nezjistíte.

Stačí, když budete sami zkoumat a objevovat, co je to ego, to za vás nikdo neudělá, není to poznání, které by se dalo předat druhým (musí se to přímo zažít, ne naučit), nejsou na to žádné třístupňové programy.

Žádné techniky nejsou nutné, stačí jen hluboce a upřímně zkoumat, kdo tato postava ega ve skutečnosti je. Když to jasně uvidíš, pak ti zůstane to, co je pravdivé a skutečné.

Pravdu objevíš, když se ztišíš a nasloucháš moudrosti srdce, ne poznání mysli.

V: Ve vířícím kouři jsou díry, skrze které se mi naskýtá záblesk jasnosti. Dovedu si představit, že jsi schopen ze mě vyrazit duši – samozřejmě s božím přikývnutím. 🙂

M: Ty jsi Bůh, to je třeba si uvědomit. Říkej tomu Kristovo vědomí, Buddhova přirozenost nebo jakkoli to chceš nazvat; ty jsi to. Ale to se nedá poznat čistě pojmově, to je třeba přímo zažít. Klid a sebedotazování tě k tomu dovedou.“

V: Dokázal bych si představit, že bych si to vynutil stavem vyvolaným drogou, ale násilné odfouknutí od sebe samého by se zdálo být jako obrátit někoho naruby nebo ho přinejmenším poškodit, aby zůstal necelý. Řekl bych, že uzdravení by bylo řízené bohem a dokonalé. Každopádně se mi tvůj článek líbil, pokud bys to nemohl říct.

M: Žádná síla není nutná, žádné napětí, žádný boj, jen jasné vidění. A být naprosto upřímný a pravdivý sám k sobě.

◦◦◦◊●◊●◊●◊◦◦◦◦

Pomáhá také rozhovor s někým, kdo se s těmito procesy může ztotožnit, a jsem tu pro každého, kdo je na cestě a přeje si mít někoho, s kým by se mohl o těchto věcech podělit a promluvit si s ním, protože vím, že někdy může být velmi těžké projít tímto procesem sám.

Více informací najdete na mé stránce Sessions.

.