Během čtyř let jsem dělala rozhovory se stovkami sester pro knihu (The Nurses: A Year of Secrets, Drama, and Miracles with the Heroes of the Hospital) a zkoumala subkulturu, o které veřejnost ví jen málo. Ošetřovatelské povolání vyžaduje od svých řad hodně: dvanácti- až čtrnáctihodinové směny při zvládání úrazů, zvládání grotesek, uklidňování rozrušených rodinných příslušníků. A dělají to s klidem a grácií, které popírají, jak složitá jejich práce ve skutečnosti je. Ženy a muži, se kterými jsem mluvila, vyzařovali soucit a obětavost, které od zdravotních sester očekáváme, a díky nimž je snadné pochopit, proč se 3,5 milionu zdravotních sester v zemi již 13 let po sobě umisťuje na předních místech Gallupova každoročního průzkumu poctivosti a etických standardů v profesích.

O to překvapivější je tiché tajemství této profese: rozbujelá šikana, šikana a sabotáž, které jsou tak destruktivní, že pacienti mohou trpět a v několika případech i zemřít. Sestry mi vyprávěly o mnoha skličujících vzorcích chování: kolegové zadržují důležité informace nebo pomoc, šíří pomluvy, nadávají, hrají si na oblíbence a zastrašují nebo buzerují sestry, dokud neodejdou.

Šikana sester je tak rozšířená, že má svůj vlastní výraz. V roce 1986 vymyslela profesorka ošetřovatelství Judith Meissnerová frázi „Sestry jedí své mladé“ jako výzvu, aby sestry přestaly trhat nezkušené spolupracovníky. O téměř 30 let později se zdá, že se šikana zhoršuje, říká doktor Gary Namie, ředitel Institutu pro šikanu na pracovišti v Bellinghamu ve státě Washington, který přijímá více telefonátů od zdravotních sester než od pracovníků v jakémkoli jiném oboru (36 % oproti 25 % od pedagogů, kteří jsou dalšími nejčastějšími volajícími). „Tato profese je na pokraji určitého přechodu,“ říká Namie. „Zdá se, že sestry jednotně přijímají násilí mezi sestrami jako prostou součást práce. Ale o sestry přicházejí po drajvech.“

Od prvního týdne vynikala Christi, 27letá sestra na jednotce intenzivní péče v nemocnici v Severní Karolíně. Nemocnice měla program uznání, v rámci kterého sestry, jejichž pacienti je pochválili vedení, dostaly hvězdičku vyvěšenou na nástěnce. Kdysi prázdná nástěnka se rychle zaplnila Christiinými hvězdičkami. Její spolupracovníci, skupina čtrnácti sester většinou středního věku, na ni zírali a šeptali si o ní. Když vešla do odpočívárny, „ztichly“, vzpomíná. A Christi nebyla jedinou obětí. Sestry na jiném patře zostudily dvě Christiiny kamarádky a nadávaly jim tak hrubě, až se rozplakaly.

Nejhorší bylo, že členové kliky nechtěli Christi pomáhat s pacienty, kteří vyžadovali více sester. Asi po čtyřech měsících práce měla Christi pacienta, který náhle ztratil vědomí. Stiskla tlačítko kódu, aby signalizovala, že potřebuje naléhavou pomoc s kolabujícím pacientem. K jejímu šoku nikdo nepřišel. Sama Christi popadla za dveřmi vozík s kódem, zkontrolovala muži hladinu cukru v krvi a zjistila, že klesla tak nebezpečně nízko, že mu hrozí smrtelné kóma. Poté, co mu Christi vpravila do kapačky dextrózu, muž nabyl vědomí. „Ukázalo se, že je v pořádku, ale celých pět minut jsem s tím mužem seděla na podlaze v naprosté panice. Můj pacient mohl zemřít,“ říká. „Byla jsem zdrcená, protože to jsou lidé, kteří jsou ‚povoláni‘ sloužit druhým. Představa, že by upřednostnili malicherný osobní problém s šikanou před něčím životem, je prostě otřesná.“

I když se kliky v kritických situacích nechovají špatně, přesto sestry zneklidňují a ovlivňují jejich pracovní výkon. V jedné virginské nemocnici se skupina starších sester v minulosti špatně chovala k mladším spolupracovníkům. „Viděla jsem, jak někomu dávají několik pacientů, kteří potřebují individuální péči, a pak se dívají na seriál The Bachelor, zatímco sestra zápasí a pobíhá kolem,“ říká třicetiletá Megan, porodní sestra. „Tráví 99 procent času pomlouváním.“

Jedna z těchto sester také na Megan na recepci křičela vulgární nadávky a při jiné příležitosti jí řekla: „Máš terč na zádech a lidi tě nemají rádi.“

Megan se na ni podívala a řekla jí: „Máš terč na zádech a lidé tě nemají rádi.“ „Jsem z toho nervózní, když jdu do práce,“ říká Megan. „Žereme naše mladé – je to opravdu pravda a je třeba se tím lépe zabývat.“ Její nadřízený jí poradil, aby neodcházela, a řekl: „Někdy to musí být horší, než se to zlepší.“

Vyskyt šikany mezi sestrami je ohromující. Výzkumníci tvrdí, že nejméně 85 procent sester bylo slovně uráženo kolegyní. Celosvětově odborníci odhadují, že každá třetí zdravotní sestra odchází z práce kvůli šikaně a že šikana – nikoliv mzdy – je hlavní příčinou celosvětového nedostatku sester. (V USA podle odhadů Úřadu pro statistiku práce bude do roku 2022 chybět 1,05 milionu zdravotních sester.)

„Když vás kolegové ostrakizují, zastrašují nebo nepodporují, cítíte se izolováni,“ říká profesorka New England Institute of Technology Martha Griffinová, Ph.D., přední výzkumnice laterálního násilí mezi sestrami (zastrašování kolegů na stejné úrovni). Cituje výzkum, podle něhož je šikana příčinou toho, že až 60 % nových zdravotních sester opustí své první zaměstnání do šesti měsíců. Novozélandští výzkumníci zjistili, že šikana způsobuje, že 34 procent zdravotních sester uvažuje o úplném odchodu z profese.

Statistiky se jistě týkaly i Christi. Týden poté, co sólově zachránila pacienta s kódováním, ji zastavila kamarádka. „Nechoď do své skříňky. Musíš zavolat vedoucímu, ale já se do toho nechci plést,“ řekla kamarádka, která viděla, jak se tam vloupaly ostatní sestry. Ostražitá Christi otevřela skříňku a zvedla si oblečení pomocí kleštičky na jazyk. Někdo pod nimi schoval zakrvácenou injekční stříkačku. „Moje první myšlenka byla: Tohle by mohl být pokus o vraždu – protože jsem nevěděla, co je na té jehle, kterou bych se nakazila, kdyby mě píchla,“ říká Christi. Zavolala svému nadřízenému, který důkazy okamžitě zlikvidoval. Když Christi požádala o vyšetřování, vedení to podle jejích slov odmítlo s vysvětlením: „Nemůžeme vyhodit 14 lidí kvůli jedné sestře“. Poté, co nemocnice zamítla její žádosti o změnu směny nebo přeložení na jiné oddělení, z instituce odešla.

Oběti šikanování zdravotních sester se jen zřídkakdy mohou obrátit na soud, protože agrese ženy vůči ženě není diskriminační. „Pokud nedochází k sexuálnímu nátlaku, neexistuje žádná právní ochrana. Pokud jste stejného pohlaví, stejné rasy, jste v pasti,“ říká Namie. „Šikana je v Americe především legální.“

Griffin souhlasí, že je „velmi vzácné“, aby se šikanující zdravotní sestry dostaly za své chování do problémů. Šikanující jsou často oblíbení zaměstnanci a nadřízení nemohou s jistotou posoudit „řekla/řekla“, čehož nebyli svědky. Výzkumníci uvádějí, že sestry obvykle mlčí, protože se obávají odplaty, nevěří, že šikanující osoba bude potrestána nebo že se něco změní, nebo se jejich nadřízení přátelí s pachatelem či jsou sami spoluviníky. Možná se nepostaví na obranu, protože toto chování je v oboru tak zakořeněné, že mnoho sester předpokládá: „Tak to prostě u nás chodí.“ V případě, že se sestry postaví na obranu, je to v rozporu se zákonem. „Všichni o tom vědí, ale nikdo to nechce přiznat,“ říká Griffin. „Protože víme, že pacienti nejsou v nemocnicích, kde se takové chování vyskytuje, v takovém bezpečí.“

Je lákavé přičítat nevraživost sester jejich stresujícímu pracovnímu prostředí s vysokými nároky. Studie však ukazují, že šikanu ze strany kolegů zažívá více sester než lékařů nebo jiného zdravotnického personálu. A sestry jsou slovně uráženy častěji mezi sebou než pacienty, rodinami pacientů a lékaři, kteří sestry běžně urážejí.

Mezi sestrami je šikana obvykle pasivně agresivnější než přímé obtěžování. Průzkum Research in Nursing z roku 2011 & Health zjistil, že nejčastějšími metodami šikany jsou „nezvládnutá pracovní zátěž“ a „ignorování nebo vyloučení“. Griffin zjistil, že pět nejčastějších forem bočního násilí mezi sestrami je následujících: „neverbální narážky (zvedání obočí, dělání grimas), slovní urážky (uštěpačné poznámky, nedostatek otevřenosti, prudké reakce), podrývání aktivit (odvracení se, nedostupnost), zadržování informací … sabotáž (záměrné nastolení negativní situace).“

Takové chování lze samozřejmě najít v každé profesi. V ošetřovatelství je však komunikace nejdůležitější pro hyperpřesnou týmovou práci, která je nezbytná pro léčbu pacientů. Když komunikace selže – mezi sestrami navzájem nebo mezi sestrami a lékaři – jsou ohroženy životy pacientů. Zpráva The Joint Commission, řídícího orgánu a akreditační skupiny pro nemocnice, z roku 2014 zjistila, že 63 % případů, které vedly k neočekávanému úmrtí nebo trvalému postižení pacienta, lze přičíst selhání komunikace.

Sestry jsou v ještě větší tísni, když je tyranem jejich šéf. Nadřízení trestají sestry, které nemají rádi, tím, že jim dávají nežádoucí rozvrhy, zvyšují pracovní zátěž nebo jim přidělují bojovné či jinak obtížné pacienty. Profesorka ošetřovatelství na UMass Lowell Shellie Simonsová, Ph.D., ve své studii z roku 2010 uvedla, že jí jedna ze sester řekla: „Během mého prvního těhotenství mi kvůli tomu, že mě vrchní sestra neměla ráda, přidělili nejvíce infekčních pacientů – HIV, tuberkulózu a hepatitidu.“

Anna, 29 let, která kdysi pracovala na pohotovosti v Texasu, popsala kliku nadřízených „přímo z filmu Mean Girls“. Vůdkyně často pořádala schůzky před směnou, na kterých si vybírala někoho, koho bude ponižovat před celým personálem. „Nikdo nikdy nic neopětoval,“ říká Anna. „Byla jako zlý génius, spousta věcí jí prošla, protože byla chytrá a opravdu dobře se starala o pacienty.“ Když ji během jedné směny nadřízený přetížil sedmi pacienty, Anna vyjádřila obavy, že nedokáže poskytnout řádnou péči tolika lidem najednou. (Odborový svaz sester National Nurses United prosazuje, aby na jednu sestru připadali maximálně čtyři pacienti na pohotovosti). Nadřízený jí vynadal, až se rozplakala, a pak jí řekl, aby šla domů. Na jiné směně musela Anna krotit bývalého vojáka. Pacient byl „zmatený, měl nadlidskou sílu, jako Neuvěřitelný Hulk na drogách. Stiskla jsem zvonek, abych přivolala pomoc, a ona řekla, že ne. O pomoc se má volat nadřízený!“ říká Anna, která si musela pomoc vyžádat křikem. Bylo zapotřebí šesti lidí, aby pacienta udrželi na zemi. Po roce Anna zaplatila nemocnici za výpověď smlouvy: „Kvůli její klice nebylo jiné bezpečné místo než ven.“

Proč je šikana mezi sestrami tak častá? Mnoho zdravotních sester se domnívá, že vzhledem k tomu, že na pracovišti pracuje 91 procent žen, jsou předurčeny k tomu, aby se uchylovaly k podrazům a kočkování. Argument „holky budou holky“ však pouze ponižuje obor chytrých a silných žen zapálených pro svou práci. Vědci tvrdí, že zdravotní sestry jsou obklíčenou populací kvůli historii bezmocnosti a podřízenosti většinou mužským lékařům a administrátorům. Zneužívány se naučily přijímat šikanu jako nevyhnutelné riziko povolání. „Bohužel, mnoho sester bylo naučeno, aby se prostě ‚usmívaly a snášely to‘, a v důsledku dlouhodobého zneužívání se sestry staly utlačovanou skupinou, která nemá kam jinam směřovat svůj hněv než na jiné sestry,“ poznamenali v roce 2005 vědci z Univerzity sv. Josefa. (Zajímavé je, že když mají sestry lepší pracovní podmínky, je podle studie časopisu Journal of Advanced Nursing z roku 2010 méně pravděpodobné, že budou agresivní vůči sobě navzájem.“

Protože se domnívají, že stížnosti lékařům nebo administrátorům by mohly ohrozit jejich práci, sestry častěji přesměrují svůj vztek nebo strach proti sobě navzájem. Obvykle nemají na pracovišti jiné možnosti, jak ventilovat své frustrace. Na mnoha nemocničních odděleních nemají sestry čas na jídlo, procházku nebo dokonce na toaletu. Často jsou přepracované a obtěžované agresivními pacienty. Mohou být tak fyzicky a emocionálně vyčerpané, že mají málo času samy na sebe, natož na své kolegy.

Přesto může být rozdíl mezi jasnou šikanou, ke které může dojít kdekoli, a zastrašováním, které lze kvalifikovat jako to, že sestry jedí své mladé. Některé sestry chtějí, aby se neofyzička osvědčila, než ji přijmou do týmu. Pokud sestra nezvládne kritiku od kolegyně, říká se v této úvaze, jak potom zvládne stres při pokusu o záchranu pacienta s kódováním nebo při ošetřování pacienta alkoholika, který ji sexuálně obtěžuje? Sestry tedy mohou být netrpělivé nebo neochotné nabídnout pomoc, aby nové absolventy vybičovaly k dokonalosti. Americká asociace sester (ANA) skutečně označuje šikanu sester za „druh iniciace, která má zjistit, zda je nová sestra dostatečně odolná, aby přežila“. Na svých webových stránkách však toto chování neomlouvá: „ANA zastává názor, že veškerý ošetřovatelský personál má právo pracovat ve zdravém pracovním prostředí bez hrubého chování, jako je šikana, nepřátelství, boční zneužívání a násilí, sexuální obtěžování, zastrašování, zneužívání autority a postavení a represe za to, že se proti zneužívání ozve.“

Před svou současnou prací ve Virginii byla Megan „cestovní sestrou“, která střídala krátkodobé pozice po celé zemi. V každé nemocnici ji personální sestry zkoušely, aby zjistily, zda odpovídá jejich požadavkům. Dávali jí „medikované křiklouny“ a pacienty s nepřátelskými rodinnými příslušníky nebo ji spojovali s „příšerným lékařem, protože věděli, že to bude střet osobností“, říká. „Každé místo, kam jsem přišla, mělo nějakou bariéru, kterou jsem musela překonat.“ Odlišuje tuto šikanu od šikany, kterou snáší nyní. „Chcete vědět, že cestovatel, kterého přivedou, je dobrý,“ říká. „Šikanu si dokážu ospravedlnit víc než šikanu.“

Když se šikana na pracovišti stává stále častěji součástí celonárodního dialogu, některé zkušené zdravotní sestry se obávají, že si noví absolventi špatně vykládají jejich tón. „Když jste v takovém prostředí pod vysokým tlakem, někdy prostě reagujete. Sestry to musí zvládnout. Pokud se necháte strhnout úzkostí ze situace, máte tendenci přehlížet drobné detaily v péči o pacienta, které mohou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí,“ říká třicetiletá Meghan, dětská zdravotní sestra v Pensylvánii. „Lidé dělají v nemocnicích věci, které by v reálném životě neudělali, například ztrácejí nervy. Pokud si to vezmete osobně, ovlivní to váš pracovní výkon. Musíte se překonat.“

Když 46letá kalifornská sestra na jednotce intenzivní péče Jen viděla, že nová sestra plánuje podat pacientovi potenciálně toxickou dvojitou dávku léků, řekla jí: „Než podáte léky, které neznáte, musíte si je vyhledat, abyste neublížila lidem.“ Mladší sestra poté nahlásila vrchní sestře oddělení, že Jen je na ni „zlá a šikanuje ji“.

„Nekřičela jsem na ni, ale také jsem ji nedržela za ruku a jemně jí neříkala, aby si vyhledala věci, které nezná. Ráda předepisuji nové sestry, ale hodně záleží na tom, jak s nimi komunikujete a zda se nebrání. Je to oboustranná záležitost,“ říká Jen. „Mezi staršími sestrami panuje pocit, že ty nové jsou rozmazlovány mnohem víc než my. Uznat, že možná přicházím z rušného nebo stresujícího místa. Snažím se pouze pomoci, nikdy nechci nikomu ublížit.“ Protože na mnoha odděleních chybí personál, nezkušené sestry přebírají obrovskou zodpovědnost a kritické pacienty, ať už jsou na to připraveny, nebo ne. Meghan, která viděla, jak se nováčci dopouštějí potenciálně katastrofálních chyb, říká, že „mohou být nespolehliví a nebezpeční“, což vede některé zkušené sestry k přesvědčení, že musí být přísné, aby ochránily pacienty. „Po nějaké době vás unaví, že lidé dělají stejné hloupé chyby, takže máte tendenci nedávat pozor na to, co říkáte,“ říká. „Někdy musíte říkat věci drsně, aby to pochopili. Některé novopečené sestry si myslí, že vědí všechno. To bývají lidé, na které jsou ostatní zlí. Pokud přijdete na vysoké noze, je třeba vás trochu srazit, protože právě tyto sestry dělají věci špatně a ubližují lidem.“

Péče o pacienty se však může zhoršit i tehdy, když se sestry navzájem zastrašují. Mnoho sester mi vyprávělo o případech, kdy potřebovaly pomoc při zvedání velkého pacienta a spolupracovníci je nutili, aby to dělaly samy, a nechaly pacienta trpět kvůli zdlouhavějšímu a nepohodlnějšímu procesu. Griffin označuje jakýkoli typ zastrašování za „bezpečnostní problém. Zranitelnost člověka, který potřebuje péči, by nikdy neměla být ohrožena kvůli nějakému obřadu. Pokud se necítíte dobře, když se ozvete, nebo vám někdo nepomůže, pacienti jsou ohroženi.“

Klika v Annině bývalé nemocnici „kryla věci pro některé sestry“, říká a uvádí případ, kdy členka kliky použila u pacienta nevhodně kyslík. Ten brzy po propuštění zemřel. „Klika lhala a tvrdila, že se nic neobvyklého nestalo, když několik lidí vědělo, že mu byl kyslík aplikován několik hodin, zatímco spal, a to se nedělá,“ říká. „Nikdo se k tomu nevyjádřil, protože to byla špatná skupina lidí, se kterými by si měl člověk zahrávat.“

Dá se říct, že naprostá většina sester by nedovolila, aby jim mezilidský problém bránil v tom, aby se chovaly správně k pacientům. Přesto to některé udělaly, a to s katastrofálními následky. Namie říká, že konzultoval ve třech nemocnicích, kde šikana sester hrála roli při úmrtí pacienta. Na jednom operačním sále měla zkušená sestra ve zvyku ponižovat nové sestry. Když sestra, kterou zaučovala, volala o pomoc, starší sestra ji ignorovala a pacient zemřel. „Rodiny se to nikdy nedozvědí,“ říká Namie. „Lidé umírají, protože starší kliky trápí nováčky. Nutí nové sestry hrát hry na hádání, pokud jde o techniky, a když se na něco zeptají, řeknou: ‚Vy to máte vědět, proč bych vám to říkala, vždyť jste tak hloupá‘. Nechtěnou obětí toho všeho je pacient, který trpí, protože starší sestry chtějí hrát hry s mladšími sestrami. Má to však následky na život a na smrt.“

Tento článek vyšel v květnovém čísle Marie Claire, které je nyní na novinových stáncích.

Měli byste se také podívat:

Ugh: Muži vydělávají více peněz než ženy i v ošetřovatelství

Nebezpečí šikany žen na pracovišti

Kendall Jenner dostává rady od Coco Rocha, jak zvládat šikanu