Od Descartova omylu (Odile Jacob, 1995) světoznámý neurolog Antonio Damasio tvrdí, že emoce a pocity hrají v kognitivních procesech prim. V rozhovoru pro LesEchos.fr u příležitosti vydání své poslední knihy Podivný řád věcí (2017) nám Damasio, který vede Brain and Creativity Institute (Los Angeles), nabízí klíč ke své teorii o vzniku a fungování mysli.
Antonio Damasio je přesvědčen, že mysl není čistě mozková, ale také tělesná, protože „není jen produktem mozku, ale také jeho interakce s tělem“. Zde je kvantifikovatelný příklad (mimo jiné): Kdybychom všechny cévy, které zásobují krví naše neurony, umístili od konce ke konci, vytvořily by řetěz o délce 400 mil! Podle neurologa je náš mozek výsledkem evoluce nervové soustavy, jejíž první počátky se datují do doby před 500 miliony let. Než se stal koordinátorem našeho těla, poskytovaly první sítě nervových vláken základní formu vnímání bezprostředního okolí nebo prostředek asimilace potravy v trávicím traktu. Naše střevo, často označované za náš druhý mozek, by se tedy ve skutečnosti objevilo jako první. Podle A. Damasia: „Vzpomínka na naše počátky nám pomůže uvést věci na pravou míru: nervový systém a mozek, kterým se nakonec stal, byly původně a především služebníky těla; nebyly tu proto, aby „myslely“, ale dnes máme tendenci je na tuto funkci až příliš rychle redukovat. „
V tomto rámci myšlení jsou pocity považovány za „mentální vnímání vnitřního stavu těla a emocí, které jej neustále modifikují“. Všichni jsme to někdy zažili, jako například když se nám při strachu stáhne obličej a zrychlí tep. Naproti tomu pocity (které přicházejí později) jsou jevem výhradně psychickým; a objevují se tedy jen u nejvyspělejších druhů. Damasio se domnívá, že jsou asistenty homeostázy, tedy „všech životních procesů umožňujících organismu pracovat pro jeho sebezáchovu“. Pocity tak nabízejí stálý zdroj nových informací; podávají zprávu o vnitřním stavu našeho těla. Bídu nebo utrpení tak můžeme považovat za varování, že něco není v pořádku.
Mozek a tělo společně vytvářejí to, čemu říkáme mysl. Pokud tedy chcete fyzicky lokalizovat vědomí, nemůžete se zaměřit pouze na „vrchol pyramidy“ (mozkovou kůru), ale také (a zejména) na „základnu, která je zakořeněna v těle“ (mozeček, mozkový kmen, hypotalamus, míchu atd.). Odtud pramení skepse neurovědců vůči tomu, co nazýváme „silnou umělou inteligencí“. Podle něj v dohledné době nenahradí lidskou mysl; vědomí vyžaduje pocity a živé tělo regulované homeostázou, což roboti nemají.
Nebo ještě nemají?