I Loves You, Porgy

Málokterému umělci se dařilo tak velkolepě a zároveň byl tak odmítavý k nahrávacímu průmyslu, ale málokdo byl tak talentovaný jako Nina Simone. Zlomem v její kariéře bylo odmítnutí na Curtisově hudebním institutu v roce 1951, které, jak později pochopila, bylo rasově motivované. Nina Simone – narozená jako Eunice Kathleen Waymon – byla zázračné dítě a lidé v jejím rodném Tryonu v Severní Karolíně založili fond, který jí měl pomoci stát se první černošskou koncertní pianistkou v USA. Překvapivé odmítnutí ji zanechalo bez kormidla a bez peněz. Po různých legálních zaměstnáních přijala Eunice umělecké jméno, aby její matka, metodistická farářka, nezjistila, že v baru v Atlantic City hraje „ďábelskou hudbu“ (Nina bylo domácí jméno, které jí dal přítel; Simone pochází od francouzské herečky Simone Signoret). Po prvním večeru, kdy v baru Midtown Bar and Grill prokládala gospelové písně Bachem, Černým a Lisztem, bylo Simone řečeno, že pokud si chce udržet práci, bude muset v budoucnu zpívat. Rychle si vybudovala repertoár a stálý okruh příznivců, což vedlo k zájmu vydavatelství Bethlehem Records, které vydalo její první album Little Girl Blue. Krásně něžná verze písně I Love You, Porgy vznikla na popud kamaráda, který ji slyšel zpívat Billie Holiday, a Simoneina verze se brzy začala hrát v rádiích a v roce 1959 se překvapivě dostala do Top 20 amerických hitů. Simone se proti srovnávání s Holiday ohradila. „Nerada jsem byla zařazována do škatulky s ostatními jazzovými zpěvačkami, protože moje muzikantství bylo úplně jiné a svým způsobem lepší,“ napsala ve své autobiografii I Put a Spell on You. „Bylo to rasistické: ‚Když je černá, musí být jazzová zpěvačka‘. To mě snižovalo.“

My Baby Just Cares for Me

Smlouva, kterou Simone uzavřela s Bethlehem Records, byla krátkozraká. Podepsala práva na všechny své rané nahrávky výměnou za 3000 dolarů, což se v té době pravděpodobně zdálo jako hodně peněz. Tento nedostatek předvídavosti ji bude stát celé jmění a nebude to naposledy, kdy projeví nedostatek finančního umu. Poté, co si Simone uvědomila svou chybu a přešla k vydavatelství Colpix Records, vydala Bethlehem dlážděné druhé album – Nina Simone and Her Friends -, ale teprve v roce 1987, kdy v Evropě explodovalo album My Baby Just Cares for Me, se pořádně plácla přes kapsu. Přesto však toto zviditelnění – píseň se objevila v reklamě na parfém – přivedlo Simone k novému publiku a umožnilo jí až do její smrti v roce 2003 pracovat, jen když potřebovala. (V roce 1993 natočila už jen jedno studiové album, A Single Woman). Je s podivem, že My Baby Just Cares for Me dokázala zůstat tak dlouho relativně neznámá, vzhledem k tomu, jak je dobrá – obsahuje dechberoucí virtuózní klavírní sólo, které je dokonalým spojením jejího klasického vzdělání a jazzové improvizace, zatímco její teskný témbr na pozadí hrdého příběhu a celkově optimistické nálady vytváří zvláštní paradox. Stejně jako v překrásné skladbě He Needs Me je cítit, že celá domněnka o jejím milenci by mohla být založena výhradně na klamu.

Mississippi Goddam

Se standardy v jejím repertoáru, jako je Work Song, evokujícími úmornou dřinu v řetězovém gangu, bylo jasné, že Simone na počátku 60. let sympatizuje s hnutím za občanská práva, ale protestní píseň, kterou sama napsala v reakci na chladnokrevnou vraždu, ji v roce 1964 vynesla na výsluní. Rok předtím byl zavražděn aktivista za občanská práva Medgar Evers členem bělošské občanské rady, stejně jako při bombovém útoku na baptistický kostel na 16. ulici v Birminghamu v Alabamě, kde byly zabity čtyři mladé dívky. Mississippi Goddam je frustrovaným voláním do zbraně, prosbou o milost, nepoddajným výkřikem vzdoru a rozzlobeným hlasem rozumu volajícím proti nejneudržitelnější a nejnespravedlivější situaci. Ačkoli Simone Martina Luthera Kinga velmi obdivovala, nemusela se nutně hlásit k jeho doktríně pasivní spravedlnosti. „Copak to nevidíte, copak to necítíte ve vzduchu?“ naříká: „Už ten tlak dlouho nevydržím!“. Kniha Mississippi Goddam byla kontroverzní, v neposlední řadě kvůli nadávkám v jejím názvu. „Vydali jsme ji jako singl a prodávala se dobře, kromě jihu, kde jsme měli problémy s distribucí,“ napsala Simone. „Výmluvou bylo sprosté slovo – Goddam! – ale skutečný důvod byl dostatečně zřejmý.“

Sinnerman

Původ písně Sinnerman (nebo Sinner Man, než Simone upustila od mezer) je nejednoznačný, někteří tvrdí, že tradiční afroamerický spirituál začal svůj život jako skotská lidová píseň. Nejstarší známou nahranou verzí je podání Lese Baxtera z roku 1956, ačkoli Simone by ji téměř jistě převzala ze svého kostela, kde od útlého věku hrála na klavír. Její verze, nahraná živě v New Yorku v polovině 60. let pro album Pastel Blues, se stala určující verzí, která byla pro svou dramatičnost použita ve spoustě filmů včetně Inland Empire Davida Lynche, a také byla zremixována Felixem da Housecatem a vysamplována Kanyem Westem a Talibem Kwelim na albu Get By druhého jmenovaného (Westovi není samplování Simone cizí, protože si vysloužil opovržení za to, že použil otřesnou Strange Fruit jako základ pro své výroky o alimentech). Sinnerman se stala jednou z jejích charakteristických písní a při poslechu jejích jedenácti minut plných srdcervoucích rytmů, vzrušení a napětí a inspirativních momentů spontánní invence není těžké pochopit, jak si vysloužila přídomek velekněžka soulu. Simone v 60. letech mnohokrát vystoupila v New Yorku a její sen zahrát si v Carnegie Hall se jí splnil v roce 1963, ale s jednou výhradou: nehrála tam svého milovaného Bacha.

I Put a Spell on You

Simone nenapsala mnoho vlastních písní, ale – jako jedna z nejlepších interpretek cizích melodií – to sotva potřebovala. Například píseň I Put a Spell on You od Screamin‘ Jay Hawkinse, která vznikla v roce 1956. „Byla jsem obyčejná bluesová zpěvačka. Byl jsem prostě Jay Hawkins,“ řekl skladatel. „Všechno to do sebe tak nějak zapadlo. Zjistil jsem, že dokážu víc zničit písničku a uřvat ji k smrti.“ Je to hluboce příjemný, i když trochu drásavý voodoo valčík se zlověstným štěkotem, když ho Hawkins předvádí svým bojovným způsobem. Alespoň tak zní ve srovnání se Simoninou verzí, která je hladší než naleštěná podlaha paláce. Vířící dechy na začátku následované Simoneho hlubokým altovým skřehotem a pak ta neodolatelná, skotačivá glissanda nemohou při každém poslechu nenavodit pocit, že se díváme na něco klasického. I Put a Spell on You vám bez námahy vklouzne do ucha, a než se nadějete, máte ji přesně tam, kde ji chcete mít.

Feeling Good

Simone možná nesnášela, když se jí říkalo jazzová hudebnice, ale bigbítový náboj Feeling Good, možná její nejoblíbenější skladby, lze jen těžko popřít. Vznikla rok předtím v muzikálu The Roar of the Greasepaint – Vůně davu, který napsal a nazpíval Anthony Newley a slova napsal Leslie Bricusse. Simone a brooklynský producent Hal Mooney se pustili do odstranění cinkavého intra, aby zůstal jen její nahý hlas, a vybudovali obrovské napětí, než ho uvolnili fůzí bombastických dechů. Zbytek skladby se staccatovým klavírem jako kontrapunktem je stejně neodolatelný. Simonina skladba Feeling Good byla další písní, které prospělo opakované přehrávání v reklamě z 80. let (tentokrát na látkový kondicionér), a od té doby ji několikrát vysamplovali hiphopoví umělci včetně Kanyeho Westa pro skladbu New Day na albu Watch the Throne s Jay Z. Kromě přidání megafonu byli Muse věrní Simonině úpravě, když ji v roce 2001 coverovali, přičemž toto provedení čtenáři NME v roce 2010 zvolili nejlepší coververzí všech dob, což snad Muse přivedlo do rozpaků.

Four Women

Simoniny interpretace existujících písní byly tak důrazné, že ostatní umělci často vykrádali její verzi namísto původní interpretky. David Bowie pro své album Wild Is the Wind přiznal, že ho k nahrání verze titulní skladby inspirovalo setkání se Simone v Los Angeles v roce 1975, zatímco Lilac Wine Jeffa Buckleyho neskutečně vklouzává do zpěvaččina zvoleného metra. Málokterý umělec si však troufl na coververzi její vlastní skladby Four Women, která je tak nenapodobitelná. Na strohém groovu ve středním tempu nám představuje čtyři silné barevné ženy: Aunt Sarah, Safronia, Sweet Thing a Peaches, přičemž každá z nich popisuje sama sebe v první osobě a sděluje své osobní utrpení. Safronia například zpívá: „Můj otec byl bohatý a bílý / jednou pozdě v noci donutil mou matku.“ Je to zvláštní píseň vzhledem k její struktuře a bez refrénu, o kterém by se dalo mluvit, je její jednoduchost až husí kůži nahánějící. Simone byla zděšena, že ji někteří kritici obviňovali z rasových stereotypů navzdory jejímu postavení aktivistky; teta Sarah říká, že její vlasy jsou „vlnité“, a někteří měli pocit, že udělat z ní tetu spadá do archetypu tety Jemimy mamky. „Černošky nevěděly, co sakra chtějí, protože je definovaly věci, které neměly pod kontrolou,“ řekla Simone vzdorovitě. „A dokud nebudou mít sebedůvěru definovat samy sebe, uvíznou navždy v té samé šlamastyce – to byla pointa té písně.“

I Ain’t Got No / I’ve Got Life

Simone nahrála zhruba tolik živých alb, kolik jich natočila ve studiu, a některá byla směsicí obou. U tak dokonalé interpretky, jakou byla s téměř telepatickými hudebními souputníky, jako byl Al Shackman, se dá předpokládat, že jí povaha živé tvorby na jeden zátah bude vyhovovat. ‚Nuff Said je výjimečná tím, že byla nahrána na Westbury Music Fair tři dny po atentátu na doktora Kinga, a jako taková zachycuje syrové emoce, šok a kolektivní sblížení, které tato tragédie přinesla – na koncertě zazněla pocta Why? (The King of Love is Dead), kterou napsal Simonein baskytarista Gene Taylor krátce poté, co se dozvěděl zprávu. Další píseň nahraná ve studiu o měsíc později – či spíše dvě písně posunuté k sobě z muzikálu Hair – také velmi dobře vystihuje náladu roku 1968. Ain’t Got No / I’ve Got Life je radostná hippie hymna, která oslavuje utopické hodnoty vytoužené zaslíbené země. „Stejně jako většina čísel z Hair mohla být snadno brzy zapomenuta,“ napsal Robert Dimery v knize 1001 písní, které musíte slyšet, než zemřete. „Její zařazení na vážně míněnou desku ‚Nuff Said!‘ je na první pohled překvapivé, ale v rukou Simone nabývá volání po svobodě v souladu s ostatními skladbami tvrdšího tónu občanských práv, přičemž se jí stále daří udržet optimistickou náladu.“ Skladba se dostala na druhé místo britské singlové hitparády.

To Be Young, Gifted and Black

Další písní, která vystihla náladu konce 60. let, byla I Wish I Knew How it Would Feel to be Free, přijatá jako neoficiální hymna hnutí za občanská práva, když ji Simone zpívala pět let předtím, než ji kooptoval Barry Norman a seriál BBC Film …. V roce 1969 ještě přidala a nahrála píseň To Be Young, Gifted and Black (Být mladý, nadaný a černý), kterou pojmenovala podle nedokončené divadelní hry své přítelkyně Lorraine Hansberryové, která byla první černošskou autorkou s úspěšným broadwayským představením. Simone uvedla, že Hansberryová, která zemřela na rakovinu ve věku 34 let, byla její inspirací, protože ji přiměla brát černošské hnutí vážně. Text písně nemůže být méně dvojsmyslný ani pozitivnější: „Na celém světě víš, / že je miliarda chlapců a dívek / kteří jsou mladí, nadaní a černí / A to je fakt!“. Toto povznášející gospelové číslo mohlo mít u mnohých ohlas, ale poté, co Simone v roce 1971 opustila Ameriku a vydala se na cestu kolem světa, která trvala až do konce jejích dnů, vyjádřila znepokojení nad tím, že hnutí za občanská práva zřejmě ztratilo směr a bylo uzurpováno diskotékou. Není náhodou, že v tomto období začala její nahrávací kariéra upadat.

Baltimore

Simone čekala šest let, než natočila další studiové album, a když se jí to konečně podařilo, zřekla se ho kvůli své neúčasti na aranžmá, přestože se mu dostalo všeobecného uznání kritiky. Elegická Everything Must Change, nahraná s producentem Creedem Taylorem v Bruselu, je rozpoznatelná Simone, ale v dalších skladbách se pohybuje na neprobádaném území, včetně coververze Hall and Oates (Rich Girl) a reggae inspirovaného čísla Randyho Newmana pro tuto titulní skladbu. Sama zpěvačka si dávala pozor na to, aby ji někdo zaškatulkoval, a tady se roztahuje, aby pokryla ještě větší prostor, i když to vůbec nezní, jako by se roztahovala. Po Baltimoru se Simoneina nahrávací kariéra zadrhla a do kánonu už toho moc nepřidala, i když na tom sotva záleží, když během nejlepších dvou desetiletí natočila takové množství skvělého materiálu.