Od bílých lékařsky vypadajících sedátek až po barevné pletené a chlupaté druhy, kdo a proč tyto podivné věci vymyslel?

„V posledních letech se sedátka kromě základní funkce sezení přizpůsobují i různým funkcím. Například toaletní sedátka byla navržena tak, aby poskytovala funkce, které zvyšují pohodlí uživatele. Jeden konkrétní typ záchodového sedátka, běžně označovaný jako polstrované záchodové sedátko, je uveden v U.S. Pat. č. 4 451 940. Tento odkaz však neposkytuje žádnou zvukovou funkci.“

Po přečtení tohoto řádku výše – popis patentu na polstrované záchodové sedátko, které přehrává hudbu – jsem si po několika dnech bádání uvědomil, že pokud teď nepřestanu hledat, možná se nikdy nedostanu z králičí nory, do které mě moje mise uvrhla.

Začalo to docela jednoduše: chtěl jsem pochopit historii polstrovaného záchodového sedátka. Však víte, ta podivná nadýchaná sedátka, která vypadají skoro jako lékařská pomůcka a při sezení na nich vydávají ten vyprazdňující se zvuk pfffft. Chtěl jsem zjistit, odkud pocházejí, kdo je používá a cokoli dalšího o těchto podivných věcech. Napadlo mě, že bych to mohl udělat. Koneckonců, už dříve jsem našel největšího světového odborníka na veřejné vyměšování, který diskutoval o plivání z pisoáru, nemluvě o tom, že jsem objevil spoustu chlapů, kteří mají doma pisoáry, takže jsem si říkal, že tahle úroveň záchodových zajímavostí bude, no, kus čůrání.

Bože, mýlil jsem se.

Pokud zadáte do Googlu „kdo vynalezl polstrované záchodové prkénko“, internet na vás vyplivne dvě jména, která vypadají slibně. Jakmile jsem se však podíval hlouběji, obě se mi zdála problematická. Prvním byl Matt DiRoberto z Worcesteru ve státě Massachusetts; toto jméno je uvedeno na Wikipedii a několika dalších místech s následující větou: „V roce 1993 vynalezl Matt DiRoberto z Worcesteru ve státě Massachusetts polstrované záchodové prkénko, které se stalo módním výstřelkem počátku 90. let.“ Ale upřímně řečeno, rok 1993 mi připadal trochu pozdě, protože jsem si vzpomněl, že několik mých příbuzných je mělo dříve – jiné mé zdroje mi říkaly, že jejich babičky je měly už minimálně v 70. letech. Tato informace mi byla natolik podezřelá, že jsem vyhledal Matta DiRoberta z Worcesteru ve státě Massachusetts a zeptal se ho, zda měkké záchodové prkénko vynalezl on. Odpověděl pohotově: „Ne.“

Dobře, takže možná prkýnko vynalezl jiný Matt DiRoberto z Worcesteru ve státě Massachusetts. Ale vzhledem k nedostatečným informacím a nesynchronizované časové ose jsem usoudil, že je to nejspíš nesmysl, stejně jako legenda, že větrovku vynalezl někdo, kdo se inspiroval klokanem.

Druhý člověk, o kterém internet tvrdí, že vymyslel polstrované záchodové prkénko, je David Harrison. Nepodařilo se mi to potvrdit přímo u něj, protože zřejmě zemřel. Ale kromě triviálních tvrzení, že Harrison vynalezl měkká záchodová prkénka, má skutečně patent z roku 1972 na měkké pěnové záchodové prkénko. Opět to však není konec záhady:

Pokud se vrátíme ještě dál, nejstarší patent na měkké záchodové prkénko, který se mi podařilo najít, pochází z roku 1955 a jeho autorem je jistý Stanley J. Samuels. Z jeho patentu se skutečně zdá, že zavádí něco zcela nového. Jediný precedens, který se mi podařilo najít, je gumové záchodové prkénko z roku 1941, což bych nepovažoval za totéž. Existují i další patenty na vylepšení měkkých záchodových prkének po roce 1955, například tento model z roku 1979, a dokonce i model z roku 2007 na prkénko plněné gelem. Existují také podivné varianty, jako například již zmíněné hudební z roku 1994 a s vonnou náplní z roku 1993, ale zdá se, že největší zásluhu na jeho vzniku má Samuels a na jeho zdokonalení Harrison.

Pokud jde o to, kdy se poprvé dostala na trh a jak se stala populární, no, to vše se zdá být stejně zmatené jako původ samotného sedátka. Odborníci na koupelny, s nimiž jsem se radil – jako tento muž, tento muž a tato žena -, neměli tušení. Jediné, co se zdá být jasné, je, že firma Beneke, která vyráběla záchodová sedátka, prodávala Harrisonův model, protože Harrison byl jejím zaměstnancem, ale jiné firmy prodávaly jiné modely předtím i potom. A i když předpokládám – protože informace o tom byly také záhadné -, že dnes se prodává méně měkkých záchodových prkének, jsou stále velmi dostupná, o čemž svědčí tento článek z roku 2019, který poukazuje na nejlepší možnosti.

Nic z toho se ani nezabývá bratranci měkkého záchodového prkénka – pleteným útulným záchodovým prkénkem a chlupatým potahem záchodového prkénka. Ještě obtížnější je rozeznat, kde se vzaly, hlavně proto, že si myslím, že si lidé takové věci nedávají patentovat. Co se týče potahů, nejvíc, co mě napadlo, bylo pokusit se zjistit, kdy lidé začali potahy na věci vůbec dávat: První zmínka o použití „tea cozy“ – nebo také „cosy“, aby se to lépe řeklo v angličtině – pochází z Anglie z roku 1867 a slouží k udržení teplého čaje v konvici. Byla to naprosto logická a praktická věc ve srovnání s tím, co přišlo později, když lidé začali dávat cozzy na věci, jako jsou toustovače, toaletní papír a ano, záchodové prkénko.

Těžko říct, kdy celá tato výroba cozzy vymřela:

Tyto chlupaté, kobercem pokryté potahy na sedadla je také těžké vysledovat, kdy přesně začaly vznikat, ale procházením starých katalogů se mi podařilo dát dohromady určitou časovou osu. Ve třicátých až padesátých letech minulého století byly pastelové koupelny velkou módou, často s barevnými toaletami v jemných odstínech růžové, modré a zelené. Zdá se, že kvůli těmto pěkným barvám zůstávaly toalety většinou holé, ale některé kryty na záchodová víka existovaly, protože se mi jich podařilo najít několik ze 40. a 50. let, i když těžko říct, zda se nemoc, kterou byly koberce na toaletách, ještě rozšířila na samotné prkénko.

V šedesátých letech začaly pastelové armatury vymírat a nastal vrcholný čas pro kobercové věci, o čemž svědčí obrázky jako tento, tento a tato obludnost z katalogu domácích potřeb z roku 1961.

V té koupelně dali koberec na váhu. Ta váha! Na okraj stojí za zmínku, že přes stejný katalog jste si kdysi mohli objednat opici, což ukazuje, že ne všechno se od té doby změnilo k lepšímu (dělám si legraci, dělám si legraci, opice poštou je samozřejmě hrozný nápad).

Koberce na záchodě pokračovaly i v 70. letech v podobně křiklavém stylu. Podle Bo Sullivana, zakladatele společnosti Arcalus Period Design, začal tento trend v 80. letech konečně vymírat, ale takové věci si můžete koupit i dnes, pokud se rozhodnete, že chcete mít zážitek z toho, že si omylem sednete na činčilu pokaždé, když se jdete vykakat.

Takže kdo vlastně kupuje některý z těchto výrobků? Na první pohled se zdá, že publikum tvoří generické „staré dámy“, což nejlépe dokládá toto vlákno na Redditu, které je celé o měkkých záchodových prkýnkách, o tom, jak jsou hrozná a jak je měla každá babička. A dává to smysl, protože většina marketingu těchto výrobků se zdá být zaměřena na starší a/nebo postižené lidi, ale zároveň se zdá být příliš zjednodušený.

Osobně si vzpomínám, že když jsem vyrůstal, měl ho jeden můj poměrně mladý strýc. Když jsem se ho na to zeptal, řekl, že neměl žádný jiný dobrý důvod, proč si ho pořídil, než že to bylo „in“ na začátku 90. let, kdy ho měl, což pěkně zapadá do tvrzení, že to byl „výstřelek 90. let“. Moje kamarádka Krystal si vzpomněla, že její čtyřicetiletá babička ho měla už v 60. letech a že ho nepoužívala kvůli pohodlí, ale protože ho považovala za luxusní. Jiná kamarádka, Julie, říkala, že si ji sama nedávno koupila kvůli pohodlí, ale je jí teprve padesát – těžko může jít o sešlé „stařenky“, o kterých mluvila Redditová.

Tak či onak, je těžké argumentovat ve prospěch těchto věcí. Zatímco větší pohodlí je zřejmou výhodou, která je přisuzována jakémukoli druhu měkkého záchodového prkénka, spolu s luxusem, že nemusíte sedět na studeném sedadle, zdá se, že téměř panuje shoda, že existuje více nevýhod než výhod: Vlákno na Redditu si stěžovalo na tendenci měkkého prkénka přilepit se v horkém dni na váš zpocený zadek a stejné vlákno i mé vlastní nepotvrzené zdroje uváděly jeho tendenci praskat a odhalovat tak jeho polstrovaný vnitřek.

Toto praskání mě přimělo zamyslet se nad myšlenkou čistoty a nad tím, co přesně se může uvnitř onoho polstrovaného záchodového prkénka množit. Jason „The Germ Guy“ Tetro, autor knihy The Germ Files a moderátor pořadu Super Awesome Science Show, potvrzuje: „Pokud je pevné a neporézní jako většina sedátek a nadýchaných potahů, kapičky budou padat na povrch a nakonec zaschnou. Takže není žádný skutečný rozdíl oproti jiným záchodovým sedátkům. Pokud jsou však tyto potahy sedadel potrhané, voda může proniknout dovnitř a může umožnit růst bakterií i plísní.“ Dodává, že nedlouho po roztržení budou pravděpodobně zapáchat, takže jakmile se tak stane (což se zdá být často), měly by se vyměnit.“

„Co se týče pletených potahů,“ říká Tetro, „ty pohltí všechny kapky podobně jako žínka nebo ručník. V závislosti na vlhkosti by mohly zatuchnout a případně umožnit růst nejrůznějším bakteriím a plísním.“ „V závislosti na vlhkosti by mohly zatuchnout. Takže jsou nechutné hned vepředu, není třeba je trhat.“

Ačkoli to není zdaleka vše, co o nadýchaných záchodových prkýnkách víme – stále skrývají v těch zatuchlých, bakteriemi zatížených štěrbinách nějaká tajemství – doufejme, že to stačí k tomu, abyste pečlivě zvážili své možnosti. Pokud tedy opravdu, ale opravdu nepotřebujete „trochu víc polštáře tam, kde tlačíte“.