od Acharya S/D.M. Murdock

Ježíš Kristus není jediným bohem, který se údajně narodil z panny 25. prosince. Stejně tak i egyptský Horus.

V mé knize Slunce boha: Krishna, Buddha and Christ Unveiled se objevuje pojednání o egyptském slunečním božstvu Horovi, který se údajně narodil z panny „25. prosince“ neboli o zimním slunovratu. Jako příklad jednoho z autorů, který toto tvrzení uvádí, v knize The Story of Religious Controversy Joseph McCabe, dlouholetý katolický kněz, píše:

… Panenství u bohyň je relativní záležitost.

Ať už si o původním mýtu myslíme cokoli… zdá se, že Isis byla původně panenskou (nebo snad bezpohlavní) bohyní a v pozdějším období egyptského náboženství byla opět považována za panenskou bohyni a vyžadovala od svých ctitelů velmi přísnou abstinenci. Zřejmě právě v tomto období se v chrámech každoročně slavily Horovy narozeniny, a to kolem 25. prosince. Jak uvádí Macrobius i křesťanský spisovatel, ve scénické rekonstrukci stáje byla do jesliček uložena postava Hora jako dítěte a vedle ní byla umístěna socha Isidy. Horus byl v jistém smyslu Spasitelem lidstva. Byl jejich mstitelem proti mocnostem temnoty, byl světlem světa. Jeho svátek narození byl skutečnými Vánocemi před Kristem.

„Horovy narozeniny se slavily každoročně, přibližně 25. prosince.“

Tady se setkáváme s tvrzením, že Horova matka Isis byla panna a že starověký latinský autor Macrobius (5. stol. n. l./n. l.) a sestavovatelé textu zvaného „Paschální kronika“ odkazují na každoroční egyptskou oslavu narození dítěte „položeného do jeslí“.“

Chronicon Paschale

Jak vysvětluji v knize Suns of God, Chronicon Paschale neboli Paschální kronika, známá také jako Alexandrijská kronika, je kompilace započatá ve 3. století a dokončená v 7. století n. l./n. l., která se snaží stanovit křesťanskou chronologii od „stvoření“ do roku 628 n. l. se zaměřením na datum Velikonoc.

Při stanovení Velikonoc se křesťanští autoři přirozeně zabývali astronomií/astrologií, protože takový je základ oslav jara, předkřesťanského svátku založeného na jarní rovnodennosti neboli jaru, kdy je „Boží slunce“ vzkříšeno v plném rozsahu ze své zimní smrti. Velikonoce jsou tedy vzkříšením slunce.

K velikonoční kronice se francouzský mýtický badatel Charles Francois Dupuis (1742-1809), profesor na Collège de France, v knize Původ veškerého náboženského kultu (237) vyjadřuje takto:

… autor Alexandrijské kroniky … se vyjadřuje následujícími slovy: „Velikonoce jsou svátky slunce: „Egypťané dodnes zasvěcují porod panny a narození jejího syna, který je vystaven v ‚jesličkách‘ k uctívání lidu. Když se král Ptolemaios zeptal na důvod tohoto zvyku, bylo mu odpovězeno, že je to tajemství, kterému jejich otce naučil vážený prorok.“

„Egypťané až do dnešního dne zasvěcují porod panny a narození jejího syna, který je vystaven v ‚jesličkách‘ k uctívání lidu.“

Podle jiného překladu příslušné pasáže cituje autor knihy Odhalená křesťanská mytologie „nejstarší alexandrijské kroniky“, které „svědčí o následujícím“:Když se král Ptolemaios tři sta padesát let před naším křesťanským letopočtem ptal kněží na význam tohoto náboženského obřadu, řekli mu, že je to tajemství.“

„Egypt dodnes zasvětil těhotenství panny a narození jejího syna, kterého každoročně předkládají v kolébce k uctívání lidu.“

V návaznosti na četné a důsledné stopy jsem ve své knize Kristus v Egyptě: The Horus-Jesus Connection, uvádím 120 stran o tématech egyptského panenského zrození o zimním slunovratu, přičemž uvádím primární prameny a práce vysoce uznávaných autorit z příslušných oborů. Jeden z původních řeckých rukopisů této pasáže v Kronice zní takto:

Autor (autoři) Kroniky před touto diskusí tvrdí, že biblický prorok Jeremiáš pobýval v Egyptě (sedm) století před společným letopočtem, kde učil učení o spasiteli narozeném z panny v jeslích, čímž vysvětluje jeho přítomnost v předkřesťanském egyptském náboženství. Jak však víme, motiv panny-matky předchází biblickému učení a představuje velmi starobylý náboženský a duchovní koncept.

Makrobius (395-423 n. l./n. l.)

Potvrzením tvrzení v Chroniconu je i zpráva starověkého latinského spisovatele Macrobia (Saturnalia, I, XVIII, 10) o každoroční egyptské oslavě „Vánoc“, přičemž dobu oslavy specifikuje jako zimní slunovrat neboli „25. prosinec“:

…o zimním slunovratu se slunce zdá být malým dítětem, podobným tomu, které Egypťané v určený den vynášejí ze svatyně, neboť den je tehdy nejkratší a bůh je podle toho zobrazován jako malé dítě.

Tady vidíme přesný význam motivu novorozeného slunce o zimním slunovratu, motivu představujícího prodlužování dnů po nejtemnějším období roku. Egyptoložka Dr. Bojana Mojsovová dále vysvětluje význam v Egyptě: „

„O zimním slunovratu se slunce jeví jako malé dítě, podobné tomu, které Egypťané v určený den vynášejí ze svatyně, neboť den je tehdy nejkratší.“

Epifanius (asi 310-403 n. l./n. l.)

V knize Kristus v Egyptě se objevuje obsáhlý rozbor díla raně církevního otce Epifania, včetně jeho pojednání o egyptských oslavách zimního slunovratu, které v Panarion adversus Haereses (51, 22.4-11) nazývá „Chronia“ a „Cicellia“. Je zajímavé, že Epifaniovo vyprávění je v Migneho řeckém vydání cenzurováno, aby byly odstraněny části o úctě k zimnímu slunovratu dítěte v jeslích, které se narodilo panně. S obtížemi se mi podařilo najít původní, necenzurovanou řeckou pasáž a odkázat na ni v knize Kristus v Egyptě (84 a dále).

Epifanius pojednává o svátku Kikellia neboli zimního slunovratu, který se koná ve velkém egyptském městě Alexandrii „v takzvané svatyni Panny“. Když Epifanius brojí proti „těm, kteří lstivě předsedají kultu modly“ a kteří „na mnoha místech lstivě slaví velmi velkou slavnost právě v noci Tří králů“ (51, 22.8), popisuje tuto slavnost dále takto (51, 22.9-10):

Nejprve v Alexandrii, v Coreum, jak ji nazývají; je to velmi velký chrám, svatyně Core. Celou noc zůstávají vzhůru a zpívají modle chvalozpěvy s doprovodem flétny. A když ukončí noční bdění, sestoupí po kohoutí hodině nosiči pochodní do podzemní svatyně… a vynesou dřevěný obraz, který sedí nahý na nosítkách. Na čele má zlatem vykládané znamení kříže, na každé ruce další dvě taková znamení a na obou kolenou vlastně další dvě znamení – celkem pět znamení se zlatým otiskem. Samotný obraz pak s flétnami, tamburínami a chvalozpěvy sedmkrát obejdou kolem nejvnitřnější svatyně, uspořádají hostinu a odnesou ho zpět na jeho místo v podzemí. A když se jich zeptáš, co toto tajemství znamená, odpoví ti, že dnes v tuto hodinu Jádro – tedy panna – porodila Aea.

„Tento posvátný obraz v Egyptě představuje božského syna svaté panenské matky v rámci pohanství.“

Tady najdeme pohanskou posvátnou ikonu s křížem na čele, podobným tomu, který dělají katoličtí kněží na hlavách křesťanských věřících. Zjišťujeme také, že tento posvátný obraz představuje božského syna svaté panenské matky v rámci pohanství! Tato pohanská panenská matka byla stylizována jako Core nebo Kore, což znamená „panna“, jako jiné jméno řecké bohyně přírody Persefony, která každoročně sestupovala do podsvětí, aby se na jaře vrátila a přinesla s sebou zpět život.

Narození panny v Petře

Stejnou událost, kdy pohanská panenská bohyně porodila božského syna, slavili také Arabové na starověkém místě Petra v Jordánsku, jak o tom podobně vypráví Epifanius (51, 22.11):

Toto se děje také ve městě Petra, v tamním modlářském chrámu. (Petra je hlavním městem Arábie, biblického Edómu.) Oslavují tam pannu chvalozpěvy v arabském jazyce a nazývají ji arabsky Chaamu – to je Jádro neboli panna. A dítěti, které se z ní narodí, říkají Dusares, tedy „jediný syn Hospodinův“. A to se také děje té noci ve městě Elusa, stejně jako tam v Petře a v Alexandrii.

Ohledně Epifaniova vyprávění Joseph Campbell v kapitole nazvané „Narození z Panny“ píše:

Učíme se od světce a církevníka Epifania ze čtvrtého století (asi 1. polovina 14. století, pozn. překl. 315-402) například o každoroční slavnosti, která se v Alexandrii slavila 6. ledna, což je datum připisované Zjevení Páně a (původně) Kristovu narození a také jeho křtu. Pohanská událost se konala na oslavu narození boha roku Aiona panenské bohyni Kore, helenizované transformaci Isidy.

Jak také uvádím v knize Slunce Boží, Kristus v Egyptě a jinde, datum 6. ledna bylo ve starověku jedním z několika svátků zimního slunovratu, které pravoslavná církev rovněž slavila jako Kristovy „narozeniny“. Jak vidíme, uznávaný mytolog Campbell pochopil, že tato oslava „Vánoc“ předchází křesťanství a točí se kolem panenského narození „boha roku“. Tento „jediný syn Páně“ Aeo nebo Aion je také „bohem světla“ a je ztotožňován s řeckým bohem Dionýsem a dalšími slunečními božstvy. Navíc zde vidíme ztotožnění této panny s bohyní Isis, jejímž synem je Horus. (Další informace a citace naleznete v článku Kristus v Egyptě.)

Plutarchos (46-120 n. l./n. l.)

Co se týče zejména Hora sloužícího jako „bůh světla“, je třeba poznamenat, že byl často synkretizován s bohem slunce Ra jako „Ra-Horakhty“ nebo „Horus dvou horizontů“, představující vycházející a zapadající slunce. Tento „Hór Dítě“ byl Řekům znám také jako Harpokratés. V této podobě se tedy Horus rodí denně, včetně a zejména o zimním slunovratu.

„V době zimního slunovratu Isis porodila Harpokrata, nedokonalého a předčasného.“

V této souvislosti se od jednoho z nejslavnějších historiků prvního století, Plútarcha, dozvídáme, že se Hórus Dítě/Harpokrates „narodil kolem zimního slunovratu, nedokončený a nedonošený…“ (Isis a Osiris (65, 387C); Babbitt, 153). Plurarchův řecký originál je následující:

τίκτεσθαι δὲ τὸν Ἁρποκράτην περὶ τροπὰς χειμερινὰς ἀτελῆ καὶ νεαρὸν ἐν τοῖς προανθοῦσι καὶ προβλαστάνουσι

V téže pasáži, se dále od Plútarcha dozvídáme, že Egypťané „slaví svátek jejího narození po jarní rovnodennosti.“ Tento mýtický motiv dvou Horových zrození v těchto obdobích zimního slunovratu a jarní rovnodennosti dává smysl, když uvážíme, že hovoříme o přírodě a slunečních božstvech. Astroteologický význam těchto dvou slunečních „zrození“ konotuje přibývající světlo po slunovratu a konečné vítězství dne nad nocí při jarní rovnodennosti, po níž začínají být dny delší než noc.

Hieroglyfy

Další náznaky egyptského pozorování zimního slunovratu lze nalézt v hieroglyfech, jak uvádím v knize Kristus v Egyptě (94): Jak vysvětluje egyptolog Dr. Heinrich Brugsch, Egypťané nejenže hojně zaznamenávali a uctívali dobu zimního slunovratu, ale vytvořili také řadu hieroglyfů, které ji znázorňují, včetně a zobrazení bohyň-sester Isis a Nefthys se slunečním kotoučem vznášejícím se nad jejich rukama nad životodárným ankhem – smyčkovitým egyptským křížem – jak se sluneční paprsky rozšiřují až k symbolu kříže.

Toto zobrazení slunce mezi Isidou a Nefthys, které je někdy zobrazováno bez ankhu, je popsáno v nápisu v Edfu týkajícím se Ptolemaia VII (fl. 145 př. n. l.?) a vztahuje se k zimnímu slunovratu, v překladu: „Slunce: „Slunce vycházející z nebeského oceánu do rukou sourozenců Isis a Nefthys“. Tento obraz velmi připomíná rodící se slunce, což je rozumné, protože opět: Horus Dítě neboli Harpokrates, ranní slunce, se rodil každý den, včetně zimního slunovratu.

„Horus Dítě, ranní slunce, se rodil každý den, včetně zimního slunovratu.“

V Egyptě existuje mnoho dalších artefaktů, které dokládají Horovo spojení se zimním slunovratem, včetně jeho chrámů zarovnaných k vycházejícímu slunci v tomto ročním období. Údaje o Horovi/zimním slunovratu jsou skutečně tak rozsáhlé, že jsem byl nucen zařadit do knihy Kristus v Egyptě čtyřicetistránkovou kapitolu s názvem „Narozen 25. prosince.“

Svátek Sokara

V kapitole o zimním slunovratu v CIE se objevuje také pojednání o svátku egyptského boha Sokara nebo Sekera, synkretizovaného s Osiridem i Horou, který se zjevuje jako novorozené slunce v podobě mláděte sokola nebo jestřába, což je solární symbol, protože tento pták létá nejvýše na obloze. Stejně jako Osiris je Sokar považován za podobu boha slunce, který prochází podsvětím, aby se za úsvitu zrodil jako Horus. Jako takový je zobrazován jako trojjediný bůh Ptah-Sokar-Osiris, který je přítomen narození dítěte Sokara během zimního slunovratu.

„V Egyptě se svátek dítěte boha slunce Sokara koná 26. chójaku, což odpovídá 22. prosinci.“

Jak také uvádím v knize Kristus v Egyptě, Sókarův svátek nastává 26. khoiaku, jak se uvádí v Hatořině kalendáři v Dendeře, což na přelomu letopočtu odpovídá 22. prosinci. Dlouholetý rituál vynášení Sokara z chrámu v tento den v „arše“ se velmi podobá komentáři Epifania, Paschální kroniky a Makrobia o tom, že Egypťané o zimním slunovratu vynášeli na svět sluneční dítě narozené z panny.

Tyto egyptské „vánoční“ oslavy – opět Epifaniovým stylem „Kikellia“ – byly také nazývány „Isidinými obřady“ a jinde se tvrdí, že začínají o několik dní dříve než 25. prosince, například „pravým“ slunovratem 21. nebo 22. prosince, což odpovídá svátku Sokar.

3 400 let staré znovuzrozené Slunce

Sokar/Seker jako „znovuzrozené Slunce“ byl pojat nejméně před 3 400 lety, jak o tom vypráví známý astronom Dr. Gerald Hawkins:

V Kherouefově hrobce, asi 1400 let př. n. l., Kr. stojí: „Dveře podsvětí jsou otevřené, ó Sokaris, slunce na nebi. Ó znovuzrozený, jsi vidět zářivý na obzoru a vracíš Egyptu jeho krásu pokaždé, když je nebe proniknuto paprsky…“

Ohledně „svátku Sokara“ Amanda-Alice Maravelia uvádí: „Svátek Sokara se slavil se značnou pompou, pravděpodobně soupeřil se svátkem Opet; byl pokračováním kultu božského krále spojeného se zmrtvýchvstáním boha“. Dále se tvrdilo, že Osiris zemřel během svátku Sokar, jinými slovy kolem zimního slunovratu.

„Svátek byl spojen se zimním slunovratem, s ‚malým sluncem‘, jak jej Egypťané v té době nazývali.“

K tomuto svátku John Gardner Wilkinson poznamenává:

Při svátku boha byla jeho kůra nesena ve slavnostním průvodu kolem zdí Sokarisova chrámu….. Svátek byl spojen se zimním slunovratem, s „malým sluncem“, jak mu Egypťané v té době říkali. V ptolemaiovském období připadal na ráno 26. dne měsíce Khoiak (22. prosince), zatímco v dřívějších dobách se zřejmě konal večer….

Brugsch podobně pojednává o svátku Sokar, který se konal 26. dne měsíce Koiak, což odpovídá 22. prosinci v juliánském kalendáři a 25. prosinci v kalendáři Eudoxově (410/408-355/347 př. n. l.). V chrámu v Dendeře, jak uvádí Brugsch, nacházíme popis 26. dne měsíce koiak – 22. prosince také v alexandrijském kalendáři – jako dne, který představuje zimní slunovrat a „východ Osirida jako Slunce a Měsíce.“

„22. prosinec (26. koiak) představuje den zimního slunovratu a „Vycházejícího Osirida jako slunce a měsíc“.

Navíc stejně jako u Hora je jednou z hlavních Sókarových rolí role vzkříšeného Osirida; proto se o zimním slunovratu objevuje mládě slunce jako jestřáb/sokol jako vzkříšený Osirid. Můžeme tedy znovu konstatovat, že egyptský bůh slunce umírá a znovu se rodí o zimním slunovratu, přesně tak, jak to nacházíme v jiných kulturách. (Další informace o Sokarovi, stejně jako citace, najdete v článku Kristus v Egyptě.)

Další oslavy slunovratu

Oslavy zimního slunovratu byly tak významné, že někdy přesahovaly jeden nebo dva dny skutečného slunovratu v gregoriánském kalendáři, tj. 21. nebo 22. prosince. Oslavy slunovratu proto nemusejí nutně připadat na tradiční dobu slunovratu – „slunovrat“ znamená „slunce stojí“ -, ale mohou se konat až několik dní před nebo po něm, jako je tomu například na příkladu římských oslav Saturnálií, které začínaly 17. prosince a končily 23. prosince.

Jak dokládá můj astroteologický kalendář na rok 2010, celý prosinec spolu s několika týdny před a po něm byl v kulturách po celém světě naplněn zimními oslavami slunečních a světelných božstev. Ve svém kalendáři jsem převedl data egyptského putovního kalendáře na dobu, kdy by tyto oslavy probíhaly v roce 1 n. l.

Jak vidíme, kolem roku 1 n. l.

byly smrt a vzkříšení Osirida v putovním egyptském kalendáři sladěny se zimním slunovratem, kdy došlo také k narození Sokara. Oba tito bohové jsou synkretizováni s Horem.

„Kolem roku 1 n. l. / n. l. byly Osirisova smrt a vzkříšení sladěny se zimním slunovratem, stejně jako narození Sokara, přičemž oba byli ztotožněni s Horem.“

Slunce zrozené z nebeské panny

Jedním z významů mýtu o slunečním božstvu zrozeném z panny je panenský úsvit rodící nové slunce, přičemž se také říkalo, že měsíc odrážející sluneční paprsky podobně zrodil sluneční entitu. Další konotací je souhvězdí Panny, v ptolemaiovské době ztotožňované s Isidou: „Podle Eratosthena měla být nebeskou Pannou Isida, tedy symbol vracejícího se roku.“

V textu nazvaném Katasterismoi nebo Catasterismi obsahuje „Pseudo-Eratosthenes“ stať o souhvězdí Panny zvaném Παρθένος neboli „Parthenos“, což je řecké slovo obvykle překládané jako „panna“. Podle tohoto textu, který pochází z 1. až 2. století n. l., ale vydává se za epitaf (ztracených) spisů řeckého astronoma Eratosthena (276-194 př. n. l.), se mezi dalšími božstvy reprezentovanými touto panenskou postavou objevuje Isis:

Hesiodos v Theogonii říká, že tato postava je Dike, dcera Dia a Themis… Někteří říkají, že je to Démétér kvůli snopu obilí, který drží, jiní, že je to Isis, jiní Atagartis, další Tyché… a z toho důvodu ji zobrazují jako bezhlavou.

Toto řecké slovo parthenos, kterým se označují tyto různé bohyně, včetně Isidy, je totožný výraz, kterým je o desítky až stovky let později nazývána Ježíšova matka, Maria (Mt 1,23; Lk 1,27). Stejně jako Isis je i Maria v Jeronýmově latinské Vulgátě nazývána virgo. Ve starověku je tedy Isis jak v egyptských hieroglyfech, tak v řeckých textech stylizována jako „Velká panna“.

„Řecké slovo parthenos, kterým je Isis označována jako „panna“, je totožný výraz, kterým je o desetiletí až staletí později nazývána Ježíšova matka, Maria.“

Motiv panny-matky předchází křesťanství o tisíce let a točí se kolem bohyně partenogeneticky reprodukující vesmír. Tento motiv partenogeneze byl aplikován na Isidino velmi staré alter ego, Neith, možná již před 7 000 či více lety. (Více informací o egyptské bohyni panně-matce naleznete v kapitole „Panna Isis-Mery“ v knize Kristus v Egyptě.)

Vysvětlujíc astroteologické téma týkající se Isidy a jejího dítěte, hrabě Volney poznamenává:

Je to Slunce, které se pod jménem Horus narodilo, stejně jako váš Bůh, za zimního slunovratu v náručí nebeské panny a které prožilo dětství plné neznáma, chudoby a nouze, odpovídající období chladu a mrazu.

Ohledně astroteologické povahy evangelijního příběhu, včetně narození z panny, slavný křesťanský teolog a světec Albertus Magnus neboli Albert Veliký (1193?-1280) údajně prohlásil:

„Víme, že znamení nebeské Panny skutečně přišlo na obzor v okamžiku, kdy jsme stanovili narození našeho Pána Ježíše Krista. Všechna tajemství vtělení našeho Spasitele Krista; a všechny okolnosti jeho podivuhodného života, od jeho početí až po nanebevstoupení, lze vysledovat v souhvězdích a jsou vyobrazeny ve hvězdách.“

„Znamení nebeské Panny skutečně vystoupilo na obzor ve chvíli, kdy jsme stanovili narození našeho Pána Ježíše Krista.“

Jak uznává Albert Veliký, motiv zrození Panny je astroteologický a vztahuje se k půlnoci 25. prosince, kdy na obzoru vychází souhvězdí Panny. Nanebevzetí Panny Marie, které se v katolicismu slaví 15. srpna, představuje letní sluneční jas, který zahaluje Pannu. Narození Panny Marie, slavené 8. září, nastává, když je souhvězdí opět viditelné. Právě to představují tyto „křesťanské“ motivy a svátky, což zřejmě věděli i erudovanější z katolického kléru. Proto panna, která počne a porodí, je Panna a její syn je Slunce.

„Mýtický motiv boha Slunce narozeného o zimním slunovratu z panny předchází běžnou éru o mnoho století.“

Mýtický motiv boha Slunce narozeného o zimním slunovratu z panny předchází běžnou éru o mnoho století. Jak je zde demonstrováno, jeho přítomnost v mýtech o Sokarovi, podobě Osirise i Hora, je stará více než 3 000 let. Stejný motiv byl po tisíciletí oslavován jako aplikovaný na Aiona, Hora a další sluneční božstva zrozená z panny po celém světě.

Další čtení

ISIS JE PANENSKÁ MATKA
HORUS JE SLUNEČNÍ BŮH
Tři králové a hvězda na Východě
Vánoční podvod: Vánoce: Ježíš NENÍ Důvodem Vánoc
Odpověď Chrisi Forbesovi
Dívčí bohyně matky ve starověku
Dívčí bohyně úsvitu
Egyptské hieroglyfy zobrazující Isis jako „Velkou pannu“
Dionýsos: Dionýsos se narodil z panny 25. prosince
Attis: Zrozena z panny 25. prosince
Mithra: Zrozena z panny 25. prosince

.