Měla jsi mu napsat hned, jakmile jsi věděla, že výlet do muzea končí, protože jsi to byla ty, kdo naznačil „…ale zmínil se, že se možná později vrátím na večeři/do kina“. Mohla jsi říct něco ve smyslu: „Ahoj, skončila jsem s muzeem, pokud bys chtěl jít na společnou večeři a do kina, dej mi vědět, abychom se domluvili, který čas na film by se hodil.“ „Ahoj. Jste spolu už rok. Z tvé strany by měla existovat určitá míra pohodlí, aby ses cítila svobodná napsat mu, aniž bys měla pocit, že by to mohlo změnit dynamiku vztahu.

Já jsem se svým BF také rok. Zrcadlím jeho jednání. Je to dávání a braní. V této fázi našeho vztahu to není soutěž ani o tom, kdo má větší moc nebo kontrolu nebo kdo by měl více či méně iniciovat. Měla by to být rovnováha. Váš konkrétní scénář by neměl žádný vliv na to, kdo koho pronásleduje. Jde o to, abychom se řídili tvým prohlášením „možná“. Ano, mohl také oslovit. I v tom máš pravdu. Vlastně máte oba pravdu a oba se mýlíte v tom, jak jste situaci řešili. Jak vidíte, v tomto scénáři nikdo nevyhrává. Oba jste dospělí a měli byste být dostatečně zralí na to, abyste si uvědomili, že jste oba neměli v úmyslu držet jeden druhého v „limbu“. Došlo u vás k nedorozumění založenému na pocitu „očekávání“ vás obou, kdo měl navázat. Uznejte to a pak jděte dál. Diskutujte o tom, jak můžete vy dva zlepšit svou komunikaci a zhodnotit svá očekávání v určitých důležitých aspektech ve vašem vztahu. Nikdo se nechoval záměrně bezohledně. Bezradný možná, ale všichni jsme roztržití a všichni špatně vyhodnocujeme situaci nebo své jednání.

Stalo se to i mně a mému BF. Řekl: „Pokud to nebude v práci šílené, mohl bych přijít buď ve středu nebo ve čtvrtek na večeři a strávit čas u tebe“. To bylo před týdnem v neděli večer. Řekla jsem, „to zní dobře“. Už se o tom nezmínil, když jsme spolu mluvili v pondělí, úterý a ve středu. Ve čtvrtek ráno jsem to brala jako „ne“ a pokračovala jsem ve svém dni. Mohl jsem se ozvat, abych zjistil, jestli by mu jeho pracovní den umožnil přijít, jak si myslel? Ano, ale neudělala jsem to. Pak mi ten den v 16:56 přišla zpráva: „Mám přijít?“. Když jsem odpověděl, bylo už 17:30 a právě jsem dokončil poslední konfrontační hovor. Odpověděla jsem a řekla, že když se o tom znovu nezmínil, že jsme mluvili, předpokládala jsem, že práce je zaneprázdněná. Že je to v pořádku a že se uvidíme v sobotu.“ A tak jsem mu odpověděl. Řekl, že až blíže k 16:00 věděl, že bude moci odejít z práce včas, a řekl, že „to bude spontánní“. Řekl jsem, že jsem nečekal, že to bude tak spontánně „na poslední chvíli“. Oba se tomu nedorozumění smějeme. Nebyl v tom žádný postoj, obviňování ani náznak mrzutosti. Měli jsme dvě nedorozumění, která jsme si oba jen vyjasnili a stanovili si přístup, jak je řešit nebo k nim přistupovat. V zásadě platí, že když máte pochybnosti, nejistotu, zmatek, PROSTĚ se zeptejte!!! a nedělejte si domněnky.