Byla jsem v šoku, když jsem po porodu viděla svou dceru. Celé těhotenství mi lékař říkal, že bude malá jako já, a já si představovala někoho, kdo, no, vypadá jako já. Ale objevilo se toto velké, bledé dítě s rozhodně jiným nosem a hlavou. Kdyby nevypadala úplně stejně jako můj manžel, pochybovala bych, že je moje.

Jak čas plynul, jejich podoba byla ještě výraznější. „Je úplně stejná jako její táta,“ říkali všichni, zatímco já se šklebila. Pak jsem si ale začala všímat, že všechny děti mých kamarádek vypadají jako jejich otcové. A moje matka i tchyně si myslely, že jejich děti vypadají jen jako jejich otcové. „Prostě nositel“, tak se popisovala moje tchyně. „Nejdivnější je,“ říkala moje máma, „mít dítě, které se ti vůbec nepodobá.“

To, že se děti podobají spíš svým otcům, je běžná představa. V roce 1995 se dva vědci rozhodli zjistit, zda je to skutečně pravda. Neutrálním posuzovatelům ukazovali černobílé obrázky obličejů ročních dětí a ptali se jich, kterému ze tří daných dospělých se děti nejvíce podobají (buď třem mužům, nebo třem ženám, z nichž jeden byl vždy biologický rodič). Bylo určeno, že děti se nejvíce podobají svým biologickým otcům.

Přečtěte si: Stay-at-home dads are reshaping American masculinity

To vypadá, že to dává smysl, alespoň v určitém retrográdním rámci. Jak se uvažuje, evoluce by mohla dávat přednost dětem, které vypadají jako jejich otcové, protože mateřství je jasné, zatímco otcovství je sporné. Jinými slovy, pokud si otcové nejsou jisti, že malí jsou jejich, nebudou se o ně starat. Následné studie však tento výsledek nedokázaly zopakovat. „Je to velmi sexy výsledek, je to svůdné, je to to, co by evoluční psychologie předpovídala – a já si myslím, že je to špatně,“ řekl o studii pro Scientific American psycholog Robert French z Národního centra pro vědecký výzkum ve Francii.

Další příběhy

Výzkumníci zůstali na tuto otázku zvědaví. V roce 2004 se Paola Bressanová, psycholožka z Padovské univerzity, a Massimo Grassi, rovněž z Padovské univerzity, znovu pokusili přijít této otázce rodinné podobnosti na kloub a zjistili, že děti mají tendenci podobat se svým rodičům stejně, ale tato podobnost není příliš silná. Vyslovili teorii, že tato nejednoznačnost může být výhodná, pokud je otcovství nejasné. „Muži mají tendenci investovat více do dětí, které se jim (podle nich) více podobají; tedy děti, které se podobají svému ‚sociálnímu‘ otci – tedy manželovi své matky – se mají lépe než ty, které se mu nepodobají,“ řekl mi Bressan. „Problém je v tom, že biologický a sociální otec dítěte nemusí být nutně tatáž osoba.“

Celkově vzato „důkazy hovoří mírně ve prospěch ,“ říká Steven Platek, evoluční psycholog, který se tímto tématem zabývá. Platek se domnívá, že data jsou zkreslena nejasným otcovstvím, které se podle jeho odhadu vyskytuje u 2 až 30 procent porodů.

Vědci si o dokonalých datech mohou nechat jen zdát. „Ideální by byly náhodné testy otcovství u více než 10 000 párů otec-dítě, abychom znali základní míru falešného otcovství,“ říká Tony Volk, vývojový vědec, který studuje rodiny na Brock University v Kanadě. „Ale to se nestalo.“ Vědci na případy chybného otcovství přicházejí většinou náhodou.

Přečtěte si: Jsou otcové nezbytní?

Ať už je to jakkoli, vědci, s nimiž jsem mluvil, se zřejmě shodli na jednom: Nejzřetelnější není skutečná podoba, ale to, že ji tolik lidí vnímá. „Nezávisle na tom, zda dítě skutečně vypadá jako táta, je vnímání toho, že dítě sdílí podobu s tátou,“ řekl mi Platek.

Platek řekl, že bych měla být šťastná, že si zdánlivě každý, koho znám, myslí, že moje dítě vypadá jako můj manžel. „Když se vnímání a skutečnost shodují, je zacházení s dítětem nejvyšší“. Otec bude do dítěte svobodně otcovsky investovat. Zřejmě když si myslíte, že dítě vypadá jako vy, ani pleny tolik nesmrdí, poznamenal Platek žertovně.

Zatrnul jsem nad tím. Vypadá to, že jsme všichni samolibí idioti, kteří masírují ego otců ve snaze přimět je, aby se starali o své vlastní děti. (Zajímavé je, že rodina matky je jedním z nejčastějších pachatelů této snahy. Platek mi řekl, že výzkum rodin v nemocničních jeslích ukázal, že členové rodiny matky nejčastěji poznamenávají, jak moc se dítě podobá otci). Také mi to připadalo regresivní – že můj manžel potřebuje, aby se mu naše dítě podobalo, aby se mohl zapojit do rodičovství. A hlavně, já mám také ego a tvář a chtěla bych, aby mi lidé říkali, že se mi dcera podobá.

Když jsem se zmínila o svých obavách, několik výzkumníků, s nimiž jsem mluvila, řeklo, že považují všechny tyto výzkumy o otcích za důkaz toho, že se věci hýbou kupředu. „Víte, v minulosti bylo hodně výzkumů zaměřených na roli matek,“ řekl mi Polacheck. Existuje nespočet studií o roli matek a o tom, jak děti těží nebo trpí časovou investicí a činností matky. Tato cesta však začíná kvantifikovat roli angažovaných otců.

Jistě zajímavým výsledkem tohoto výzkumu je zjištění, že otcovo vnímání toho, zda se mu dítě podobá, se může měnit v závislosti na množství času, který s dítětem tráví. Jedna studie zjistila, že poté, co otcové se svými dětmi prováděli masážní cvičení, hodnotili děti jako jim více podobné.

„Už jen to, že s dítětem trávíte intenzivní a pozitivní čas, může změnit to, jak vnímáte jeho obličejové znaky,“ říká Volk, který byl jedním z autorů. „Obličej kojence se kvůli strávenému času nemění, takže jde skutečně o změnu v tom, jak mozek otce vnímá svého kojence.“

Takže podobnost si možná lze zasloužit. A vůbec, má moje oči.