Tato stránka se zabývá podrobnou historií Vendů od roku 5000 př. n. l. až po revoluci v roce 1848

Odůvodnění

Vendové jsou spojováni s větví západních Slovanů, kam patří Poláci, Češi a Slováci. Vzdáleně jsou příbuzní s východními Slovany, k nimž patří Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, a s jižními Slovany, k nimž patří Srbové, Chorvati, Slovinci, Makedonci a Bulhaři.

Evropské a asijské pozadí až do emigrace v 50. letech 19. století lze rozdělit do čtrnácti samostatných historických úseků. Ty zahrnují prehistorii Vendů, jejich rané „klasické“ dějiny, slovanské stěhování, germánskou expanzi, sjednocení s Polskem, christianizaci, ovládnutí Čech, reformaci, třicetiletou válku, pražský mír, napoleonskou éru, růst kapitalismu, národní uvědomění a revoluce roku 1848.

Vlkodlačí prehistorie

Vlkodlačí prehistorie od 5 000 do 500 let př. n. l. se týká období, kdy neexistují žádné historické prameny ani materiály, takže jsme odkázáni na archeologické nálezy a artefakty.

(a) Období od 5 000 do 2 000 let př. n. l. zahrnuje indoevropské předky, kteří žili na stepích Eurasie v jižním Rusku. 1

Do 4 000 let př. n. l. se tito Indoevropané přesunuli na východ za Černé a Kaspické moře, kde se stali známými jako Íránci, a na západ přímo do střední a východní Evropy, kde jsou označováni jako starcerská a podunajská kultura. 2

(b) Od 2 000 do 500 let př. n. l. se musíme zabývat ranými neboli praslovanskými skupinami. Do roku 2 000 př. n. l. se Indoevropané neboli Árijci rozšířili ze Střední Asie a vyvinuli se v různé indoevropské rasy, které se dodnes vyskytují v Evropě a Asii. Dnes je známe jako Slovany, kteří se usadili mezi Varšavou a Moskvou, Balty, kteří dnes žijí v Lotyšsku a Litvě, Teutony, kteří dnes žijí v Německu, a Kelty, z nichž jsou dnes Angličané a Francouzi. Mezi další indoevropské rasy patří Italikové, Ilyrové, Thrákové, Řekové, Chetité v Malé Asii, Íránci v Persii neboli Íránu a Árjové v Indii.

Tito proto či raní Slované mají za sebou podrobnou archeologickou historii a dosud získané archeologické důkazy odhalují mnohé o způsobu života našich předků.

Mezi názvy těchto období patří raná doba bronzová od 2 000 do 1 500 let př. n. l., střední doba bronzová od roku 1500 do roku 1200 př. n. l., pozdní doba bronzová od 1200 do 750 let př. n. l. a starší doba železná od 750 do 500 let př. n. l. 3

Po celé toto období trvající více než tisíc let se naši předkové zdržovali na stejném území a podle archeologických nálezů pěstovali pšenici, ječmen a proso a na volné půdě mezi lesy pásli dobytek, ovce, kozy, prasata a koně.

K výrobě mouky se používaly mlýnské kameny, k okopávání půdy se používaly motyky z bronzu a železa a bronzové kousky ukazují, že se na nich jezdilo na koních. 4

Sídliště vznikala tam, kde bylo možné chránit území v blízkosti kopce rozvětvení řeky.

Předpokládá se, že vzhledem k tomu, že v hrobech nebyly nalezeny žádné zbraně, byli tito dávní praslovanští osadníci velmi mírumilovnou skupinou a nepřikládali zbraním ani vzájemným bojům velký význam. 5

Mezi jejich ozdoby patřily náramky a nákrčníky a jejich domy byly polozemnice nebo alespoň částečně postavené pod zemí o rozměrech asi 6 × 10 m s hliněnou podlahou a ohništěm uprostřed.

Lov se příliš nekonal, protože jen asi 8 % všech nalezených kostí patří divokým zvířatům a mezi ně patří los, jelen, zubr, kanec, medvěd, vlk, liška, zajíc, medvěd, kuna a vydra. Bronzové háčky naznačují, že se také lovilo. 6

Dílny na odlévání bronzových artefaktů byly bezpochyby rušnými místy a samozřejmě se musely vyrábět i nádoby na vaření a uchovávání potravin.

Ačkoli o těchto skupinách z období 5 000 až 500 let př. n. l. nemáme žádné písemné zprávy, můžeme z archeologie získat užitečné poznatky a svítá nám pravda, že život některých dnešních potomků, kteří se stále živí smíšeným zemědělstvím, se vlastně příliš nezměnil.

Perské, řecké a římské období

Perským, řeckým a římským obdobím světových dějin začíná historické období pro naše slovanské předky, protože zhruba po roce 500 př. n. l. můžeme sáhnout po písemných pramenech.

Toto období končí, když Slované opouštějí svou domovinu, kde se usadili před více než dvěma tisíci lety, a od roku 400 př. n. l. začínají jako samostatné kmeny rozsáhlé a významné stěhování na západ.

V tomto významném období naši předkové, kteří byli spjati se zemí, nadále obdělávali půdu a pásli dobytek a do jejich lesostepí přicházelo jen málo útočníků, kteří by je rušili. 7

Historikem, který se o nich zmiňuje poprvé, je Hérodotos ve 4. knize svých Dějin, kde popisuje Dareiovu výpravu proti Skythům v roce 515 př. n. l. a zmiňuje se o „chovatelích, kteří sejí obilí ne pro jídlo, ale na prodej“. 8 Snad byl tento přebytek určen na vývoz nebo na placení tributu Skythům, aby je nechali na pokoji.

Z tohoto období byl objeven pluh vyrobený z jednoho kusu dřeva a dosud identifikovaná zrna jsou pšenice, ječmen, žito, hrách, cizrna, kravský hrách a proso. 9

Těmto slovanským kmenům dávali starověcí historikové různá jména. Mapy Římské říše je obvykle nazývají Venedi, což je termín, který použil Tacitus v 1. století. Z toho se stalo běžné označení „Vendové“. 10

Ptolemaios (100-178 př. n. l.) je však nazývá „Slovinci“,11 což je slovo, z něhož vznikli Slováci a které možná souvisí se slovem „len“. Ptolemaios se zmiňuje také o „Serboi“, což znamená „pastýř“ a dává vzniknout našim dnešním Lužickým Srbům a Srbům. 12

Naneštěstí pro tyto rané Slovany se zde začínají projevovat světové dějiny. Do oblasti jižně od Vendů vtrhli barbaři Gótové a postupovali vzhůru do vendské domoviny. Prokopius podává zprávu o gótských válkách v letech 536-537 n. l. a nelichotivě popisuje wendské vojáky, s nimiž se setkal. „Všichni jsou vysocí a velmi silní, jejich pleť a vlasy nejsou ani příliš světlé, ani tmavé, ale všichni mají ruměnou tvář. Žijí tvrdým životem nejnižšího stupně stejně jako Messagetové a jsou stejně špinaví jako oni“. 13

Slovanské stěhování

Slovanské stěhování v letech 500 až 800 př. n. l. tvoří další významnou etapu vendských dějin. Barbaři jako Hunové, Bulhaři a Avaři pustošili Evropu a doma byli Slované potlačováni a omezováni svými sousedy, Skyty, Sarmaty a Góty.

Zdá se, že germánské kmeny se kolem roku 300 př. n. l. přesunuly na západ a poté se kolem roku 500 př. n. l. na území uvolněné Germány přesunuli na západ Wendové neboli Slované. Nejednalo se o invazi, ale o soustavnou migraci rodin putujících pěšky za účelem kolonizace neobsazeného území. 14 Někteří se tak přesunuli do Lužice. 15

Na širší úrovni se další slovanské kmeny stěhovaly všemi směry ze své domoviny a tyto kmeny daly vzniknout národnostem a jazykům, které jsou dnes součástí moderní Evropy, jak je patrné z moderního atlasu.

Západní migrace zahrnovala předky Poláků, Slováků, Čechů, Lužických Srbů a Kašubů, stejně jako dnes již zaniklé kmeny jako Obodrité, Veleti, Ploni, Vilziové a další.

Jižní migrace dala vzniknout Srbům, Chorvatům, Makedoncům a Bulharům. Východní migrace zahrnovala předky Ukrajinců, Bělorusů a Rusů.

Lužičané vstoupili do Lužice, což je německy Lausitz a vendsky Luzici, jako dva kmeny, Luzici na severu a Milzané nebo Milčeni na jihu. Byli součástí kolonizace celé oblasti mezi Labem na západě a Odrou na východě. 16

Jejich keramika je podobná té, která se nachází v Polsku, a tato nová etapa v dějinách Slovanů přešla od zemědělství v zapadlých oblastech Asie k šíření slovanského jazyka a zvyků po celé Evropě.

Německá expanze a dobývání

Německá expanze a dobývání byla rysem života wendů v Lužici brzy po jejich usazení a pokračuje až do současnosti. Lužice je nyní součástí nového Německa, které bylo sjednoceno 3. října 1990 po silné emigraci a pádu pověstné Berlínské zdi 9. listopadu 1989.

Ještě v dřívějších dobách se však Wendové poprvé dostali do přímého kontaktu s Germány, když Frankové a Sasové v roce 531 př. n. l. porazili sousedy Wendů, Durynky.E. 17

V konfrontaci v roce 806 n. l. mezi Karlem, synem Karla Velikého, a Milčany byli Wendové poraženi a Karel vypálil pevnost v Budyšíně neboli Bautzenu. 18

Milčeni však přežili a v roce 932 n. l. Jindřich Ptáčník, vévoda saský, porazil Lužičany a podmínil přijetí křesťanství mírem. Vendové se proti tomuto vnucování vzbouřili a byli částečně úspěšní.

V roce 963 n. l. však Ota Veliký vyslal svá vojska proti Lužici a správcem Vendů se stal německý markrabě Gero. Byl to nesmírně krutý správce, který si zcela podmanil Lužici na severu.

George Nielsen smutně zaznamenal, že markrabě Gero pozval třicet lužickosrbských knížat na hostinu, aby s nimi jednal o míru, a pak je všechny nechal zavraždit. Tento tragický masakr připomíná báseň Mata Kosyka „Zrada markraběte Gera“, kterou Mato napsal těsně před odjezdem do Ameriky. 19

Milčany si nakonec kolem roku 990 n. l. podrobil markrabě Ekhard a od té doby Lužičané nebyli svobodní a nemohli rozhodovat o svém osudu. I dnes je jejich osud do značné míry v rukou těch, kteří zasedají v německém parlamentu.

Co se týče jejich náboženské víry, praktik a symbolů, byli Vendové před přijetím křesťanství hluboce věřící skupinou lidí, projevující hlubokou úctu k bohu svých předků.

Jejich jméno pro boha je „bogu“, což znamená bohatství, a protože zažívali zlé i dobré, věřili, že existují dva hlavní bohové, z nichž jeden je zodpovědný za dobro a druhý zvaný „Zernabog“ neboli černý bůh je zodpovědný za zlo, hladomory, pohromy, požáry, bouře a další pohromy.

V důsledku toho přinášeli mnoho obětí, aby Zernaboga usmířili. Hodně se však dělalo i proto, aby se Bogu povzbudil a poskytl vše dobré. Jedná se o dualistický přístup k bohům a realitě a role kněží v komunikaci s bohy byla našimi předky velmi respektována.

Podle raného spisovatele jménem Prokopius byl původně nejdůležitějším božstvem Hromovládce, představovaný postavou zvanou Perun ze dřeva se stříbrnou hlavou ozdobenou zlatými vousy.

Dalším oblíbeným božstvem byl Svantovít, který měl čtyři hlavy, čtyři krky, dvě hrudi a dvě záda, nosil meč a doprovázel ho neposkvrněný bílý kůň. Věštby se získávaly ze Svantovítova koně tak, že přešlápl tři řady kopí. Svátek sklizně Svantovítovi, spolu s rituálem zahrnujícím pohár medoviny a pojídání sladkých kulatých medových koláčů, byl velmi slavnostní událostí.

Objevily se i další aspekty nadpřirozena, například bohyně lásky a rozkoše Lada, bůh plodů země Kupola, bůh svátků Koleda, což je v Polsku dodnes užívané jméno pro Vánoce, bůh dne Dazhbog, bůh větru Stribog, víly a další duchovní bytosti obývající lesy, vodu a vzduch. Známý lužickosrbský spisovatel Alfons Frencl upozornil také na slavného lužického vodníka a černého mlynáře a kouzelníka Krabata.

Vskutku zajímavá je legenda, která vypráví, jak se vendský kněz snažil přesvědčit svůj lid, aby nepřijímal křesťanství, tím, že se oblékal do bílého prostěradla a zjevoval se lidem v lese, aby je přesvědčil, že takové bytosti skutečně existují.

Sjednocení s Polskem

Sjednocení s Polskem v letech 1002 až 1032 n. l. vyústilo v to, že v roce 1002 n. l. polský král Boleslav Chrabrý vstoupil do Lužice a dobyl Budyšín. Podle podmínek Budyšínského míru z roku 1018 n. l. byla Horní i Dolní Lužice sjednocena s Polskem. 20

Do roku 1032 však zasáhli Němci a přinutili polského krále Mečislava II. vzdát se Lužice.20

Christianizace Lužice

Christianizace Lužice v letech 1032 až 1157 po Kr. jako důsledek germánské kolonizace vyústila v hlubokou zášť vůči Germánům za to, že křesťanství zaváděli ohněm a mečem a podmaněným Slovanům pak ukládali neúnosná daňová břemena. 21

Ale Albert I. Braniborský, známý také jako Albert Medvěd nebo Albert Hezoun, se stal braniborským markrabětem a umožnil křesťanským Vendům, aby měli půdu za stejných podmínek jako jejich dobyvatelé.

Koruna česká

Koruna česká vládla od roku 1156 n. l. Lužici, která však byla pod německou kontrolou. Němci ztěžovali život Wendům, protože byli vyloučeni z měst a obchodních cechů.

Období reformace

Období reformace v letech 1517-1618 n. l. přineslo v Lužici dramatické změny. Vendové byli dříve římskými katolíky, ale augsburský mír z roku 1555 n. l. nařídil, že o náboženství může rozhodovat ten, kdo v zemi vládne.

Vendové v Dolní Lužici se nacházeli v Braniborsku v Prusku, a proto byli součástí změny k luteránství. Nový luteránský důraz na lidový jazyk a další svobodu myšlení se Wendům nepochybně zamlouval.

Někteří Wendové rádi studovali teologii ve Wittenbergu, kde přednášel doktor Martin Luther, a vysvěceni tam byli Glockner, Kuster, Schreiber, Handwerken, Burger a Bauern. 22

Třicetiletá válka

Třicetiletá válka v letech 1618 až 1648 se odehrávala v kontextu vznikajícího konfliktu mezi tradičními katolíky a nově vzniklými protestanty. Válka začala nároky falckého kurfiřta Fridricha na český trůn. Katolíci a luteráni spolu intenzivně bojovali a na lužickém venkově byly způsobeny velké škody. Zemědělci kvůli tomuto ničení těžce trpěli, stejně jako kvůli špatné úrodě, hladu a nemocem, a mnoho lidí zemřelo. 23

Pražský mír z roku 1635

Pražský mír z roku 1635 částečně obsahoval důsledky třicetileté války pro Lužici. Habsburský císař Ferdinand II. byl nucen předat Horní a Dolní Lužici Janu Jiřímu I., kurfiřtovi saskému. Takto hranice zůstaly až do roku 1815.

Napoleonská éra

V napoleonské éře v letech 1799 až 1815 táhl Napoleon se svými obrovskými armádami napříč Evropou. V letech 1806 až 1813 se Sasko spojilo s Napoleonem, který si v Hochkirchu východně od Budyšína zřídil jeden ze svých velkých táborů. Kolik Wendů bylo mezi 400 000 vojáky Napoleonovy armády, která byla v roce 1812 zdecimována v Rusku, se už asi nikdy nedozvíme.

Lužice se však sama stala bojištěm v únoru 1813 v bitvě u Wurschen u Budyšína, nedaleko Hochkirchu. Zde se Napoleon střetl v bitvě s Prusy a Rusy a zvítězil. Ačkoli Napoleon tuto konkrétní bitvu vyhrál, v říjnu 1813 prohrál u nedalekého Lipska. Zprávy naznačují, že saské dragouny pod Napoleonem tvořili téměř samí Wendové.

Někteří potomci australských Wendů, kteří v červnu 1989 navštívili svou lužickou domovinu, byli v průvodci cestovní kanceláře informováni, že 91 metrů vysoký pomník postavený v roce 1913 na památku této bitvy národů u Lipska pomohl připomenout tuto bitvu, v níž spojená vojska Ruska, Pruska, Rakouska a Švédska porazila císaře Napoleona I., ale ztratila při tom přes 52 000 vojáků.

Dioráma s 8 000 cínovými figurkami v tomto památníku pomáhá dokumentovat tuto tragédii a na památku 22 000 mužů ztracených v bitvě byl postaven ruský kostel.

Po Napoleonově porážce byla na Vídeňském kongresu v roce 1815 Prusku odebrána část Horní Lužice na jihu a celá Dolní Lužice na severu, a tak vznikl název „pruské vendy“.

Růst kapitalismu

Růst kapitalismu a vzestupná sociální mobilita byly rysy Lužice po roce 1819, kdy bylo zrušeno poddanství.

Synové sedláků mohli opustit půdu a stát se městskými dělníky. To také vedlo k vzestupu do nižší střední třídy.

Po zřízení železnice Drážďany-Bautzen v roce 1846 už lidé nebyli tak izolovaní. Právě tato železnice umožnila mnoha vendským emigrantům přesun do Hamburku, odkud odjížděli do nových zemí.

Vzdělání pro sorské děti se stalo důležitějším a otevřela se možnost začít znovu v cizí zemi, například v Austrálii.

Naneštěstí pro zemědělce byli stále ekonomicky vázáni na své statkáře a s 50% nárůstem počtu obyvatel v Evropě mezi lety 1815 a 1850 se stalo nutností více půdy pro početné rodiny.

Zvýšené národní uvědomění

V tomto období se také objevilo zvýšené národní uvědomění, které se projevilo zakládáním novin, jako byly Tydzenske Nowiny (Týdeník) v roce 1843, a studentských spolků.

Vendové rádi četli dopisy, které zámořští pionýři posílali zpět do Lužice, kde byly jejich dopisy zveřejňovány. Některé z těchto dopisů byly přeloženy do angličtiny a lze si je přečíst v knize „From Hamburg to Hobson’s Bay“ od Thomase Darragha a Roberta Wuchatsche. George Nielsen poznamenal, že výše uvedené noviny redigované Janem Smolerem rády zveřejňovaly negativní dopisy a seznamy mrtvých na palubách lodí, ale že Mato Nowka pro své noviny „Bramborski serski Casnik“ rád získával příznivé dopisy, včetně dopisů Martina Teschnera. 24

Revoluce v roce 1848

Revoluce v roce 1848 vznikla v důsledku snahy lidí o získání nových svobod a konfrontace problémů mezi novým, demokratickým myšlením a tradiční monarchií. V červnu 1848 byla v Týdenských novinách zveřejněna slavná „Selská petice“, která požadovala odstranění domnělých křivd, a její kopie se nachází v knihovně Wendish Research Centre v Melbourne ve státě Victoria v Austrálii.

Nakonec to byla doba, kdy se lužičtí Vendové vnímali jako součást mnohem širšího slovanského celku, což se projevilo v panslovanském hnutí.

Přečtěte si o stěhování Wendů do Austrálie po revoluci v roce 1848.

O Johnu Noackovi

Bibliografie

Brankack, Jan a Metsk, Frido: Geschichte der Sorben von den Anfaengen bis 1789. Band 1 VEB Domowina-Verlag Bautzen, 1975.

Burger Reunion Committee Burger Family History: Burgerů v Austrálii, 1851-1983. Hamilton, 1983.

De Kay, Charles. Vnitrozemské Benátky: Vendland: The Sorbian Swamp, Vendland. Century Magazine, únor, 1897.

Dreckow Stubing Reunion Committee: Vendlandské srazy. Dreckow a Stubing: Dvornik, Francis: Australian Family History 1858-1982, 1982.

Dvornik, Francis. Slované: Jejich rané dějiny a civilizace. American Acadamy of Art and Sciences, Boston, 1956.

Frenzel; Alfons. Am Horizont die Welt: Unterwegs auf allen Kontinenten. Domowina-Verlag, Bautzen, 2000.

Gimbutas, Marija. Slované. Thames and Hudson, London, 1971.

Makkai, Laszlo. Neo-Serfdom: Jeho původ a povaha ve středovýchodní Evropě. Slavic Review, Vol 34, June, 1975, s. 224-238.

Malinkowa, Trudla. Ufer der Hoffnung. Sorbische Auswanderer nach Uebersee. Domowina-Verlag, Bautzen, 1995.

Metsk, Dr. Frido. Do Cuzeje Zemje. Volk und Wissen Ludowy Naklad Berlin, 1957.

Nielsen, George R. In Search of a Home: Nineteenth-Century Wendish Immigration. Texas A&M University, College Station, 1989.

Nowotny, Joachim a Grosse, Gerald. Wo Der Wassermann Wohnt. VEB, Domowina-Verlag, Bautzen, 1988.

Oschlies, Wolf. Die Sorben: Slawisches Volk in Osten Deutschlands. Friedrich-Ebert-Stiftung, Bonn-Bad Godesberg, 19190.

Peters, John P. Wendish Customs and Superstitions. California. Nedatováno.

Quataert, Jean H. Social Insurance and the Family Work of Oberlausitz Home Weavers in the Late Nineteenth Century. Německé ženy v devatenáctém století: A Social History. Edited by John C. Fout. Holmes and Meier, London, 1984, s. 270-294.

The Prussian Wends and Their Home. Harpers New Monthly. Autor neznámý a nedatováno.

Simpich, Frederick. Vendové ze Spreewaldu. The National Geographic Magazine. Březen 1923, s. 327-336.

Solta, Jan a Zwahr, Hartmut. Gerschichte Der Sorben, Band 2 von 1789 bis 1917. VEB Domowina-Verlag, Bautzen, 1973.

Stone, Gerald. Nejmenší národ: Lužičtí Srbové. The Athlone Press of the University of London, 1972.

Vlasto, A.P. The Entry of the Slavs into Christendom: An Introduction to the Medieval History of the Slavs. Cambridge at the University Press, 1970.

Zwar, Michael. A Request by the Saxon Sorbs addressed to the Royal Saxon National Assembly.

Nepublikovaná sbírka dopisů, Wendish Research Centre, 27 Livingstone Street, Ivanhoe, Victoria, Australia. (PO Box 297, Heidelberg, Vic, 3084)

.