Před pár lety jsem to napsal pro zaniklý časopis The Female Gaze (RIP!). Repostuji pro svou kamarádku Allie, protože jsem to moc okecávala a ona se teď chce dívat spolu se mnou. Veselé Vánoce, Allie.

Vyrůstala jsem na venkově v Illinois, farmářská dcera v montérkách se srdcem a duší rozené a vychované neúnavné šunky. Když jsem si uvědomila, že na světě existují muzikály – skupiny dospělých zpívajících obrovské show, tanec, kostýmy, světla, sláva, pozornost, POZOR! – Natáhl jsem k nim chápavé Glumovy prsty. Když jsem poprvé viděla Zpívání v dešti, rozplakala jsem se při velké, zářivé technicolorové úvodní sekvenci. Ale nějak se mi až do letošního roku podařilo přežít třicet let, aniž bych kdy viděl Bílé Vánoce.

Buďme upřímní – velké filmové muzikály jako Bílé Vánoce nevyžadují vysokou míru investice. Není pravděpodobné, že by vás rozplakaly uznáním nebo vám předaly nějakou život měnící moudrost. Nejsou založeny na realismu; jsou to prostředky pro opulentní taneční sekvence a zasněné detailní záběry. Takže jsem se pohodlně uvelebil na gauči, naklonil placatku do nějakého horkého zimního nápoje a vodkou nasáklé poznámky o nejzásadnějších písňových/tanečních sekvencích Bílých Vánoc.

V kostce: Bílé Vánoce jsou zářivý muzikál se zvukomalebnými písněmi, které na sebe nenavazují, a s těmi dlouhými, nádhernými technicolorovými tanci, zářivými šaty a modrýma očima a nohama na celé dny. Taky je tu… hraniční sexuální posedlost sněhem, ale to odbočuju.

Nejdřív samozřejmě:

Tahle pecka vyjede rovnou z brány a nastolí scénu (Štědrý večer 1944) a postavy: Kapitán Bob Wallace (Bing Crosby), modrooký zpěvák a voják. Přestože se hoši v uniformách právě snaží naškrábat trochu sváteční nálady, krátce po tomto čísle přijíždí do města nový generál a muži se shromáždí s podezřele nadšenou písní, v níž mu přísahají věrnost (omlouvám se, příliš mnoho Hry o trůny).

Po boku kapitána Wallace slouží Phil Davis, redy a nervózní, kterého hraje Danny Kaye – Donald O’Connor ke Crosbyho Gene Kellymu. Zkrátka a dobře, Davis zachrání Wallaceovi v boji život a po několik dalších PŘÍBĚHŮ mu to vyčítá, včetně vydírání, aby s ním po skončení války vystupoval jako hudební duo. To se také stane. Získali obrovský úspěch. Montáž s novinovými titulky obrovská.

Poté přijdou holky a zpívají píseň, kterou jsem slyšel zpívat doslova každou holku, která má sestru. Tohle je Betty (Rosemary Clooneyová) a Judy (Vera-Ellen). Wallace a Davis je vidí a jsou jako AWOOOOOGA, samozřejmě. „Pánbůh pomáhej pánovi, který se postaví mezi mě a mou sestru,“ zpívají. Aww. „A Pán pomáhej sestře, která se postaví mezi mě a mého muže,“ pokračují. Aha. No, půl bodu za feminismus.

(Proč už se s takovými činy nepočítá? Je tohle v podstatě burleska? Měla bych chodit na burleskní představení? Uf, zapomeň na to, už mě to přestalo zajímat.“

V podstatě je Bob tak soustředěný na práci, že jsou s Philem spolu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a Phil už má jeho lpění plné zuby a strašně touží po nějakém čase pro sebe. Phil vymyslí důmyslný plán (jako že přinejmenším 90 % tohoto filmu závisí na plánech), jak se přiživit na nadcházejícím výletu holek do Vermontu, kde mají vystupovat na jistém svátku Yuletide.

Tady máme „Nejlepší věci se dějí, když tančíš“, téma, ke kterému se později vrátí skupina R&B Next s „Příliš blízko“. Jedná se o klasickou filmovou muzikálovou krásu s Danny Kayem a Verou-Ellen (která byla zjevně obsazena pro své taneční umění; všechny její pěvecké vokály jsou dabované). Je tu krinolína. Je tu zřejmá zvuková kulisa. Je tu jakási falešná vodní plocha. Je tu tolik změn kulis jako v bondovské honičce. Vypadá to jako pecka, ti dva spolu plachtí s obrovskými úsměvy na tvářích. Je to jako z hollywoodských snů.

Je tu chabá vedlejší zápletka o tom, jak holky vyžene z města slaný domácí a musí se vykašlat na představení, ale to je v pořádku, protože to vyvrcholí tímto pornografickým videem:

Poznámka: Bing zpívá špatný text v čase 1:21 a praská. Všimněte si, ale nemusím vám říkat, abyste si všímali, protože už si určitě všímáte: Bing Crosby v podvazcích na ponožky. To si tuhle scénu gayové nechávali šedesát let jen pro sebe? Hrubě.

Bílé Vánoce místy hraničí s bizarností, protože se do nich cpou nesouvislá hudební čísla, takže herci mají každou záminku předvést svůj talent. Příklad: ve vlaku do Vermontu zjistíme, že každý z této skupiny je naprosto posedlý sněhem. Všichni ostatní zpívají o normálních přáních, jako je lopatování nebo dělání sněhuláků, ale Betty pořád říká, že si s ním chce umýt vlasy. Přímo se chce válet v křupavém sněhu, jako by svět byl její vana, a já si jí za to vážím.

Děti dorazí do Vermontu a, nevíte co, žádný sníh. ŽÁDNEJ ZKURVENEJ SNÍH! Žádný sníh dokonce už od Díkůvzdání. Ale je tu i výhoda – Davisův a Wallaceův bývalý generál vede hostinec, kde jsou všichni ubytovaní! „Tenhle týpek je sexy,“ napsal jsem si do poznámek. Technicolor opravdu zvýrazňuje halloweensky šedý lak na vlasy, který mu vygumoval hlavu, aby se ho pokusil zestárnout, i když mu v době natáčení bylo teprve 51 let, tedy stejně jako Bingu Crosbymu.

Pak opakuji: Bingu Crosbymu bylo 51 let, když natočil Bílé Vánoce.

PŘEHRA. FIFTY-ONE.

Okay, takže v podstatě zjišťujeme, že generál utopil v hostinci všechny peníze, které on a jeho odložená manželka mají, takže skupina vymýšlí (Vidíte? Další intriky!) způsoby, jak pomoci, a rozhodne se vypracovat skutečný dynamit. Jediným telefonátem Wallace utratí hromadu peněz, aby do Vermontu přivezl své stálé hudebníky a výtvarníky a herce a štáb, protože o prázdninách nebudou provozovat jeho a Davisovo pravidelné představení. Tedy, dalo by se namítnout, že se ti lidé těšili na to, že během zmíněných svátků NEbudou vystupovat a budou vlastně doma, mmmbut dobře.

Čas plyne. Probíhají zkoušky. Nakonec se hostinec zaplní lidmi, kteří se sjíždějí z daleka, aby získali místo na… MINSTREL SHOW? Mmhuh. No, když pominu desetiletí hanlivého a zesměšňujícího rasového kontextu, tahle minstrel show je MŮJ DŽEM. Ty vtipy! Vytrhávání psích zubů? Quelle gallows. Pak má Vera Ellen dlouhé, NAPROSTO ŠÍLENÉ taneční číslo. Ty nohy! Přestaň! Nepřestávej! Pokračuj! Navždy! Jako vážně, co během toho dělá Rosemary Clooneyová, kouří na požárním schodišti? Celý tenhle film patří Věře Ellen.

Tohle je jedna z těch nesouvislých písní, které nemají žádný skutečný vztah k ději, kromě toho, že meta způsobem mobilizují pro klasické muzikály. (Píseň proti choreografii? Čtyřicátá léta se zdají být snadná.) Vera Ellen se snáší z nebe. Jen se na to podívejte. A pak mi dejte vědět, jestli si můžu v ASOS pořídit jedny z těch fialových šatů, nebo co.“

Generál se Bobovi svěří, že si podal žádost o návrat do armády, a OH CO TO JE, Bob má náhodou v kapse dopis pro generála, z armády. Poštovní podvod je sice trestný čin, ale budiž. Armáda generálovi řekne, že ho nemůže použít.

Poté se na veteránské frontě začnou dít pořádné sračky.

Od této chvíle, upřímně řečeno, nemusíte znát zbytek děje. Je to sešité dohromady, abychom si mohli dopřát (bílý) vánoční zázrak těchto písní a tanců. Oceňme jen to, co před nás Irving Berlin postavil:

Píseň na pochodeň Rosemary Clooneyové, v níž nenuceně používá bezejmenné muže jako nábytek; existují pouze jako odpočinek pro její předloktí. BEYONCE WHO, nemám pravdu? (Nemám pravdu, ale i tak je tohle číslo skvělé.)

Chlapci se shromáždí, aby povzbudili generála, který plánuje a realizuje další velkou produkci. Budeme jen tak bokem obcházet Wallaceovu závislost na utrácení? Davisovi dělaly starosti už jen náklady na tu první show. Každopádně přeskočte na 2:19, abyste viděli VELKOU TĚLESNOU rekvizitu, kvůli které by zbytek filmu stál za to, i kdybych nenáviděl každou druhou sekundu.

V našem Crosbyho/Clooneyho technicolorovém prázdninovém muzikálu je samozřejmě konec šťastný. SNÍH a nikdo nemůže kurva věřit svým očím. Všichni zpívají „Bílé Vánoce“, chlapci se cudně líbají se svými dívkami v zákulisí a v tom obrovském, technicolorově červeném čísle se vzletnými melodiemi a dětmi, které jsou všude jako spousta Von Trappových, zní „Ať jsou vaše dny veselé a jasné“ přesně jako dokonalý vánoční přípitek ke sklence vychlazeného, šumivého šampaňského.

Nebo vodky. Podle toho, co je nejblíž.