Mnoho jsem zdědil po matce, i když jsem nejdříve poznal své ruce. Dlouhé prsty a široké dlaně, jsme ženy se svalnatýma rukama, pracovitýma rukama. V pubertě mi to přišlo nespravedlivé, protože moje matka byla krásná – bledá a éterická, s jemnými rysy a modrýma očima – a její ruce nikdy nikoho neodvedou od její tváře. Ale já? Na to, abych byla krásná, jsem si připadala příliš živočišná.

Předtím, než jsem začala přemýšlet o kráse, jsem se kochala svým tělem. Byla jsem silné, snědé, vášnivé dítě se spoustou a spoustou slov. Mluvila jsem rychle a pohybovala jsem se rychleji – lesem kolem našeho domu na Cape Cod, po stromech, do burácejícího příboje oceánu. Také jsem hodně cítila, jemně naladěná na vlny vlastního srdce i na touhy a bolesti druhých. Ve svém středu jsem cítila hlubokou studnu, která občas vybublala. Četla jsem, přemýšlela nebo se vciťovala do překypujícího stavu, pak jsem ležela zády k zemi, tělo mi vibrovalo, srdce bušilo, mysl pěnila, bála jsem se, že se vznítím – utrpím supernovu mozku a srdce, vyhladím se. Také jsem často padal. Téměř denně jsem narážel do zdí a stromů a padal ze schodů. Refrén mého dětství zněl: „Zpomal, Melisso!“ a moje přezdívka „Bouračka“, ale já se vždycky hned zvedla – s odřenými koleny, odřenými stehny, pálícími dlaněmi – a otřela se, šla dál.

Ruce jsem začal nenávidět až někdy v páté třídě, kdy mi explodoval zbytek těla. Byla to vzpoura – maso se mi z hrudníku a boků vyhrnulo dřív než komukoli jinému v mém věku. Během jednoho roku jsem se proměnil z dítěte v sexuální objekt, jásot na baseballovém hřišti jsem vyměnil za posměšky od projíždějících aut. Šokovaná zradou svého těla jsem ho nahlodávala, skrývala a pak ho vrhala do rukou druhých. Poté jsem vlastníma rukama sledoval jejich cesty po svém těle a snažil se cítit to, co cítili oni, poznat svůj vlastní tvar. Toužila jsem být menší, chladnější věcí, méně chtěnou, méně vším. Připadal jsem si obrovský, i když jsem jím nebyl – nebylo to poprvé, co jsem si spletl pocit s předmětem, a ne naposledy.

Moje ruce však byly obrovské. Mé tělo, ačkoli v pojetí nestálé, bylo hvězdné, skryté, podléhající rekonfiguraci touhy. Ne však mé ruce; zůstaly dlouhé a silné a široké a hnědé a zjizvené. Prozrazovaly mě. Stejně jako čárové kódy nebo letokruhy stromů, a ano, otisky prstů – byly to mapy, které vedly k pravdě o mně – že nejsem žádná květina, žádná okvětní lístková věc. Nebyl jsem baletka, byl jsem třetí metař. Byl jsem tahoun, tlačitel, běžec, šplhoun, chytač. Používal jsem ruce; byly poznamenané věcmi a zanechávaly stopy. Prozrazovaly mou touhu být takovou dívkou, jakou jsem se naučila být. A ještě tišeji prozrazovaly mou vlastní vnitřní jemnost, která byla také široká a dlouhá a rychlá, ale ne mozolnatá – naopak jemná jako rána.

Nechtěla jsem se pohybovat tak rychle, ani tolik chtít, ani všechno cítit. Chtěla jsem nosit malé prstýnky a náramky bez zapínání. Chtěla jsem přitisknout zápěstí na okraj úzkých zavařovacích sklenic, být předmětem údivu. Když lidé ztráceli své třpytivé drahocennosti v temných dutinách a štěrbinách – za prádelníkem, v odtoku – chtěla jsem, aby mysleli na mě a na mé drobné ruce.

Moje první přítelkyně mi jednou napsala báseň, v níž tvrdila, že se jí dotýkám spíš jako medvěd než jako motýl. Když jsem si ji přečetl, stud mnou projel v horkých pramíncích. Tolik jsem po ní toužil, tolik jsem chtěl její lásku, že jsem ji opustil. Moje ruce tehdy nebyly dost velké na to, aby udržely mé srdce v klidu.

To, co na sobě nejvíce nenávidíme nebo čeho se nejvíce bojíme, bývá mezi věcmi, kterých si nejvíce všímáme na druhých. Jako anorektičky čtou kuchařky, já jsem začala číst ruce. Ukázalo se, že ruce nás odhalují všechny. Jsou to plány. Dokonce i naše otisky prstů jsou důkazem toho, jak se dotýkáme. Nejprve, jako tříměsíční plody, kůže našich prstů přerůstá své vnější vrstvy, prohýbá se pod rychlostí změn. Pak si vytvoříme jejich hřbety tím, že se uchopíme stěn dělohy a vlastního těla, toho prvního malého světa. Jako teenager jsem se naučil ztlumit slova člověka a jen sledovat jeho ruce. Okousané kůžičky, zubaté nebo nalakované nehty, klouby zbrázděné jizvami – pohyb rukou člověka často napodobuje pohyb jeho myšlenek. Jsem si jistý, že to platí i o mých. Moje ruce se střídavě pevně klubou, ťukají mi kódem do stehna a prolétávají inscenacemi mých slov – kreslí obrázky, přibližují věci, schovávají se do úst a kapes, ano, spíš jako medvěd než motýl. Moje myšlenky také víří a rachotí, rozkvétají a chytají. Jsou to také jakési ruce, které se míhají kolem mého měkkého srdce a snaží se ušít kabát z rozumu, do něhož by ho oblékly.

Podivné je, že ačkoli jsem obdivoval a usiloval o jemné neposkvrněné ruce, nebyly to ty, po jejichž doteku jsem toužil. Mám ráda krásu temnou, trochu smutnou, příliš chytrou pro své vlastní dobro. Vskutku jsem nikdy nepropadla lehkému druhu krásy. Mám ráda krásu temnou, trochu smutnou, příliš chytrou pro své vlastní dobro. Chci prsty dostatečně dlouhé, aby mě obepínaly, ruce dostatečně silné, aby zachytily mou neklidnou podobu. Chci jizvy, po kterých bych mohla přejíždět vlastními prsty a rty. Jsou to stopy života, které dělají hladké části cennými, že? Ale stejně se mi hnusily moje vlastní jizvy a temnota, moje vlastní dosahování.“

Moje ruce jsou tu samozřejmě Cyranovi, páni rytíři. Zatímco jsem snil o prstencích tenkých jako sláma a vyzvedávání upuštěných pokladů z úzkých, moje ruce stavěly města. Zvedaly krabice, kolébaly děti, stavěly pokoje, brousily lodě, lámaly rvačky, ohýbaly provazy, krmily mě, těšily mě, přikrývaly mě, nosily mě, nesly všechno a dělaly všechnu lásku. Jako Cyrano psali dopisy. Dokonce napsali knihu.

Tak co se změnilo? Ne Cyrano. Pořád Roxanu miluje a nikdy si za to nepřipisuje zásluhy. To ona se mění, to ona ho najednou vidí. Ale já jsem nečetl žádný poslední dopis, neměl jsem jediný okamžik, kdy bych se podíval na své ruce a opětoval jim lásku. Protože tohle není příběh o mých rukou, že? Jsou jako slaměný pes. Tohle je příběh lásky celého mého těla. Tohle je dopis mému srdci. Možná jsem své ruce nenáviděla nejvíc, protože nedokázaly napravit zbytek mého já. Nedokázaly zúžit mé silné nohy, zmenšit má ňadra, vymazat mé boky – nedokázaly mě vytvarovat zpět do podoby toho dítěte, které znalo jen krásu svého světa, pevný dotek větru a vody, kůry a špíny, potěšení z vlastního pohybu. Nenáviděla jsem své ruce, protože nedokázaly zmenšit mé srdce na přijatelnější velikost. Předpokládám, že jsem přestal nenávidět své ruce, když jsem přestal nenávidět své srdce. Tím myslím, že jsem se ho bála.

Způsobila to láska? To je snadný konec. Ale ne, to je jen část. Bez ohledu na to, jak jsem chtěl být menší, měkčí a méně cítící, nemohl jsem přestat žít tak, jak mě Bůh stvořil, jako tohle rychlé, cítící zvíře. Stalo se to, co se stalo: Vrhl jsem se do některých temných míst a mé těžkopádné srdce bylo několikrát zraněno. Ale nezlomilo ho to a nezlomilo to ani mě. To je ten strach, ne? Že mě to zabije, jeho bolest je příliš velká na to, aby se udržela. Naštěstí tedy pro tyhle velké ruce. Udrží toho hodně.

Stalo se pomalé poučení, že moje rychlá, mrštná povaha přišla v silném balení z dobrého důvodu. Stále se řítím – tímto městem, svými myšlenkami, svou prací a teď i do lásky. Pořád hodně padám a někdy je to padání dobré, ale někdy je tvrdé a bolí. Slabší pár rukou by možná nedokázal můj pád zastavit. Jemný pár rukou by nedokázal uchopit boky všeho, co chci. Takže ty ztracené poklady možná nenajdu. Mé poklady jsou tady, na dosah.“

Mám nového milence. A láska, což je neuvěřitelné, mě znovu učinila novou. Nemám na mysli sebemrskačství, které poznamenalo mé mladší záležitosti – vykouzlení ideální osobnosti pro první milostné týdny poblouznění. Myslím tím, že jak tato žena objevuje mě a mou historii, přetváří i mě – a mé tělo. Moje nová milenka je také spisovatelka, ona dlouhých hnědých rukou, těch, které ze mě tolik přetvářejí. Když jsem jí řekl, že píšu esej o rukou, poslala mi báseň Tima Seiblese „Óda na mé ruce“ z knihy „Rychlé zvíře“, v níž se zamýšlí:

… bez tebe, má pětihlavá

srdíčka, mé pětihlavé hydry, co

z mé rozpustilé historie? Možnosti

náhle nemožné – pocity

necítěné, vzpomínky ne-

vzpomínané – všechny doteky

nedotčené …

Při čtení jeho řádků se mi srdce rozbušilo náhlou něhou, hlava jistotou, že bych nic nezměnila – ani pocit, ani vzpomínku, ani dotek. Neriskovala bych tyto možnosti kvůli uklizenější verzi sebe sama. Nebylo to nové zjištění, ale musím ho mít stále na paměti, abych si ho zapamatovala.