Častou stížností ženatých mužů je pocit, že si jejich ženy stále na něco stěžují – že nikdy nejsou dlouho šťastné a že nic z toho, co dělá, se jí nezdá dost dobré.

Pamatuji si, že jsem se tak cítil několik let, než jsem strávil posledních 18 měsíců manželství spaním v pokoji pro hosty, dokud nakonec nadobro neodešla.

Jsem docela milý chlap a zdá se, že mě má většina lidí ráda, a proto jsem vždycky věřil a choval se, jako by to byla ona, kdo má problém.

Vím, jak frustrující je vyměnit staromládenectví za celoživotní závazek milovat někoho jiného, jen aby ti pořád dokola někdo říkal, že to děláš špatně.

Vím, jak moc to bolí, když chceš, aby tě tvůj partner chtěl zpátky, i když to očividně nechce.

Vím, jaké to je chtít umřít, když se odstěhuje a po tuctu společných let si místo tebe vybere nějakého blbého cizince.

To jsou upřímné a skutečné pocity, které jsem prožíval v měsících mezi jejím trvalým odjezdem s naším synem předškolního věku na zadním sedadle a soudním rozhodnutím, kterým naše manželství zneplatnil.

Protože jsem se ještě nenaučil zásadní životní lekci, že nemůžeme a neměli bychom vždy věřit sami sobě, byl jsem přesvědčen, že můj výklad manželství a manželčina rozhodnutí je správný. Že ať už byly mé manželské nedostatky a chyby jakékoli, v konečném důsledku se VELMI mýlila, když se na naši rodinu vykašlala.

Koneckonců jsem byl šťastný, že jsem s ní ženatý. Kdyby jen přestala hledat věci, kvůli kterým by se mohla naštvat, bylo by to úžasné.

Ale bylo těžké jí vyhovět. Byla nevděčná. To ona měla problém.

Není to vaše chyba, chlapi – nikdo nás neučil jinak

Představu, že „holky jsou šílené“ nebo že ženy jsou „namyšlené mrchy“ nebo „těžko pochopitelné“ nebo „vždycky si najdou něco nového, na co si můžou stěžovat“, jsem si nevymyslel já ani moji přátelé. Slyšeli jsme, jak nám to říkají muži, starší kluci a televize.

Kolektivně vzato, muži v tom všem zdaleka nejsou nevinné oběti. Ale nepochybuji o tom, že VĚTŠINA kluků vyrostla na tom, že tomuto vyprávění věří – protože situace s plačícími přítelkyněmi, naštvanými matkami a vyprávění jejich kamarádů kluků o jejich zkušenostech s dívkami/ženami jako by tato přesvědčení posilovaly.

Že dívky/ženy jsou příliš emocionální.

Že jsou šílené a iracionální.

Myšlenkové cvičení: Pokud upřímně věříte, že člověk, se kterým mluvíte, je schopen dočasných chvil šílenství, kdy se stává hyperemotivním a jeho úsudek je zastřený do té míry, že se „mýlí“ nebo „špatně hodnotí“ situaci, jak řešíte neshody s ním?

Většina chlapů je od dětství nastavena tak, že nejen věří (jako většina všech), že naše prvorepublikové zážitky a jejich emocionální interpretace jsou spolehlivým vodítkem pro určení dobra a zla, ale mnozí z nás také věří, že naše přítelkyně a manželky se mýlí, když emotivně reagují na něco, co říkáme nebo děláme, a během hádek.

Myslím si, že moje žena často přehnaně reagovala na něco, co ji rozrušilo.

Nechal jsem u dřezu špinavé nádobí a ona se rozhodla, že se kvůli tomu bude hádat. Považoval jsem za iracionální povýšit špinavé nádobí na manželský problém.

A protože jsem věřil, že je moje žena iracionální, věřil jsem, že se mýlí.

Protože jsem věřil, že se mýlí, nikdy jsem nebyl motivován ke změně.

To ona má problém.

Nebezpečí nerozpoznání rozdílu mezi „snahou udělat ji šťastnou“ a „neublížit jí“

Spousta lidí si přečte mé nejoblíbenější články – buď „Rozvedla se se mnou, protože jsem nechal nádobí u dřezu“, nebo „Otevřený dopis posraným manželům“ – a někdy mi potom muži řeknou, jaký jsem hloupý pitomec kvůli tomu, co jsem napsal.

Myslí si, že obhajuju muže, aby se začali prodávat a dělali všechno možné, aby uklidnili své ženy a ona je nechtěla opustit. Aby ji „učinili šťastnou“. Myslí si, že jsem napsal, že všichni muži jsou kokoti, kteří si zaslouží odejít, a všechny ženy jsou oběti, které v manželství nikdy neudělají chybu.“

Tyhle chlapy teď hned poznám – ty, kteří stále nosí klapky na očích, jež zdědili z dětství. Ty, které je naučily, že ženy jsou často šílené a špatné. Ty, které je možná dokonce naučily, že muži jsou nějak lepší než ženy.

Myšlí si mé poselství „Přestaň jí ubližovat“ s „Dělej, co panička chce, a uctívej ji, ať se děje, co se děje.“ Je to smutné, protože tím nevyhnutelně budou trpět oni i jejich rodiny, ale dává mi to smysl, protože možná bych podobně reagoval v době, kdy jsem ještě všechno sváděl na svou ženu.

…..

Bezostyšná sebepropagace Poznámka o mých koučovacích službách

Koučovat jsem začal v roce 2019. S klienty spolupracuji na současných i minulých vztahových věcech s cílem zlepšit stávající vztahy nebo se připravit na ty budoucí. Jiní klienti se snaží najít sami sebe po rozvodu nebo bolestivém rozchodu. Mluvíme spolu po telefonu nebo prostřednictvím videokonference. Lidé to mají rádi. Nebo to alespoň velmi dobře předstírají tím, že si nadále plánují další koučovací hovory a dávají mi další peníze. Pokud si něčím procházíte a myslíte si, že bych vám mohl pomoci, je opravdu snadné se o tom přesvědčit. Více se dozvíte zde.

…..

Nechť je zřejmé, že toto není určeno pro konkrétní pohlaví. Tato dysfunkční dynamika konverzace/hádky může stejně snadno existovat ve scénáři výměny rolí ve vztazích, které vypadají jinak, než vypadaly ty moje. Ale tohle je obecně ten druh vztahů, o kterém nejčastěji vidím a slyším a který jsem prožil.

Ten, kde se manželé dostanou do víru Muž vs. Žena a pomalu si opakovaně ubližují po mnoho let, dokud jejich manželství nezanikne.

Ne z jednoho okamžiku. Samostatně se žádná z těchto minulých hádek nezdála být velkým problémem, když k nim docházelo. Rozhodně ne ukončující manželství.

Žádný z těchto okamžiků nebyl natolik děsivý, aby spustil nouzový alarm. Manželství mají hádky! Prostě se přes to přeneseš a jdeš dál! O nic nejde!“

Až jednoho dne se hromada hádek o nic nejde zvětší natolik, že se pod vámi propadne podlaha a všechno se rozpadne.

Většina manželství nekončí kvůli něčemu velkému a dramatickému, jako je výstřel nebo výbuch bomby.

Většina manželství končí kvůli vykrvácení po pořezání papírem. Jedno, dokonce ani deset pořezání papírem není tak děsivé. Ale po desítkách tisíc možná vykrvácíte natolik, že zemřete.

Věc číslo 1, která ukončuje vztahy

Podle mého názoru, když se zbavíte všech keců a psychoblábolů, tato jediná myšlenka vystihuje, proč více než polovina všech vztahů ztroskotá:

Muži často projevují neschopnost nebo neochotu rozpoznat bolest, kterou způsobují svým manželkám nebo přítelkyním, a pak nedokážou záměrně upravit chování tak, aby jim přestali ubližovat.

Empatie může být pro lidi často těžko prokazatelná, když nemáme vztah k tomu, co někdo jiný prožívá, ani tomu nerozumíme.

Žena mu říká, že něco, co dělá, ji ZRAŇUJE – ne na rozdíl od toho, když ji uhodí do obličeje nebo bodne nožem.

Jen nejmenší procento mužů by ženu, kterou miluje, někdy skutečně uhodilo nebo bodlo. VELKÁ většina mužů bere vážně svou roli „ochránce“ bez ohledu na to, zda jeho žena nebo přítelkyně potřebuje ochranu.

„Nikdy bych ti neublížil,“ říká muž své ženě nebo přítelkyni.

Říká to stále dokola a věří tomu celým svým srdcem. Myslí to naprosto vážně a upřímně.

Tato situace, kterou jeho žena nebo přítelkyně popisuje během poslední hloupé hádky, je příliš směšná, než aby ji mohl brát vážně.

Znovu přehání. Dělá federální kauzu z něčeho, na čem nezáleží. Říká, že jí to ubližuje? V žádném případě.

Je mi jedno, když nechá kus prádla na podlaze v ložnici, tak jak by jí mohlo ubližovat, když to udělám já?

Je mi jedno, jestli mi dá dárek k výročí svatby, tak jak by jí mohlo ubližovat, když to zapomenu udělat?

Je mi jedno, když něco zapomene v obchodě, tak jak by jí mohlo ubližovat, když to udělám já?

Nezajímá mě Valentýn a připadá mi hloupé, že z toho lidé dělají vědu, tak jak by ji mohlo ZRANIT, když nesouhlasím s tím, abych se k tomu dni choval stejně jako ona?

Měl jsem pocit, jako by moje žena dostala lehkou ránu polštářem, ale reagovala emotivně, jako bych se po ní oháněl pálkou.

A já si myslel, že je to ŠÍLENÉ.

Myslel jsem si, že se mýlí.

Myslel jsem si, že je těžké jí vyhovět.

Myslel jsem si, že se chová jako nevděčná mrcha, protože se chová, jako by pro ni nic z toho, co jsem udělal, nebylo dost dobré.

…

Moje žena si myslela, že jí buď záměrně ubližuju, nebo že mi na ní záleží tak málo, že odmítám změnit jakékoli své chování, které by jí mohlo pomoci.

Když někomu řeknete, že vás něco, co je pod jeho kontrolou, ZRAŇUJE, a on nejenže projevuje neochotu přestat, ale ještě vám říká, že jste příliš hloupý, příliš bláznivý, příliš ŠPATNÝ, abyste věděl, co je skutečné a co ne – co uděláte?

Zůstat v klidu?

Nasadit šťastný výraz a předstírat, že je všechno v pořádku?

Rozhodnout se pokračovat jako intimní partner člověka, který vám ubližuje víc než kdokoli jiný a zdá se, že není ochoten přestat?

…

Špatné zprávy, lidi: Nemůžete udělat svou ženu nebo přítelkyni šťastnou, ať se snažíte sebevíc. Ne proto, že je těžké je potěšit, ale proto, že všichni lidé se musí smířit sami se sebou, aby se vůbec mohli cítit spokojeně a pohodlně ve své kůži. Do té doby všichni jen tápeme ve tmě a rozbíjíme sračky.“

Můžeš ji ale přestat zraňovat, když ti řekne: „Hele, když tohle děláš, tak mě to bolí.“

Můžeš ji přestat zraňovat, když ti řekne: „Hele, když tohle děláš, tak mě to bolí. Můžeš jí přestat ubližovat tím, že se k ní budeš chovat, jako by byla blázen, když se cítí něčím zraněná jen proto, že ta samá věc nemusí bolet tebe. Můžete ji přestat zraňovat tím, že budete pokračovat v tom, co dělá věc, o které říká, že ji zraňuje, protože si jí dostatečně nevážíte nebo ji neberete dostatečně vážně, abyste odstranili chování, které způsobuje bolest.

Rád bych viděl, co se stane, když smutná a rozzlobená manželka nebo přítelkyně řekne svému manželovi nebo příteli o něčem, co ji zraňuje, a on místo toho, aby jí řekl, že je hloupá a bláznivá, se upřímně omluví a jde dál a vynaloží veškeré úsilí, aby se to už neopakovalo.

Chci vědět, kolik z TĚCHTO manželek a přítelkyň si jde „stěžovat na něco jiného“. Chci vědět, kolik z TĚCH manželů a přítelů se cítí znevažováno a týráno manželkou, která mu nikdy nedá pocítit, že je dost dobrý.

Když svou manželku nebo přítelkyni snížíš na hloupou, otravnou mrchu, zatímco ona v soukromí krvácí ze stovek papírových škrábanců, na které jsi už zapomněl a za které ses nikdy neomluvil, možná má smysl, aby se pokusila o dramatický, emocionální výbuch, aby upoutala tvou pozornost.

Když opakovaně odmítáš její prosby o pomoc, možná pro ni má smysl, aby se v zájmu zachování svého zdraví a pohody ze vztahu odstranila.

A jen možná, když převezmeš odpovědnost za bolest, kterou jsi možná nechtěně způsobil, budeš svou partnerku respektovat natolik, abys ji vyslechl a uvěřil jí, když ti o tom řekne, a budeš ji MILOVAT natolik, abys zajistil, že se bolestivá věc přestane dít – jen možná právě tam žije manželský mír a uzdravení.

Právě tak se možná dostaneš k ‚Dokud nás smrt nerozdělí‘.

Nevěděl bych to, protože jsem vlastně nikdy neuvažoval o tom, že bych se v ní mohl mýlit a že jsem nejen schopen jí ublížit, ale že to tak skutečně je.

Nevěděl bych to, protože jsem vlastně nikdy během našeho manželství nepřevzal odpovědnost za to, že jsem své ženě ublížil. Nikdy jsem se jí neomluvil a pak nenásledovala změna chování, která by jí umožnila mi znovu důvěřovat.

Nevěděl bych to, protože se mi rozpadlo manželství i rodina, přestože jsem trval na tom, že se nic neděje. Moje manželství a rodina se rozpadly dlouho předtím, než jsem si vůbec osvojil pokoru potřebnou k tomu, abych si položil správné otázky.

Kdyby mi manželka opakovaně ubližovala a pokaždé, když jsem jí o tom řekl, mě odpálkovala a řekla mi, že mohu očekávat, že to bude dělat i nadále, opravdu bych souhlasil s tím, že v manželství zůstanu?

Je možné, že stejná situace může jednoho člověka zranit a druhého ne?

Pokud jsem své ženě ubližoval a ona mi už nemohla důvěřovat ani se se mnou cítit bezpečně, protože jsem jí stokrát řekl, že je blázen a mýlí se, místo abych jí věřil, nebylo chytré a Moudré naše manželství neochotně ukončit?

Trvalo to mnoho let, ale pravda mě nakonec tvrdě zasáhla.

Nerozvádím se proto, že by moje žena byla těžko uspokojitelná nebo že by měla pocit, že pro ni nikdy nejsem dost dobrý. Jsem rozvedený, protože když mi manželka řekla, že něco není v pořádku, choval jsem se k ní jako k duševně chorému člověku druhé kategorie a všechno jsem jí slíbil, že se nikdy nezměním.

Občas přemýšlím, co by se stalo, kdybych to neudělal.

Místo přemýšlení to možná skutečně můžeš zjistit.

Nestojí ti za to? Nestojíš za to?