Léto ve Washingtonu se táhne dlouho do září a odmítá odejít, i když už všichni začali mluvit o dýňovém koření a návratu do školy. Vyjít večer ven je stále ještě v lepším případě jako vklouznout do teplé lázně, v horším jako vlézt někomu do pusy. (To je klasická hláška z D.C., že léto ve městě je jako život v puse. Zdá se, že každý má nějakého kamaráda, o kterém si myslí, že to vymyslel)

Toto město ve skutečnosti nebylo postaveno na bažině, navzdory tomu, co všichni říkají. Ale mýtus přetrvává, protože mi připadá pravdivější než pravda. V létě město často působí jako místo, které je vhodnější pro komáry než pro lidi.

Na verandě máme sprej proti hmyzu. Děláme to tak odjakživa, co tu žiju, ještě předtím, než se stal doporučením veřejného zdravotnictví na úrovni opalovacího krému, ještě předtím, než se slovo Zika dostalo do obecného povědomí. Je to spíš symbolické než účinné – natřu se jím a sednu si na půl hodiny na verandu, abych si četla, a druhý den mám na nohou třicet komářích štípanců, z toho jeden na chodidle. Celý den se mi o něj otírá bota.

„Vsadím se, že to byli Aedes aegypti, ti, co šíří ziku,“ říkám spolubydlícímu. „Většinu kousanců mám na zadní straně nohou, a tam tě rádi kousnou. Plíží se k tobě, víš.“ Předstírá zájem o mé komáří zajímavosti.“

Komár je upír. Saje ti krev a zanechává stopy. „Živí se lidskou krví“, jak to vyjádřil humorista George Fitch ve svém sloupku Vest Pocket Essays z počátku 20. století. Nikdy však není upírštější, než když šíří virus. Stejně jako upír se jeho kousnutí zmocní vašeho těla. Kousnutí za sebou zanechává jed, který vás oslabuje, který vás mění.

Více v této sérii

Komáři zřejmě nevzbuzují strach odpovídající jejich nebezpečnosti. Jsou to nejsmrtonosnější zvířata na planetě, pro člověka nebezpečnější dokonce než člověk sám. Ale v oblastech, jako jsou Spojené státy, kde jsou viry přenášené komáry menší hrozbou, je tento hmyz považován spíše za nepříjemnost než za malého upíra, kterým ve skutečnosti je, za něco, co je třeba odehnat, když vám bzučí v uchu nebo přistane na ruce. Nejsou předmětem strachu jako hadi nebo žraloci, ale komáři zabíjejí téměř 15krát více lidí než hadi a 72 000krát více lidí než žraloci.

Margee Kerr, sociolog, který studuje strach, říká, že specifický strach z komárů je vzácný. „Když se podíváte na fobie ve světě zvířat, jsou to pavouci a někdy švábi. Velmi zřídka se setkáte s komáry,“ říká. Dokonce i v oblastech Afriky, Asie a Jižní Ameriky, kde malárie nebo jiné nemoci přenášené komáry představují stálou hrozbu, Kerr pochybuje, že by se strach soustředil na komáry samotné.

Lidé v těchto oblastech jsou pravděpodobně ostražitější a více si komárů všímají než například Američané, ale „pravděpodobně nechodí se strachem každý den,“ říká Kerr. „Pravděpodobně nemůžeme předpokládat, že se více bojí, protože se s nimi setkávají neustále. Musí tedy přijít na způsob, jak ho zvládnout. Vidíme, že úzkost opravdu narůstá v oblastech, kde lidé nemají s hrozbou žádnou zkušenost.“

Všudypřítomné nebezpečí má tendenci ustupovat do pozadí, pokud nemáte důvod si ho všímat. Zika přiměla lidi, aby si ho všimli. Zástupce republikánů z Floridy přinesl na začátku tohoto měsíce na půdu Sněmovny reprezentantů sklenici s komáry Aedes aegypti. „Tohle je důvod ke strachu,“ řekl David Jolly a mával sklenicí na Kongres, který opakovaně selhal ve financování boje proti viru Zika. „Dovedete si, kolegové, představit ten strach a úzkost v této sněmovně, kdyby tito komáři byli mimo tuto sklenici a ne uvnitř této sklenice?…? Tohle je strach Floriďanů, právě tady.“

Zika nejenže odhalila upíry žijící mezi námi, ale udělala z nich padouchy plnohodnotného hororového příběhu. Celý rok o Zice informuji a přátelé se na mě často obracejí s prosbou o uklidnění. „Dostanu Ziku?“ ptají se a já odpovídám: „Ne, ne, samozřejmě že ne,“ jako bych něco věděl, jako bych byl šéfem Ziky. „No, nejspíš ne,“ doplním obvykle. „A pokud ano, pravděpodobně o tom nebudete vědět.“

To mě ovšem moc neuklidňuje. Nevědět je na té nemoci to nejděsivější. Pokud ji dostanete, budete mít příznaky? (V osmdesáti procentech případů nebudou.) Mohli byste ji mít, šířit ji a ublížit někomu dalšímu, aniž byste o tom věděli? Pokud ji dostane těhotná žena, bude její dítě v pořádku? Je to jen kousnutí hmyzem, nebo je to katastrofa?“

„Nejsou to aktivní přenašeči,“ řekl Jolly o komárech ve své sklenici. „Ale mohli by být.“

Upír se skrývá na očích. Vypadá stejně jako ostatní bytosti, které ti neublíží. Strach pramení z toho, že je nedokážeme rozlišit.

„Nejistota stojí vlastně za všemi našimi strachy,“ říká Kerr. „Podstatou paniky je, že je obvykle spojena s novými hrozbami v prostředí. A když se pak informace a osvěta dostanou ven, úzkost a strach začnou klesat.“

Zika je ale měňavka. Morfuje a odolává našemu chápání. V prvních dnech této epidemie se brazilským ženám rodily děti se vzácnou vrozenou vadou a nikdo nevěděl proč. Teď už víme proč, ale každá nová studie, která se objeví, jako by obracela nový list s novou hrůzou, kterou jsme nečekali. Virus může žít ve spermatu, v cervikální tekutině nebo dokonce v slzách. Můžete se jím nakazit při sexu. Zdá se, že se zaměřuje zejména na ženský reprodukční systém.

Ženy se mě ptaly, zda se mají bát viru Zika, pokud chtějí mít jednou děti. Ne pokud se snaží otěhotnět právě teď, ale pokud někdy budou chtít mít děti. Chci je uklidnit, ale jak to mám udělat? Z racionálního hlediska je absurdní si myslet, že když teď onemocníte virem Zika, budou vaše budoucí děti navždy ohroženy. Ale stále přesně nevíme, jak dlouho může virus v těle přetrvávat, jaké změny může způsobit. Nemohu nabídnout časový rámec, po kterém budou zaručeně v bezpečí.

„Všeho, co ohrožuje naši reprodukci, se bojíme až do krajnosti,“ říká Kerr. „Je to podobné jako konfrontace s vlastní smrtelností.“

Jsou to samozřejmě jen ženy, které se mě ptaly na své budoucí děti. Pouze ženy, které neustále kalibrují svá rozhodnutí podle toho, zda jejich tělo jednou bude obsahovat další život, nebo ne. Ženy, které ohrožení reprodukce pociťují tak osobně. Ženy, které jsou v příbězích o upírech tak často oběťmi – pasivní, přemožené tím, co jim bere krev, a možná i samy proměněné kousnutím v něco méně než člověka. A jak strašný strach, že jediné kousnutí může otrávit část toho, co z vás dělá člověka.

Upíři jsou tvorové nákazy. V 18. a 19. století volali evropští vesničané po vampyrismu při výskytu nemocí, kterým nerozuměli. Obvykle byl první člověk, který záhadnou nemocí onemocněl, nazván upírem. S mýty o upírech byly spojovány tuberkulóza, vzteklina a nutriční nedostatek pelagry. A když se z upírů stala zábava – Nosferatu, Dracula, Buffy, přemožitelka upírů -, stále se šířil jejich nemrtvý stav. Předpokládá se, že slovo „nosferatu“ pochází z řeckého výrazu pro „nositele moru“.

Některé z našich nejhorších moderních nákaz přenášejí malí upíři. Mohou nás přemoci. Mohou ovládnout naše těla. Lidé se samozřejmě cítí vyděšení a slabí. Samozřejmě chtějí lepší odpovědi než odložit těhotenství nebo se vyhnout pokousání. Chtějí mít možnost chodit v létě venku beze strachu, že každá zahrada, každá louže obsahuje hrozbu. Časem strach opadne, až se hrozba plně osvětlí, ale zatím je stále zahalena stíny. A tak se vyzbrojujeme antikoncepcí, vládními směrnicemi, spreji proti hmyzu na verandách a v lékárničkách jako česnekem v okně, abychom zahnali divoké zlo. Takové, které se stále vrací bez ohledu na to, kolikrát ho zabijete.