Přesto je práce nevyhnutelným aspektem života. Bez ní, ať už v jakékoli podobě, ztrácíme smysl a cíl života. Nuda, netečnost a lhostejnost přebírají vládu a otevírají se dveře pocitům nebo bezcennosti a depresím. Musíme proto najít rovnováhu. To neznamená, že by práce měla být vnucováním, činností, která je nám vnucována proti naší vůli a kterou se musíme naučit přijímat – ne. Naopak, práce by měla být tím, co děláme během bdělých hodin, prostředkem tvůrčího vyjádření, alternativou k dvojznačnosti jazyka, jinem k jangu odpočinku a zotavení.

Jak tedy můžeme vyřešit dichotomii práce? Prozkoumejme nejprve některé definice práce a poté prozkoumejme, co o ní uvádějí básníci, filozofové, spisovatelé a sociální badatelé.

U každého člověka, který pracuje, můžete zjistit, že nabízí trochu jinou definici. Barringer (2005) o práci říká;

Práce je kvintesenciálně performativní; expresivní akt konání nebo vytváření; účelné cvičení těla nebo mysli; překonávání překážek s určitým cílem.

Studs Terkel ve své knize Working z roku 1974 říká, že práce je;

… ze své podstaty o násilí – na duchu i na těle. Je o vředech stejně jako o nehodách, o křiku stejně jako o pěstních soubojích, o nervových zhrouceních stejně jako o kopání do psa. Je to především (nebo spíš pod tím vším) o každodenním ponižování. Přežít den je pro chodící raněné mezi mnohými z nás dostatečným triumfem.

Peter Warr, profesor psychologie na Sheffieldské univerzitě, ve své knize Work, Happiness and Unhappiness z roku 2007 říká, že práce;

…je ve své podstatě činnost, jejíž účel přesahuje požitek z činnosti samotné. Může být namáhavá a/nebo únavná, vyžaduje úsilí a vytrvalost přesahující bod, kdy je příjemná.

Barringerova definice se mi líbí, protože uznává tvůrčí, sebeurčující, sebemotivující a sebeřízené aspekty práce. Vnímá každodenní práci jako pozitivní výzvu, kterou vy i já můžeme využít k růstu a rozvoji. Koncepce práce, které naznačují její neodmyslitelné negativní aspekty, nijak nepřispívají k osobnímu růstu a pouze osvětlují negativní aspekty toho, jak se věci mají. Samy o sobě nijak nepřispívají ke zmírnění nepřízně osudu, kterou práce pro mnohé představuje.

Historické výpovědi o otroctví práce

V roce 1974 vyprávěl Mike Lefevre, ocelář z Chicaga, Studsu Terkelovi o svých pocitech z práce. Ačkoli od jeho vyprávění uplynulo více než pětačtyřicet let, mohlo by to být včera.

Nemůžete se už pyšnit. Vzpomínáte si, jak chlap mohl ukázat na dům, který postavil, kolik klád naskládal. Postavil ho a byl na něj pyšný. Opravdu si nemyslím, že bych mohl být hrdý, kdyby mi dům postavil stavební podnikatel. Byl bych v pokušení vlézt tam a nakopat tesaře do zadku a sebrat mu pilu, protože bych se na tom musel podílet, víte. Je těžké být hrdý na most, přes který nikdy nepřejdete, na dveře, které nikdy neotevřete. Vyrábíte věci ve velkém a nikdy neuvidíte konečný výsledek.“

Vyprávění Mikea Lefevra odráží povahu práce mnoha lidí. Domnívají se, že jsou pouhými kolečky v obrovském stroji, ve skutečnosti nedůležitými, na jedno použití, neviditelnými.

Pohled básníka

Anglický básník a spisovatel John Masefield napsal v roce 1911 .

Vytáhnout celý svět z postele
A umytý, oblečený, zahřátý a nakrmený,
do práce a zase do postele,
Věř mi, Saule, stojí světy bolesti.

D. H. Lawrence psal o otroctví práce v básni Mzda (1929)

Mzdou práce jsou peníze.
Mzdou peněz je chtít víc peněz.
Mzdou chtít víc peněz je bludná konkurence.
Mzdou bludné konkurence je – svět, v němž žijeme.

Kruh práce-peníze-chtít je nejbludnější kruh
, který kdy proměnil lidi v ďábly.

Výdělek je vězeňské zaměstnání
a výdělek je něco jako žalářní pták.

Výdělek je práce vězeňského dozorce
– dozorce místo žalářního ptáka.

Žít z našeho příjmu je procházet se velkolepě před vězením
v hrůze, abys nemusel jít dovnitř. A protože pracovní vězení pokrývá
téměř každý kousek živé země, procházíš se sem a tam
na úzkém taktu, asi jako vězeň na vycházce.

Tomu se říká všeobecná svoboda.

Pohled psychologa na otroctví práce

Otec psychoanalýzy Sigmund Freud v knize Civilizace a její nespokojenost(1930)

Přesto si lidé práce jako cesty ke štěstí příliš necení. Neženou se za ní jako za jinými příležitostmi k uspokojení. Velká většina pracuje, jen když je k tomu donucena nutností, a z této přirozené lidské nechuti k práci vznikají nejtěžší sociální problémy.

Je to pravda? Možná do jisté míry ano. Domnívám se, že většinu z nás nutí k práci nutnost, společenský imperativ. Na povaze práce záleží méně než na schopnosti vydělat si co nejvíce. Motivující silou se tak stávají abstraktní měřítka bohatství.

Pohled otroka

Booker T. Washington, afroamerický aktivista, spisovatel a básník, referoval v knize Up From Slavery z roku 1901.

Nedávno jsem byl požádán, abych vyprávěl něco o sportech a zábavách, kterým jsem se věnoval v mládí. Dokud mi tato otázka nebyla položena, nikdy mě nenapadlo, že neexistuje období mého života, které by bylo věnováno hrám. Od doby, kdy si na něco vzpomínám, byl téměř každý den mého života zaměstnán nějakou prací, i když si myslím, že bych byl užitečnějším člověkem, kdybych měl čas na sport.

Sociální reformátor a abolicionista Frederick Douglass napsal v roce 1845 v knize Narrative of the Life of Frederick Douglass.

Od té doby, co jsem přišel na Sever, jsem byl často naprosto ohromen, když jsem našel osoby, které mohly mluvit o zpěvu mezi otroky jako o důkazu jejich spokojenosti a štěstí. Je nemožné si představit větší omyl. Otroci zpívají nejvíce, když jsou nejnešťastnější.

Svoboda od otroctví práce

Jsou dělníci v současné společnosti skutečně svobodní? Můžeme si svou práci vybírat a můžeme přicházet a odcházet podle libosti? Já si to nemyslím. Místo toho zůstáváme otroky bez ohledu na barvu pleti. Jediný rozdíl mezi černochy na bavlníkových polích na jihu Spojených států před 31. lednem 1865 nebo dělníky jakékoli barvy pleti kdykoli v historii a současnými dělníky je plat. Jsme pravděpodobně stále zotročeni, i když za jiných podmínek. V dnešní moderní společnosti jsme spíše manipulováni a mazáni než bičováni a biti, ale neméně využíváni a zneužíváni.

Noam Chomsky souhlasí.

Pracuje-li člověk, vykonává-li krásnou práci pod vnějším příkazem, tedy za mzdu, můžeme obdivovat, co dělá, ale pohrdáme tím, čím je. Protože není svobodnou lidskou bytostí… protože jeho práce, víte, jakási ústřední část vašeho života, je vykonávána na příkaz někoho jiného….proč byste měli pracovat na příkaz? Vždyť pokud pracujete na příkaz, jste jakýmsi otrokem. Proč nepracovat proto, že to vychází z vašich potřeb a zájmů?“

Myslím si, že práce v této podobě dnes v širokém měřítku adekvátně reprezentuje současný stupeň lidského vývoje. Náš nepříznivý vztah k práci představuje naši naivitu ohledně toho, kdo a co jsme. Ty okamžiky, kdy ji milujeme, představují naše pochopení toho, kdo a co jsme. Takříkajíc se noříme dovnitř a ven, jsme ztraceni a nalezeni.

Práce nemá být samé slunce a světlo. Měla by obsahovat výzvy a my bychom si je měli užívat. Proto si myslím, že jde spíše o to, koho si do práce přivedeme, jaký postoj a pohled na svět zaujmeme, než o práci samotnou.

To neznamená, že bychom se měli smířit s tím, že budeme dělat práci, kterou nenávidíme, ale znamená to, že si musíme vybrat tu nejpřínosnější reakci (pro sebe) na to, co v ní najdeme. Znamená to převzít odpovědnost za vlastní budoucnost a, jak vyvozuje Chomsky, převzít kontrolu nad vlastní prací.