Délka života ptáků obecně koreluje s jejich velikostí. Například kanárek čiperný obvykle váží méně než jednu unci a dožívá se přibližně 10 let, zatímco 6,5 až 14kilový orel bělohlavý se ve volné přírodě dožívá až 28 let. Papoušci, pozoruhodně všestranný řád čítající více než 350 druhů ptáků, se však tomuto pravidlu vymykají a navzdory svému relativně malému vzrůstu se dožívají zhruba 80 let – ptáci váží v průměru od 2,25 unce do 3,5 kilogramu.

Papoušci za tuto dlouhověkost – stejně jako za svou vynikající inteligenci – pravděpodobně vděčí evoluci. Jak uvádí JoAnna Kleinová pro deník The New York Times, nová analýza genomu papouška amazoňana modročelého naznačuje, že tito tvorové jsou od ostatních ptáků geneticky stejně vzdáleni jako lidé od ostatních primátů. Podle spoluautora studie Claudia Mella, neurologa z Oregon Health and Science University, jsou rozdíly tak nápadné, že si on a jeho kolegové „myslí, že papoušci jsou v ptačím světě paralelní.“

Zjištění týmu, publikovaná v časopise Current Biology, srovnávají papouška modročelého – původního brazilského druhu, o němž je známo, že se dožívá až 66 let – s 30 dalšími druhy, včetně čtyř z čeledi papouškovitých. Elizabeth Hayesová z Portland Business Journal píše, že srovnávací genomická analýza odhalila vysokou míru „konzervovaných mutací“ schopných prodloužit život menších ptáků. Tyto mutace, které byly podle Kleina pozorovány jak u papoušků, tak u několika podobně dlouhověkých ptáků, ovlivňují soubor 344 genů, které zřejmě souvisejí s dlouhověkostí. Jak dodává Chelsea Whyteová pro časopis New Scientist, tyto geny údajně „podporují opravy poškození DNA, zpomalují buněčnou smrt způsobenou stresem a omezují přerůstání buněk a vznik rakoviny.“

Před novou studií vědci vystopovali souvislost se stárnutím pouze u 20 z těchto genetických změn, takže bylo obtížné přesně určit, jak zbývající mutace ovlivňují délku života. Klein uvádí, že další analýzy by mohly poukázat na vliv těchto genů na procesy stárnutí i u jiných zvířat, nejen u papoušků a dalších opeřených přátel.

Whyte píše, že vědci také zjistili, že části genomu papouška modrohlavého jsou zodpovědné za regulaci funkce vývoje mozku podobně jako srovnatelné geny u lidí, což nabízí potenciální vysvětlení podobností mezi těmito dvěma odlišnými druhy.

„Ty určují, jak mozek roste a kolik buněk se v něm vytváří,“ říká Mello. „Lidé nakonec měli větší mozek a více mozkových buněk a více kognitivních rysů – včetně jazyka – než primáti. Papoušci mají větší mozky než ostatní ptáci a více komunikačních schopností a mají podobné konzervované prvky, které je odlišují.“

Význam těchto výsledků podle Genetic Engineering & Biotechnology News spočívá v jejich potenciálu „odhalit genetický základ vyššího poznání“. Papoušci jsou zdatní v napodobování zvuků a zapojování se do složitých sociálních rituálů – dovednosti, které přinejmenším částečně vyplývají ze života ve velkých společenstvích – ale vědci dosud nedokázali přesně určit genetické kořeny takto vyvinutého chování. Jak se ptá Klein z The New York Times, šli lidé a papoušci stejnou cestou k pokročilému poznání, nebo šli různými cestami, které vedly k podobným výsledkům?

Odpověď na tuto otázku zůstává nejasná, ale poznatky, které zpráva poskytuje, včetně identifikace velkého souboru genů, které dříve nebyly spojovány s dlouhověkostí, a zjevných paralel mezi evolucí lidského a papouščího poznání, nabízejí dostatek materiálu pro další studium.