Whiteface je plný dobrodružství

„A climb to remember“ by byl výstižnější název tohoto dobrodružství na olympijské hoře. Jako pěší turista a sněžnicový turista jsem se nikdy neodvážil do oblasti sjezdového lyžování, ale spíše do kategorie běžeckého lyžování s menší pravděpodobností havárie, které mi poskytuje lépe kontrolovatelné sjezdové úseky. Pokud jde o sjezdovky na Whiteface, vidím se na jejich návštěvu pouze pěšky, takže přesně takový plán jsem si jednoho zamračeného červnového rána stanovil. Tento zápis je pro všechny, kteří jeli kolem a dívali se nahoru na jizvy a náhodou si přáli navštívit skluzavku pěšky, a ne na lyžích. Vzhledem k popularitě skluzavek a vzrušení z toho, kdy se v lyžařské sezóně otevřou, vám přinášíme nahý pohled na to, po čem se kloužete.

Jak jsem se zmínil, mraky byly nízko – velmi nízko – a my jsme nepochybovali, že vjedeme přímo do nich. Rozhodli jsme se nesjíždět po skluzavce s obavou, že by mohla být mokrá, a sjíždění po skluzavce není zas taková legrace, takže jsme si vyhlédli druhé auto u Atmospheric Science Research Center ve Wilmingtonu, přímo pod mýtnou branou na horu. Pak jsme se vrátili do lyžařského areálu, abychom se přiblížili k výstupu. Samozřejmě je červen a víkend, ale je to těsně před tím, než skončí škola a návštěvníci z celého světa se vydají k Lake Placid. Gondola tento den nejezdila, ale to mohlo být způsobeno silným větrem a oblačností. Není až tak neobvyklé, že se při špatných podmínkách uzavře.

Whiteface Ski Center

Naší první myšlenkou bylo vydat se na túru po Stag Falls Trail, ale byli jsme tam v minulosti už tolikrát, že jsme se rozhodli pro rychlejší postup a prošli jsme si lyžařské trasy, jak jen to šlo. Když jsme míjeli skupinky, které se potloukaly kolem areálu chaty a možná čekaly, jestli se brzy otevře lanovka, naskytlo se nám několik podivných udivených pohledů. Jiní vypadali, že plánují den na sjezdovkách s horskými koly, a někteří si nejspíš jen prohlíželi památky.

Hnědá tráva se pohupovala vysoko na svazích v chladném vánku odpovídajícím pozdně jarnímu vzduchu, když jsme se blížili přímo ke skluzavkám. Stoupání bylo strmé a pozvolné, ale ne k našemu překvapení. Koneckonců je to přímá cesta nahoru po sjezdovce, výhybky tu prostě neexistují. Když jsme se blížili do poloviny stanice, našli jsme si přítele v místním jelenovi, kterého kupodivu naše těsné míjení nijak nerozhodilo. Určitě jsme mu také připadali divní.

Dále jsme mířili co nejvíce doprava, nakonec nás sjezdovky omrzely a chtěli jsme být jen v potoce blížícím se ke skluzavkám. Věděli jsme, že u základny bude lyžařská stopa pro ty, kteří z nich v zimě vystupují, ale naše netrpělivost nás donutila odbočit do potoka. Když jsme strmě sestupovali přes násep mezi stromy, začali jsme svou volbu zvažovat, ale stejně jsme pokračovali; vytrvalost zvítězila. Potok byl posetý množstvím balvanů, z nichž některé blokovaly celou cestu a bylo třeba je obejít tak, že jsme se vrátili do lesa. Nakonec jsme v dálce uviděli skluzavku a shromáždili se, abychom získali náš útočný bod. A pak to tu bylo – výstupová cesta na sjezdovku.

Na sjezdovku

Začali jsme vlastní výstup, který v panství skalního lezení není příliš strmý, ale úseky byly dostatečně strmé, aby vyžadovaly použití rukou a našich přístupových bot. Běžné turistické boty by asi byly v pořádku, ale člověk nikdy neví. Naposledy, kdy jsem použil jen turistické boty, to bylo na krkonošské Orlí skluzavce, a tam nebyly vhodné. Po otevřené skále kolem nás stékal stálý proud vody, což nebylo až tak překvapivé vzhledem k nasycenosti půdy a dešťům pár dní předtím. Pokračovali jsme dál a vyhýbali se mokré skále, aby naše boty zůstaly suché a co nejlépe přilnavé. Kličkovali jsme po skluzavce podle potřeby, abychom snížili stupeň svahu, na kterém jsme se nacházeli, a v některých případech jsme neměli na výběr.

Nedlouho poté jsme došli na rozcestí, kde jsme se museli rozhodnout. Z tohoto místa bylo těžké říct, kterou bychom měli použít, a než jsme vyšli z domu, příliš jsme se tím nezabývali. Zvolili jsme pravou stranu, a to z jiného důvodu, než že jsme se potřebovali rozhodnout. Zdálo se to v tu chvíli jako správná věc a nakonec to nebyla nutně špatná volba, ale volba, která by vybrala náš osud na vrchol.

Toto rozcestí se rychle stalo mnohem méně skluzavkou a připomínalo otevřenou deskovou skálu přerušovanou vegetací. Směs křovinatého porostu stále oddělovala úseky skalnatějšího chodníku. Tento úsek nás stále tlačil doprava, dál od vrcholu a blíž ke stezce po hřebeni. Moc se nám tam nechtělo, ale co můžete dělat, když je volba učiněna za vás? Asi jsme se mohli prodírat hustým krumholcem, abychom se přiblížili k vrcholu, ale naše lesem zmožená těla chtěla tu nejjednodušší cestu.

Nakonec se terén srážel do téměř kolmého úhlu s neprostupným křovím. Ze všech sil jsme se prodírali vpřed, prošlapávali jsme malé díry v porostu a nohavice kalhot se nám zamotávaly a trhaly do větví zpevněných povětrnostními vlivy. Bojovali jsme s tím tak, že jsme využívali neplánované výhybky, jak nejlépe jsme uměli, a navzájem jsme si pomáhali při překonávání vysokých schodů a skalních polic, jak jsme se pomalu blížili ke stezce. Najednou se mraky rozestoupily a vysoko nad námi se objevily budovy. Bylo to znamení, dar shůry, který nám blahopřál k našemu úctyhodnému úsilí? Nebo nám jen trvalo tak dlouho, než jsme se pohnuli kupředu, že se počasí umoudřilo? Možná kombinace obojího, ale jsem si jistý, že spíš to druhé.

Pokračujeme k vrcholu Whiteface

Nakonec se nám podařilo najít cestu nejmenšího odporu, ale až poté, co jsme kvůli ní museli sestoupit asi sto metrů. Pak jsme se protáhli úzkým otvorem mezi balvanem a skalní stěnou umístěnou za tenkou spárou ve stromech. Na vrcholu skály se nám naskytl jeden z nejunikátnějších výhledů na skluznici, lyžařské centrum a vrchol, s jakým jsme se kdy setkali.

Poté jsme s funěním a hulákáním vítězně a trochu syrově povstali na hřebenovou stezku. Vyskočili jsme jako vysvobození z času před dvacetičlenný pár na túře z kopce. S údivem a obdivem nás obcházeli s čelistí lehce nad zemí, když se ptali: „Odkud jste přišli?“ Snažili jsme se jim vysvětlit naše dobrodružství, ale myslím, že nás jen považovali za trochu divné v našich snahách. Na vrchol to nebylo daleko, možná deset minut. Mohlo to být méně, ale připadalo nám to jako věčnost. Na vrcholu, který byl nyní otevřený a prosluněný, asi tucet návštěvníků nemohlo uvěřit, že jsme vylezli na vrchol. Někteří si upřímně mysleli, že tam žádná stezka není, a jiní si prostě mysleli, že ta odvaha, kterou k něčemu takovému potřebujeme, je prostě, no, matoucí – kdyby znali jen polovinu z toho!“

Teď se chvíli zdržíme a pak začneme sestupovat zpět po hřebenové stezce a po Wilmington Trail se vrátíme k autu. I s koleny jako želé jsme kladli jednu nohu před druhou a sestupovali po svazích s rozhovorem o stoupání, které stálo za přidanou námahu. Je úžasné, jak se náročný zážitek v divočině, ačkoli se v tu chvíli zdá neúprosný a směšný, později stane jedním z nejpamátnějších okamžiků vašeho života. Některé věci se prostě nevysvětlí a možná je to tak lepší.