Uran je jedním z našich podivnějších sousedů. Nejdříve popořadě: otáčí se na svou stranu. Na rozdíl od ostatních planet, které se otáčejí kolem osy, která je víceméně ve stejné rovině jako jejich oběžná dráha, je ledový Uran nakloněn na stranu a otáčí se pod úhlem zhruba 98 stupňů vůči své dráze kolem Slunce. Jeho magnetosféra se také otáčí poněkud vychýleně, a jak uvádí Leah Craneová pro časopis New Scientist, nové modely naznačují, že tato vychýlená rotace způsobuje, že se tento ochranný štít každý den otevírá a zavírá.

Aby zjistili, jak tento proces na Uranu funguje, prozkoumali vědci z Georgijského technologického institutu data, která před více než 30 lety shromáždila sonda Voyager 2, poslední sonda, která z této ledové planety sbírala data. Poté vytvořili model magnetosféry planety, aby mohli studovat její chaotickou dráhu. Své výsledky publikovali v časopise The Journal of Geophysical Research: Space Physics.

Magnetická pole většiny planet naší sluneční soustavy jsou poměrně uspořádaná, píše Crane. Například magnetické siločáry na Zemi vznikají v blízkosti severního a jižního pólu a obtáčejí zeměkouli v jakési bublině magnetismu, známé jako magnetosféra, která se otáčí spolu s naší planetou.

Většinu času nás tato malá bublina chrání před slunečním větrem tvořeným nabitými částicemi emitovanými ze Slunce. Tomuto stavu se říká „uzavřená“ poloha magnetosféry, kdy magnetické siločáry probíhají ve stejném směru jako magnetické siločáry Slunce.

Při dostatečně silné sluneční bouři však může dojít ke zkřížení magnetických siločar Země a Slunce, čímž vznikne takzvaná „magnetická rekonexe“, která uvolní nahromaděnou energii a vymrští nabité částice směrem k Zemi (vidíme je jako polární záři). To je považováno za „otevřenou“ polohu.

U Uranu je však magnetosféra nakloněna o 60 stupňů od jeho osy. To znamená, že každý den během své 17,24hodinové rotace se magnetické pole Uranu otevírá a uzavírá slunečnímu větru. Carol Paty, vědecká pracovnice Georgijského technologického institutu v Atlantě a spoluautorka studie, říká Craneovi: „Jak se Uran otáčí, orientace magnetosféry se mění ve všech možných směrech.“

Je to „geometrická noční můra“, vysvětluje v tiskové zprávě. „Magnetické pole se zmítá velmi rychle, jako když se dětský vozík řítí z kopce hlavou dolů. Když se zmagnetizovaný sluneční vítr setká s tímto padajícím polem správným způsobem, může se znovu spojit a magnetosféra Uranu se denně mění z otevřené na uzavřenou a otevřenou.“

Ačkoli se může zdát, že jde jen o bláznivé příbuzné, ledové planety jako Uran a Neptun mohou být v celém vesmíru zcela standardní. Nedávná studie dokonce naznačuje, že „mini-Neptuny“ jsou jedním z nejběžnějších typů planet, které byly dosud nalezeny mimo naši Sluneční soustavu.

„Máme Keplerův teleskop, který odhaluje tisíce planet v celé galaxii,“ říká Paty Rae Paoletta na serveru Gizmodo. „Ukazuje se, že statisticky největší část těchto exoplanet je svou velikostí – a pravděpodobně i dynamickou strukturou – nejvíce podobná Uranu a Neptunu. Mohly by poskytnout určité měřítko pro pochopení dynamiky u všech těchto exoplanet.“

Doufejme, že v příštích desetiletích získáme o Uranu a jeho zvláštnostech více informací. Právě minulý týden zveřejnila studijní skupina NASA návrh, který nastiňuje mise zaměřené na studium Uranu a Neptunu s cílem prozkoumat jejich složení, atmosféru a magnetické pole. Nejvhodnějším datem startu mise k Uranu by byl rok 2034 a sonda by k planetě dorazila asi za 14 let. Nejlepší čas pro vypuštění sondy k Neptunu nastane až v roce 2041 nebo později.