Carnegie Hall během své historie několikrát změnila majitele, počínaje rokem 1925, kdy ji koupil newyorský realitní makléř Robert E. Simon. Simon koupil Carnegie Hall od manželky Andrewa Carnegieho šest let po Carnegieho smrti. Když Simon v roce 1935 zemřel, převzal její správu jeho syn Robert E. Simon mladší. Proti svému přání byl Robert E. Simon mladší v roce 1955 nucen dát sál na prodej; udržování hudebního sálu v New Yorku bylo příliš nákladné a trh s nemovitostmi tlačil na novou výstavbu.4 Budova měla být prodána společnosti Glickman Corporation a přeměněna na velkou kancelářskou budovu.

Jakmile se začaly šířit zvěsti, že se hudební sál chystá zbourat, vznikl na ochranu stavby Výbor na záchranu Carnegie Hall. Edward Steese, předseda Amerického institutu architektů a člen výboru Městské umělecké společnosti, v dopise pro The New York Times napsal:

„Zbourání Carnegie Hall by bylo ztrátou nejen pro město a národ, ale vzhledem k její proslulosti i pro celý svět. Ačkoli se nyní nenachází na seznamu budov doporučených k zachování, který sestavila Městská umělecká společnost, měla by, alespoň podle názoru pisatele, dostat nejvyšší hodnocení – „být zachována za každou cenu“. „5

Koneckonců se Glickmanovi z nezjištěných důvodů nepodařilo Carnegie Hall koupit a budova byla zachráněna. Není jasné, zda měl Glickman někdy skutečně v úmyslu budovu zbourat, nebo zda jeho jednání bylo součástí reklamního triku na záchranu hudební síně.6

V roce 1960 však Výbor pro záchranu Carnegie Hall bude muset o záchranu budovy bojovat znovu. Dne 5. ledna 1960 Robert E. Simon, Jr. oznámil, že Carnegie Hall bude během několika měsíců zbourána. Stalo se tak poté, co se Newyorská filharmonie, hlavní nájemce sálu, rozhodla přestěhovat do nově postaveného Lincolnova centra, čímž Carnegie Hall zůstala bez spolehlivého zdroje příjmů. K obrovské podpoře záchrany budovy se připojilo mnoho slavných hudebníků. Podle autora a historika Anthonyho C. Wooda „to byl historický a kulturní význam Carnegie Hall, její akustika a kouzlo, které vyvolával už její název, co motivovalo ty, kteří usilovali o její záchranu“.7 V roce 1960, po obrovském úsilí Výboru pro záchranu Carnegie Hall a po schválení zákona o Carnegie Hall newyorským zákonodárným sborem, koupilo město New York halu za 5 milionů dolarů. Vlastníkem stavby zůstává dodnes.

Občanský výbor na záchranu Carnegie Hall sehrál při záchraně haly velkou roli. Klasický houslista Isaac Stern, který byl klíčovou postavou při organizaci Výboru pro záchranu Carnegie Hall v roce 1955, zahájil v roce 1959 další úsilí o zachování Carnegie Hall. Na pomoc si přizval bohatého filantropa Jacoba M. Kaplana a společně se rozhodli, že nejlepší možnou strategií pro záchranu budovy bude soudní spor.8 Po oznámení demolice v roce 1960 byl založen Občanský výbor pro Carnegie Hall, jehož spolupředsedy se stali Stern a Kaplan. Těmto dvěma mužům se podařilo získat pro toto úsilí mnoho významných osobností, včetně Eleanor Rooseveltové a Alberta S. Barda, ale věděli, že pro ochranu Carnegie Hall je třeba udělat mnoho.
Zákon o Carnegie Hall byl významným legislativním aktem, který zajistil budoucí zachování Carnegie Hall. Plán Občanského výboru pro Carnegie Hall na záchranu budovy závisel na přijetí dvou právních předpisů. Jeden z nich by vytvořil Carnegie Hall Corporation, která by se stala neziskovou organizací, jež by hudební síň převzala.9 Druhý by dal státu New York pravomoc „získat odsouzením jakýkoli ‚majetek s historickým nebo estetickým zájmem nebo hodnotou'“.10 Tento druhý právní předpis se stal známým jako zákon o Carnegie Hall.
Zákon o Carnegie Hall vytvořil republikánský senátor McNeil Mitchell a newyorským zákonodárným sborem snadno prošel. V polovině dubna 1960 guvernér státu New York Nelson Rockefeller zákon podepsal a starosta města New York Robert F. Wagner ml. přikročil ke koupi Carnegie Hall.11 K 1. červenci 1960 město New York Carnegie Hall koupilo a začal 30letý pronájem společnosti Carnegie Hall Corporation.12
V době, kdy bylo zajištěno její budoucí zachování, prošla Carnegie Hall rozsáhlou rekonstrukcí. V roce 1985 vyhlásila Carnegie Hall kampaň za 60 milionů dolarů na obnovu a rekonstrukci budovy. Kč, a to za pomoci architekta Jamese Polsheka, který se podílel i na pozdějším renovačním úsilí. Nejdůležitějšími změnami stavby byla přestavba vestibulu hlavního sálu a instalace výtahového systému. Přestavbou prošly také interiéry Hlavního sálu a Recitálového sálu. Když byla vedle Carnegie Hall postavena 60patrová věž Carnegie Hall Tower, získala Carnegie Hall další prostory. Od roku 2000 procházela Carnegie Hall opět rekonstrukcí, která byla dokončena v roce 2003. Arthur and Judy Zankel Hall byla navržena architekty Jamesem Polshekem a Richardem M. Olcottem a byla postavena pod hlavní halou. Zankel Hall pojme 644 diváků.13

V letech následujících po renovaci se rozproudila debata týkající se studiových věží Carnegie Hall, které Carnegie Hall Corporation začala vyklízet a přestavovat na „vzdělávací zařízení“ pro mladé lidi.14 Původně existovalo 170 těchto studií, která byla pronajímána umělcům a performerům; na konci roku 2007 jich zůstalo pouze 33. V roce 2007 se v Carnegie Hall nacházela i další studia. Sedmi nájemníkům s regulovaným nájemným bylo sděleno, že jim korporace najde srovnatelný byt ve městě a že jejich nájemné bude do konce života dotováno. Zbývajícím 26 nájemníkům, kteří neměli byty s regulovaným nájemným, se takové laskavosti nedostalo a několik z nich obdrželo oznámení o vystěhování. Editta Shermanová, nejdéle žijící obyvatelka Carnegie Hall Studio Towers, se proti těmto vystěhováním aktivně postavila. V prosinci 2007 rozhodl soudce newyorského civilního soudu ve prospěch korporace, ale skupina nájemníků, včetně Editty Shermanové, se proti tomuto rozhodnutí odvolala.