Justice se tento měsíc vracejí do Austrálie na festival Sydney City Limits a exkluzivní side show v melbournské Hisense Areně. Nenechte si to ujít.

Xavier de Rosnay, polovina elektro legend známých jako Justice, vzpomíná na zrod svého hudebního stylu, který změnil pravidla hry, tím nejblahodárnějším způsobem.

V Paříži v roce 2002 přišli na večírek dva grafici. Xavier De Ronsay a Gaspard Augé měli několik společných přátel, kteří shodou okolností vedli nahrávací společnost a sháněli skladby na kompilaci. Díky okamžitému spojení se dvojice rozhodla vyzkoušet si tvorbu písní. Tehdy vznikl jejich průlomový singl We Are Your Friends – feel-good, funková, instantní hymna, která sice prohrála soutěž o remix, ale získala si pozornost Pedra Wintera, ředitele nově založeného vydavatelství Ed Banger Records, které se pyšnilo bývalými klienty Daft Punk. O týden později už byli v jeho kanceláři a podepisovali nahrávací smlouvu.

Přeskočilo 14 let a tři alba a Justice proplouvali zvuky a styly, od filmového disca prošpikovaného rockem až po futuristický gospel. I když se pohybovali mezi jednotlivými styly, neměnný je jejich talent pro velké melodie a nepopiratelný groove – a díky tomu vzniklo něco okamžitě legendárního a vždy nezaměnitelně jejich. Ve svých průlomových letech rozbili očekávání fanoušků na padrť. Deska „Waters of Nazareth“ z roku 2005 byla plná zkreslených elektro synťáků a růžová s podmanivými rockovými akordy. „Věděli jsme, že chceme vytvořit něco, co bude znít jako… hudba z nedělní bohoslužby, ale trochu temnější a agresivnější,“ říká Xavier. Její nástupce, D.A.N.C.E, však zaměstnal dětský sbor a přehnaně veselý disco popový zvuk. Poselství bylo jasné – od Justice můžete očekávat cokoli a všechno. Navzdory skromnému vystupování bylo jasné, že jeho i Gaspardovy tvůrčí vize jsou ostré jako břitva.

V jejich logu se skrývá další konstanta – zesílená verze svatého kříže, která se stylově vyvíjí napříč třemi alby. Od jednoduchého zlatého obrysu na prvním z nich přes středověký kámen až po kovový s různobarevným holografickým olejovým cákanci na jejich posledním počinu Woman. Každé z nich je nápadné, zlověstné a silné ztvárnění, které odpovídá jejich silné hudbě. Jak se tomuto duu podařilo promítnout svůj vlastní význam a značku do nejznámějšího loga na světě? „Když jsme dělali obal desky, všimli jsme si, že ‚T‘ je prostředním písmenem ‚Justice‘ a že by se dalo nahradit křížem. Velmi se nám líbil design loga v heavy-metalovém a rockovém stylu, a proto jsme chtěli podobným způsobem navrhnout i logo Justice. Stále jsme ho používali ve všech našich uměleckých dílech a nikdy nás neopustilo. Je to neuvěřitelné, když se nad tím zamyslíte, protože to samozřejmě není naše logo. Je to logo Ježíše Krista. Je to docela šílené, jak se nám podařilo vzít tento univerzální znak a určitým způsobem si ho přivlastnit.“

Xavier to spojuje s tím, že dobrá hudba může chtě nechtě vytvořit vlastní náboženství, a to ve způsobu, jakým spojuje vyznání – a jak to zamýšleli právě ti jejich. „Rozhodně se neupínáme k náboženství v tom smyslu, že bychom se snažili být křesťanskou kapelou nebo tak něco. Na našich koncertech je samozřejmě vítán každý! Ale osobně si myslím, že symbol nelze od náboženství oddělit, a to je v pořádku. Naše skladby děláme tak, aby se v nich odehrával takový náboženský pocit – ve způsobu, jakým shromažďujeme lidi. Hudba je jedna z těch věcí – zvlášť když hrajete na velkých místech -, která dokáže shromáždit spoustu lidí a přimět je, aby všichni dělali totéž, dívali se stejným směrem. To je také velký smysl každého náboženství.“

Nejvýrazněji se to projevuje v jejich nabídce z roku 2016, Woman, která spojuje jejich tvrdý elektro debut ‚†‘ a progrockový následovník ‚Audio, Video, Disco‘ v jeden celek. Jen s nádechem gospelu. „Woman vznikla na základě myšlenky sborové hudby, ale chtěli jsme vytvořit futuristickou gospelovou desku, navázat na základ, který jsme vytvořili předchozími dvěma alby, chtěli jsme gospel otočit bokem a udělat spoustu nových, zajímavých věcí. Líbí se nám síla, která vzniká, když dvacet lidí zpívá stejnou linku, a také pocit anonymity. A nemáme nic proti sólovým zpěvákům, pracovali jsme s mnoha! Ale jako celek si myslíme, že sbor vnesl do hudby velmi silné vibrace. Pro jednoho člověka prostě nenapíšete stejnou špičkovou linku jako pro dvacet. Když píšete pro sólové umělce, jsou ty vrchní linky vážnější. Díky sborům je hudba zpěvnější, protože texty musí být jednodušší, než když píšete pro sólového zpěváka. “ Je tedy jasné, proč se možná rozhodli nepřipisovat své sólové funkce v rámci názvů svých písní a většinou si svůj život – na internetu i mimo něj – nechávají pro sebe. Tím, že zachovávají nejednoznačnost spolupracovníků a určitou rezervovanost ve své existenci mimo hudbu, mohou prezentovat Justice jako jedinou entitu reprezentovanou pouze svou hudbou a jako vyvrcholení hlasů mnoha, nikoli dvou.

Woman, stejně jako každé z předchozích alb, bylo vytvořeno se záměrem a přesností sdělení. „Tuto desku jsme začali tvořit tak, že jsme napsali pár melodií, a když jsme měli napsaných několik skladeb, říkali jsme si: „Co potřebujeme, aby to bylo vzrušující, když to posloucháte od začátku do konce?“. Obvykle začínáme tím, že se rozhodneme: „Dobře, teď uděláme úvodní skladby,“ takže tehdy jsme vytvořili Safe and Sound. Každá skladba má na desce dvojníka nebo protipól, takže jsme pak udělali závěrečnou skladbu Close Call. A pak jsme začali vyplňovat mezery.“

„Myslíme si, že na albu je někdy potřeba udělat písničky, které jako singly nebudou veřejnost zajímat, ale pomohou posunout vyprávění alba dál. Jakmile máme pět nebo šest skladeb a začneme utvářet podobu alba, tehdy ho začneme opravdu skládat dohromady, aby každá píseň fungovala společně. Album jsme koncipovali tak, aby mělo dvě poloviny, přičemž Chorus je vrcholem uprostřed, a pak se přirozeně objeví obě strany desky.“

Výsledkem je album, které podle mnohých představuje Justice na jejich stále stoupajícím vrcholu. Spojení diska a rocku, electra a gospelu, organických a elektronických nástrojů – to není zrovna hudba na pozadí. Vyžádá si každý kousek vaší pozornosti, aby vytvořila poslech, který lze popsat jedině jako velkolepý. Když jsem se zeptal, kteří interpreti a skladby ovlivnili jejich styl, Xavier jmenoval „Video Killed The Radio Star“ od The Boggles. „V té době byli v Paříži velmi populární – duo, byli to skvělí hudebníci, ale nám se líbilo, že jejich hudba byla spíše výpovědí o tom, co můžete udělat, když využijete studio jako nástroj, a ne jen nahrát to, co máte v tu chvíli na mysli. My používáme studio jako třetího člena kapely. Naše studio má v sobě od všeho trochu. Je to mix velmi starých strojů, velmi nových věcí, levných syntezátorů a také velmi špičkového vybavení. Pokud je to dobré, je nám jedno, jestli je to syntetické nebo analogové, staré nebo levné. Používáme také hodně tradičních nástrojů a pak používáme hodně digitálního zpracování.“

Koncem měsíce se dvojice poprvé po mnoha a mnoha letech vydá pod širé nebe, aby vystoupila na Sydney City Limits, sesterském festivalu SXSW. Jejich velmi proslulá živá show není ničím menším, než co byste od nich očekávali. A pracují na tom, aby byla ještě lepší. „Právě teď opravdu pracujeme na živých vystoupeních, protože si myslíme, že je spousta věcí, které produkujeme, když hrajeme naživo! Pořád máme rádi alba a pořád je rádi děláme, ale na to se teď soustředíme.“