Od Sebastiena Roblina

V roce 1943 se Heinrich Himmler, vůdce SS a zrůda se vším všudy, rozhodl, že by bylo dobré vzít špičky francouzské politické a kulturní elity a uvěznit je na středověkém hradě v Rakousku. Už tato věta by vám měla napovědět, že nacistická záliba v hollywoodských zlotřilostech byla hluboce zakořeněná a nevyléčitelná. Skutečné události se však brzy staly podivnějšími než fikce. Malé americké průzkumné četě se v závěrečných dnech války podařilo zajatce osvobodit a vybojovat zoufalý poslední odpor, aby zabránila svým esesáckým věznitelům v návratu.

Po boku malé americké jednotky bojovalo proti Waffen SS více než tucet vojáků Wehrmachtu (armády) – bitva u hradu Itter se tak stala pravděpodobně jediným střetnutím, v němž se U. S. A. St.

Tento jedinečný konflikt byl nejpodrobněji zdokumentován v knize The Last Battle (Poslední bitva) od Stephena Hardinga, podle jehož knihy byl natočen film a která se stala inspirací pro heavymetalový videoklip. Harding se ve svém díle zaměřuje zejména na čtrnáct francouzských prominentů, kteří uvízli na hradě, mezi nimiž byli oba francouzští premiéři na počátku druhé světové války Édouard Daladier a Paul Reynaud a vrchní vojenští velitelé Maxime Weygand a Maurice Gamelin. Pro jistotu přihodili i Marii-Agnès Cailliauovou, sestru současného vůdce Svobodných Francouzů, Michela Clemenceaua, syna francouzského vůdce za první světové války, a francouzskou tenisovou hvězdu Jeana Borotra – protože, proč ne? Bylo tam také několik manželek a jeden manžel, kteří se rozhodli připojit ke svým partnerům ve vězení.

Toto nucené shromáždění francouzských VIP, z nichž mnozí se vášnivě nenáviděli, zahrnovalo jak vichistické kolaboranty, jako byli Borotra a Weygand, tak členy odboje, z nichž někteří tam byli převezeni z koncentračních táborů. Vypadalo to jako groteskní situace s rukojmími – nebo, jak se zajatci obávali, jako brzy proslulý masakr.

Zámek Itter, ve skutečnosti stavba z devatenáctého století postavená na místě pevnosti ze třináctého století, se nacházel na vrcholu téměř sedm set metrů vysokého kopce jen několik kilometrů jižně od města Wörgl. V roce 1943 ji zabavil Himmler a administrativně ji připojil ke koncentračnímu táboru Dachau, do něhož přispěl personálem složeným z východoevropských vězňů.

Nezdá se však, že by se Himmler někdy pokusil využít zajatce na hradě Itter ve svůj politický prospěch, a americká vojska postupující v květnu 1945 do Rakouska neměla o jeho významu ani tušení. Dokonce i velitel věznice Sebastian Wimmer 4. května utekl od svých svěřenců a vzápětí ho následoval zbytek dozorců. Osvobození vězni se chopili ručních zbraní, které po sobě zanechali, a dokonce si na pomoc přibrali zraněného důstojníka SS Kurta Schradera, který je pomáhal chránit. Stále však byli obklíčeni nepřátelskými jednotkami SS. Přestože se uvězněnému chorvatskému odbojáři Zvonimiru Cuckovićovi podařilo 3. května pod záminkou vyřizování pochůzky proklouznout a kontaktovat americké jednotky, pokus o záchranu byl přerušen kvůli německému ostřelování a obavám z vniknutí do operačního prostoru sousední americké jednotky (opravdu!).

Český hradní kuchař Andreas Krobot 4. května odjel na kole při druhém pokusu najít pomoc. Ve městě Wörgl nakonec narazil na jednotku majora Josefa Gangla. Rakouský major velel houfnicím na východní frontě a raketometům Nebelwerfer v bitvě o Normandii. Dostal rozkaz, aby se naposledy postavil postupující americké dvanácté obrněné divizi, a místo toho se spojil s místním rakouským odbojem pod vedením Aloise Mayra, poskytl jim zbraně a dohodl se s nimi, že musí za každou cenu zabránit ničivé bitvě na rakouském území. Esesáci měli rozkaz střílet Rakušany, kteří by projevili známky vítání přicházejících Spojenců, a Ganglovy jednotky byly připraveny se bránit – ale doufal, že americké jednotky dorazí dříve, než to bude nutné. Po rozhovoru s Krobotem Gangl souhlasil s vysláním svých malých jednotek na ochranu zajatců v Itteru pro případ, že by se jej SS pokusily obsadit zpět.

Po cestě Ganglovy jednotky – naložené na velitelském voze Kübelwagen a nákladním autě – narazily ve vesnici Kufstein na průzkumnou jednotku z dvacátého třetího obrněného praporu, která operovala s velkým předstihem před svou mateřskou formací. Čtyřem jedoucím tankům Sherman této jednotky velel nadporučík John „Jack“ Lee. Gangl vztyčil bílou vlajku a vysvětlil situaci na hradě Itter. Newyorčan se rozhodl pomoci – a společně zamířili k Itteru, cestou překonali most napojený na výbuch a rozprášili jednotky SS, které zde zřídily kulometné hnízdo.

Osvobozovací síly se nakonec zmenšily na pouhých čtrnáct Němců a deset Američanů, protože ostatní tanky byly ponechány, aby obsadily zátarasy. Zůstal tak pouze Jackův tank Besotten Jenny, modernizovaný tank Sherman „Easy 8“ pojmenovaný s vysokorychlostním šestasedmdesátimilimetrovým kanónem, s několika afroamerickými vojáky ze sedmnáctého pěšího obrněného praporu, kteří jeli na jeho střeše.

Francouzští zajatci nebyli záchrannou skupinou nadšeni – Raynaud později napsal, že Lee byl „hrubý jak vzhledem, tak chováním“. Přesto Lee rychle rozmístil svou hrstku vojáků a ozbrojené francouzské zajatce do obranných pozic a před bránu postavil Besotten Jenny.

To bylo štěstí, protože proti hradu se brzy začaly přesouvat jednotky z nedaleké sedmnácté SS Panzergrenadier (obrněné pěší) divize. Té noci pěší jednotky SS zasypaly hradby hradu Itter palbou z pušek a kulometů, ale obránci je odrazili vlastními ručními zbraněmi. Do následujícího rána se k obléhání hradu Itter shromáždilo asi 150 až dvě stě vojáků SS, kteří na kopci vzdáleném osm set metrů postavili smrtící osmaosmdesátimilimetrové protitankové dělo a dvacetimilimetrový flakový kanón. Mezitím dorazili jen dva další příslušníci rakouského odboje, aby posílili obránce hradu.

Dělostřelectvo SS začalo systematicky odstřelovat cimbuří a okna, z nichž stříleli obránci hradu. Protitanková střela prolétla bočním trupem Besotten Jenny, přičemž posádka sotva unikla, než se tank uvařil v plamenech. Pěchota SS pak vtrhla k hradu, přestože utrpěla ztráty na obráncích – mezi nimiž byli oba zestárlí bývalí francouzští premiéři a sedmdesátiletý Michel Clemenceau! Tenisová hvězda Borotra se dobrovolně přihlásila, že proběhne liniemi SS a bude hledat pomoc. Přeskočil zeď, vrhl se přes čtyřicet metrů otevřeného terénu, vyhnul se obklíčeným jednotkám SS v lese a nakonec se spojil s americkými vojáky 142. plukovního bojového týmu.

Útočníci SS však pokračovali v postupu. Několik německých obránců hradu Itter bylo zabito, včetně majora Gangla, smrtelně zraněného kulkou odstřelovače. Odpoledne se německý protitankový tým blížil na pozice, aby raketami Panzerfaust vyhodil do povětří hlavní bránu pevnosti.

Najednou se zpoza německých útočníků ozvala dělová palba – sesterský tank Boche Buster v doprovodu roty americké pěchoty jel na pomoc. Později se k nim připojili vojáci ze 142. praporu, vedeni Borotou, sportovně oblečeným v americké uniformě. Ten vedl v pěchotě rotu G podporovanou tankovou četou. Cestou vyřadili několik kulometných hnízd a těsně se vyhnuli léčce samohybného děla ráže sedmdesát pět milimetrů na německém halftracku 251/22, než ho zničili šestasedmdesátimilimetrovým projektilem.

Pomocné síly zajaly přes sto zajatců SS. Ještě téhož večera byli francouzští zajatci odvezeni do Paříže. Nacistické Německo kapitulovalo o tři dny později, 8. května.

Pravdu řečeno, není jasné, zda jednotky SS skutečně dostaly rozkaz záměrně zmasakrovat francouzské elity, jak se tvrdí. Bylo by však velmi špatné, kdyby tak učinily, ať už úmyslně, nebo v zápalu boje, protože Francouzská republika byla v bolestném procesu obnovy. Po válce budou Reynaud i Daladier dále zastávat politické funkce.

Na bitvě u Itter je pozoruhodné, jak němečtí, američtí, francouzští a východoevropští obránci hradu jednali z vlastní iniciativy, aby zachránili situaci, a nikoli na příkaz vyšších velitelů. Samozřejmě je těžké přesně zjistit, co motivovalo Gangla a jeho stoupence k tomu, aby se nakonec obrátili proti excesům zlého režimu v jeho posledních hodinách. Bez ohledu na to může být Francie vděčná za to, že německý major vyšel z cesty, aby udělal správnou věc, a přinesl nejvyšší oběť při ochraně francouzských představitelů i svých rakouských kolegů.

Sébastien Roblin získal magisterský titul v oboru řešení konfliktů na Georgetownské univerzitě a působil jako univerzitní instruktor Mírových sborů v Číně. Pracoval také v oblasti vzdělávání, redakční práce a přesídlování uprchlíků ve Francii a ve Spojených státech. V současné době píše o bezpečnostní a vojenské historii pro časopis War Is Boring.

Tento článek se poprvé objevil na stránkách The National Interest 7. května 2017.