CuneiformEdit

Nejstarší druh notace byl zapsán na tabulky pomocí způsobu psaní zvaného klínopis. Byly nalezeny notové záznamy z Nippuru z doby kolem roku 2000 př. n. l., které zřejmě dávají přibližnou představu o tom, jak se má hudba hrát. Na tabulce z roku 1250 př. n. l. je hudební zápis, který ukazuje názvy strun lyry. Jsou to nejstarší záznamy, které máme o psané hudbě.

Starověké ŘeckoEdit

Fotografie původního kamene v Delfách obsahujícího druhý ze dvou hymnů na Apollóna. Notový zápis je řada příležitostných symbolů nad hlavní nepřerušovanou řadou řeckého písma.

Hudební zápis ze starověkého Řecka zobrazoval noty podrobněji než starší klínopis. Uvádí výšku tónu (jak je vysoký nebo nízký) a jak dlouho trvá. Někdy dává představu o harmonii. Používal se nejméně od 6. století př. n. l. přibližně do 4. století n. l.

Raná evropská hudební notaceEdit

Raná evropská hudební notace

Když se v Evropě začala zapisovat hudba, byla to hudba pro římskokatolickou církev. Mniši, kteří ji zapisovali, používali systém teček a tahů zvaný neumy. Ty dávaly představu o tom, jak vysoké nebo nízké jsou tóny, ale neukazovaly jejich délku. Možná je používali lidé, kteří už noty znali a potřebovali si jen připomenout, kdy mají jít nahoru a dolů.

Lidé si postupně uvědomili, že je třeba najít systém, který by ukazoval přesnou výšku noty. První notová osnova byla jen jedna jediná vodorovná čára. Postupně se zvětšoval až na čtyři řádky. Guido d’Arezzo, italský benediktinský mnich, který žil v 11. století, vyvinul tento systém, který brzy vedl ke způsobu zápisu hudby, který známe. V 16. století už všichni používali pětiřádkový zápis. Do konce 17. století se všude používal systém taktů (taktů). Zpočátku sloužily taktové čáry k tomu, aby ukázaly, které noty se mají hrát nebo zpívat společně. Postupně se vyvinul systém, který známe dnes, kdy každý takt trvá stejně dlouho a má určitý počet úderů (taktů) pro každý takt. Do konce 17. století jej používala většina hudebníků v evropské klasické hudbě.