Ukázat prstem na thujon

Absint se klasicky vyráběl ze sušeného pelyňku (Artemisia absinthium), anýzu a fenyklu, které se přes noc namáčely v 85% (objemových) etanolu. Druhý den se přidala voda, lektvar se svařil a destilát (alkohol plus terpenoidy vydestilované vodní parou) se sbíral. Proces byl doplněn další extrakcí sušeného pelyňku římského (A pontica), yzopu a meduňky a následnou filtrací, čímž vznikl čirý zelený likér o obsahu 74 % alkoholu. Rostlinné produkty v absintu se u jednotlivých výrobců lišily, jedinými univerzálními složkami byly alkohol a pelyňková esence.

Konvulze připomínající epilepsii byly pozorovány u lidí a vyvolány u zvířat toxickými dávkami absintu.7 Nejprve se do nich zapojily silice, pak konkrétně pelyněk a nakonec jedna chemická látka, thujon. Z kvantitativního hlediska je to opodstatněné, ačkoli thujylalkohol (pelyněk), stejně jako pinokamfon (yzop) a fenchon (fenykl), mohou srážet křeče, pokud jsou použity v dostatečně velkém množství.3 Obsah thujonu ve starém absintu byl asi 0,26 g/l (260 ppm)8 a 350 ppm, pokud se započítá thujylalkohol z pelyňků.3 V současnosti dostupné verze absintu se mohou pochlubit obsahem thujonu – v jednom případě v množství 8-9 ppm (stále v rámci horní hranice Evropské komise 10 ppm9).

Akutní toxické účinky thujonu zahrnují epileptiformní křeče.4 Případy otrav pelyňkem se stále vyskytují, většinou z nemístné věrnosti lidovým prostředkům nebo z pouhé neznalosti.10 Thujon je porfyrogenní terpenoid: zvyšuje aktivitu syntázy kyseliny 5-aminolevulové a indukuje produkci porfyrinu v kuřecích embryonálních jaterních buňkách.6 V játrech pijáků absintu 19. století se mohly snadno vyskytovat koncentrace thujonu 20-200 μmol/l,6 což mohlo představovat problém pro pijáky, kteří se narodili s narušenou hemovou dráhou.

Od konce 50. let 19. století vzbudil absint zájem lékařů a stal se předmětem pokusů na zvířatech buď s likérem, nebo s olejem z pelyňku.7,11 Vedle vznikajících popisů alkoholismu se objevil samostatný stav – absinthismus.12 Absinthismus byl spojován s gastrointestinálními problémy, akutními sluchovými a zrakovými halucinacemi, epilepsií, poškozením mozku a zvýšeným rizikem psychiatrických onemocnění a sebevražd.12 Francouzská vědecká varování se nakonec dostala i do populárního tisku, ale proti nim stála odmítavá stanoviska vlády, která měla zájem na daních, a průmyslu, který se těšil ze zisku. Mezitím se konzumenti ze všech společenských vrstev snažili sami sebe přesvědčit, že rizika jsou přinejmenším úměrná potěšení z absintového vzhledu, vůně, chuti, zábavného rituálu a mylné pověsti afrodiziaka.

Mezi lety 1905 a 1913 zakázaly absint Belgie, Švýcarsko, Spojené státy a Itálie. Francouzská vláda po roce 1915 omezila dostupnost absintu.1 Ve Španělsku, Portugalsku, České republice ani ve Spojeném království nebyl nikdy oficiálně zakázán, ale celkovým výsledkem významných mezinárodních opatření v prvních dvou desetiletích tohoto století bylo dosažení něčeho, co se blížilo celosvětové prohibici.