Na své svatbě jsem plakala. Poté, co jsme si vyměnili sliby, jsem si sedla vedle Billa na oltář a začaly mi téct slzy.

Naneštěstí nepatřím k těm jemným plačkám, které se umí trochu zamlžit a pak si úhledně rozmazat řasenku pod očima. Ne. když brečím, tvář se mi zkrabatí, teče mi z nosu a ramena se mi třesou. Jeden svatební host mi později řekl, že si myslel, že si Billa nakonec nechci vzít. Ale tak to nebylo. Když jsem seděla vedle svého zbrusu nového manžela na oltáři, zasáhla mě obrovská síla této svátosti. Právě jsem slíbila, že s tímto jediným člověkem prožiji celý svůj život – slib tak velký a tak dlouhý, že z něj církev udělala svátost.

Ve slibu jsem rozpoznala dílčí sliby – sliby o rodičovství, dobrých časech, zlých časech, zdraví a nemoci. V rámci slibů jsem poznala, že jsem dala slib nejen o Billovi, ale také o sobě a o tom, jak strávím svůj život. Ve slibech jsem slyšela šepot, že Bůh bude s námi ve všech těchto chvílích; že Bůh nás dovedl k tomuto okamžiku a bude s námi ve všech chvílích, které budou následovat. A tak jsem plakala – jak ohromená velikostí toho, co jsme podnikali, tak ohromená tím, že Bůh je toho součástí.

Slovo svátost je definováno jako viditelné znamení Boží milosti. Všiml jsem si, že v letech, která uplynula od naší svatby, snadněji pláču, když buď přijímám svátost, nebo jsem svědkem toho, jak ji přijímá někdo jiný. Nerada pláču na veřejnosti a přála bych si, aby mé slzy nepřicházely tak rychle, ale začala jsem svou reakci na svátosti považovat za přirozenou. V přítomnosti Boží milosti pláču. Přirovnávám to ke své podzimní alergii. V přítomnosti ambrózie kýchám. Není to takový rozdíl. Jak pláč, tak kýchání jsou fyzické reakce na něco, o čem vím, že je skutečné; něco, co cítím, že je skutečné, ale něco, co nevidím.

Když byla naše nejmladší dcera Jamie batole, šla naše rodina na smír. Když jsem knězi vyprávěla své hříchy, začala jsem plakat. Jamie, kterou jsem držela v náručí, vypadala vyděšeně. „Neboj se toho muže,“ řekla a pevněji mě objala kolem krku, když jsme se vraceli do lavice, když jsem skončil.

Stále jsem si utíral slzy, když jsem si sedl vedle tehdy šestiletého Jacoba. Jacob mě často viděl v kostele plakat a příliš ho to nepřekvapilo, ale rozhlédl se, aby zjistil, kdo se ještě dívá.

„Mami, lidé si budou myslet, že jsi vykradla banku nebo tak něco,“ zašeptal.

Nebylo na místě vysvětlovat Jacobovi, že nepláču proto, že by mé hříchy byly tak zlé – opravdu nemám čas na skutečné okázalé nebo komplikované hříchy – ale spíš proto, že ve chvíli smíření cítím Boží milost. Cítím Boží milost, když knězi vysvětluji, čím jsem se odloučil od Boha, a cítím Boží milost v rozhřešení, které následuje. Cítím Boží milost v čistém štítu.

Plaču při křtech – jak našich dětí, tak dětí přátel a rodiny. Nikde jinde než při křtu by nikdo novopečeným rodičům o případné smrti jejich dítěte nemluvil, ale křest to na sebe bere. Křest sahá za rozkošné usínáčky a důmyslné dětské pomůcky až tam, kde nám připomíná přirozenou důstojnost lidského života. Boží milost ve křtu je potvrzením dítěte jako hlubokého daru – dítěte jako Božího nástroje.

Naštěstí nepláču při každé eucharistii, jen při těch vybraných. Možná, že kdybych byl skutečně přítomen každé eucharistii, plakal bych při každé. Když byly děti menší, byla eucharistie přesně tou částí mše, kdy tříletá Jamie a pětiletá Teenasia dosahovaly konce svých tichých rezerv. Ovocné svačinky se hltaly během homilie, obrázky se vybarvovaly během proseb, knížky se listovaly během offertoria. V době eucharistické modlitby jsem se často už jen snažila udržet holky v klidu a tichu, aby se mohli modlit ti, kdo seděli v lavici za mnou.

Pamatuju si, že když byly děti malé, plakala jsem při eucharistii, když jsem šla do kostela bez dětí. Když se na ty chvíle dívám zpětně, často byly mé slzy slzami díků – díků za sílu, kterou mi eucharistie poskytuje. A možná i trochu díků za to, že jsem v kostele bez malých dětí.

Nikdy jsem nebyl na kněžském svěcení, a i když mi bylo 17, když jsem byl biřmován, myslím, že jsem si význam této svátosti neuvědomoval natolik, abych plakal. Ale plakal jsem při biřmování svých tří nejstarších dětí, z nichž žádné samo neprolilo slzy, alespoň jsem si toho nevšiml. Možná začnou plakat u svátostí, až budou o něco starší, stejně jako já. Jamie jednou přijala pomazání nemocných a já jsem u toho plakala, ale možná to bylo stejně tak starostí o její zdraví jako úctou ke svátosti.

Jednou jsem kamarádce vyprávěla o svých rozpacích nad všemi těmi svátostnými slzami. Ona také rychle pláče a já jsem si říkala, že bychom možná společně mohly vymyslet způsob, jak náš veřejný pláč zastavit nebo alespoň omezit. Ona však mé myšlenky jemně usměrnila.

„Tváří v tvář Bohu si nemůžeme pomoci a musíme plakat,“ řekla. „Buďte za své slzy vděční. Buď vděčný za to, že milost je skutečná. Když přestaneš plakat, tehdy se musíš zamyslet, co je špatně.“

Tento článek vyšel také v listopadovém čísle časopisu U.S. Catholic (roč. 83, č. 11, str. 31-32) z roku 2018.

Obrázek: iStock.com/kumikomini

Děkuji ti za pomoc.