Moje přítelkyně Barbara Kuppersová vedla před týdnem skupinu Byron Katie. Procházím chodbou během přestávky na čaj a na stěně vidím ten nádherný výrok Johna Lennona, který říká: „Život je to, co se děje, zatímco si děláš jiné plány.“

Jsem si jistá, že jste ho slyšeli a že se vám líbil, možná stejně jako mně. To, co mě napadlo ve chvíli, kdy jsem ji četl, bylo:

„Život je to, co se děje, zatímco si přeješ, aby věci byly jinak.“

Trpení

Pro mě tato formulace vystihuje podstatu utrpení ve světě. Máme nesmírný a ohromující odpor k bolesti a stejně intenzivní přitažlivost k rozkoši. Myslíme si, že jen tak to může být.

Obrovské kusy našeho života trávíme honbou za těmito dvěma protipóly a útěkem před nimi.

Vidíme, slyšíme a máme zkušenost, která odporuje našemu velmi specifickému souboru „zálib“ a „hodnot“, a celý náš energetický systém se rozbouří.

Energetickým systémem myslím naše myšlenky, vjemy, pocity.

Jsme na to tak zvyklí, že si toho téměř nevšímáme. Stokrát, ano stokrát denně se setkáváme s věcmi, které nás urážejí a rozčilují, stávají se neustálým hlukem našeho života a my si jich téměř nevšímáme, kromě toho, že si říkáme: „Jsem tak vystresovaný, měl jsem tak špatný den, on je takový idiot, kéž by se to nedělo… donekonečna.“

Stejně fascinující je, do jaké míry si, jak vidím, většina lidí neuvědomuje, do jaké míry to dělá.

Grasping

Je tu krásný verš z písně Joni Mitchell:

Všechno přichází a odchází,

potěšení odchází příliš brzy

a problémy odcházejí pomalu.

To, co tak krásně, tak poeticky vyzdvihuje, je to, jak žijeme uchváceni životem.

Toto slovo uchvácení dokonale vystihuje stísněnost, zúžení spojené s touto potřebou požitku.

Pokud jste četli některou z mých prací o Sebeúctě, víte, jak expanze odráží velkou Sebeúctu a jak její opak, kontrakce, svědčí o její ztrátě.

Cítíte tu kontrakci ve svém momentálním uchopování? Snažíte se manipulovat a ovládat události, lidi, život?“

Život je změna

Výrok „Rozkoš se přesouvá příliš brzy“ říká, že i v rozkoši je bolest, protože nechceme, aby skončila. Ale všechno, co má začátek, má i svůj konec.

Část problému spočívá v tom, že slast je úžasná, takže se za ní stále honíme, ale čím víc se za ní honíme, tím víc v sobě upevňujeme strach, že ji ztratíme.

Lidský organismus je z důvodu přežití uzpůsoben tak, aby se bránil bolesti a směřoval k slasti.

Je to rozhodně úžasná věc.

Je také navržen tak, aby byl hyperaktivní vůči bolesti, aby mohl napravit problémy dříve, než ohrozí organismus.

Nedávno jsem viděl krásné video o Donaldu Trumpovi – chci říct, nemáme v současné době ve zprávách a na sociálních sítích lavinu informací o tomto muži?“

Ve videu je nám prezentována myšlenka, že nemoc je požehnáním, protože nám zabraňuje náhle zemřít bez varování. Dále bylo naznačeno, že Donald Trump je také požehnáním, protože odráží nemoc v americké společnosti, něco, co je třeba napravit.

Bolest je požehnáním.

Ponechme pro tuto chvíli Trumpa stranou, dovolte mi jednoduše říci, že bolest v nemoci je něco, co se nám příčí a čemu se bráníme, přesto je to jeden z největších mechanismů, který nám má pomoci postarat se o sebe.

Což činí celý tento příběh tak ošemetným, je to, že je vhodné chtít štěstí v kariéře, vzít si toho správného člověka, abyste měli co nejvíce štěstí, být co nejzdravější a tak dále, ale problém je v tom, že nikdy neoddělíte potěšení od bolesti, jsou to siamská dvojčata uzavřená v nekonečném tanci na této planetě hmoty a formy a…

Jsme závislí na rozkoši

a máme představu, že se za ní můžeme stále honit a cítit méně bolesti.

Ale čím víc se za ním budete honit,

tím víc bolesti zažijete.

Vím, že je těžké tomu uvěřit, zdá se to protiintuitivní, ale vyzkoušejte si to. Jen si začněte všímat, jak často se těšíte na nějakou událost a jste jí zklamáni.

Prostě si všimněte, jak často se něčemu bolestivému bráníte a máte k tomu odpor a úleva z toho je jen chvilková a pak jste zase u další bolestivé věci.

Dám vám pár příkladů.

Každý zažil nudné schůzky. Nuda je bolestivá. Málokdo si uvědomuje, že je bolestivá.

Takže sedíte na schůzce a odoláváte bolesti z nudy

1 nebo 2 nebo 3 hodiny bolesti.

Disociace

Mnoho lidí prostě v hlavě opustí místnost, disociují se do nějaké jiné reality, do nějakého jiného světa mimo místnost, píšou si sms, „facebookují“… je to dočasná úleva.

Odcházíte ze schůzky a úleva je intenzivní, ale zároveň v hlavě nadáváte a naříkáte na schůzku a lidi na ní, a to je hluboké utrpení.

Poté o tom večer řeknete svému partnerovi s představou, že vás podpoří – chytáte se potěšení, které, jak doufáte, získáte, když vás podpoří. Ale oni jsou z vašich příběhů unavení a nedostane se vám žádného soucitu.

V podstatě se vás snaží trumfnout tím, že vám vyprávějí svůj příběh o denním utrpení.

Poté se rozvedete, protože ani jeden z vás se dostatečně nezajímal o utrpení toho druhého.

Grasping zničil vztah.

Další významnou arénou touhy po rozkoši je „Chtít mít pravdu!‘

Všimněte si, jak často někdo něco řekne a vy s tím silně nesouhlasíte, a teď jste opravdu neodbytní, vášniví a dotěrní v prosazování svého názoru, přesvědčení, faktů…

Když to děláte, chcete mít potěšení z toho, že máte pravdu, nebo že vás někdo schvaluje za to, že máte pravdu a že jste vyhráli!

Všimněte si také, že kolem všeho toho „chtění“ je pocit zoufalství, který obsahuje touhu po potěšení a zároveň bolest ze strachu, že nedostanete vše, co chcete.

Model potěšení – bolest

Před několika měsíci jsem se sešel s doktorem Johnem Demartinim na šálek čaje, když jsem ho požádal, aby napsal předmluvu k mé knize. Mluvili jsme o tom, jak mi pomohl oprostit se od mnoha věcí, které nejsou užitečné v tradičních modelech psychologie, které mě učili na univerzitě.

A on si povzdechl, usmál se a řekl: „Ano, skutečně, většina psychologie nepřekročila model slast – bolest.“

Je tedy velkou otázkou, co to znamená překročit tento model slast – bolest? Jak se přestaneme bránit samotné struktuře egoistického života, která spočívá v tom, že „bychom si přáli, aby to, co se děje teď, bylo jiné“, což ve skutečnosti znamená: „Musím utíkat před bolestí a mít víc a víc a víc potěšení.“

Metoda… Praxe.

Podle mých zkušeností není jiná možnost než mít nějakou formu duchovní nebo náboženské praxe, a nemluvím o návštěvě kostela, synagogy nebo mešity, mluvím o prožívání něčeho, co je mimo touhu po větším potěšení a vyhýbání se bolesti.

Modlitba a meditace jsou možná dva základní způsoby, jak toho dosáhnout, ale moje zkušenost je taková, že pokud se tyto dvě praxe omezí pouze na místo bohoslužby nebo když máte zavřené oči, jejich dopad na váš život a váš způsob bytí ve světě bude značně omezený.

Všichni jsme se setkali s lidmi, kteří chodí na místo bohoslužby nebo se každý den modlí, a přesto jejich život stále řídí polarita slast – bolest.

Používám Adyashantiho techniku Pravdivé meditace.

Sedím tu a píšu tento blog.

Co si uvědomuji?

Je tu slabý pocit, že se honím za potěšením z dokončení blogu, který mě uspokojuje, a nechci, aby postrádal kvalitu, ale mnohem hlouběji je tu Ticho, energetická Přítomnost, téměř nedefinovatelné Bytí, které prostupuje mým tělem, mým Bytím.

Má v sobě bohatství, vibraci, energetický podpis, který je mimo úspěch a odměnu nebo kritiku a neúspěch.

Jsem dost dobrý?“

Nejdůležitější je, že neexistuje smysl otázky „Jsem dost dobrý.“

Neexistuje žádný pocit „já“ nebo tohoto okamžiku, který by musel být jiný.

V podstatě pocit „já“ ega je okrajový, je tu, ale není v popředí, neřídí mě.

Každý, ano každý to někdy v životě zažil. Když zapomeneme sami na sebe, když zapomeneme na tuto identitu, kterou tolik času chráníme a snažíme se ji posílit, když jsme ztraceni ve smíchu nebo ve své vášni, hluboce naplněni, tehdy vzniká Klid a Přítomnost a Čisté vědomí.

Můj dvoudenní seminář Brána k míru vystihuje a zaměřuje se na tyto dva prvky.

Jak objevit Klid, tuto Přítomnost, která je mimo závislost mysli na slasti a bolesti. Tomu se věnujeme první den. Druhý den přejdeme k tomu, jak objevit, že jste dost dobří, právě tady a teď, před potěšením, bolestí, úspěchem nebo neúspěchem, a hlavně mimo uchopování.

Objevením toho, že jste dost dobří teď, umožňuje uchopování změknout, protože uchopování koneckonců říká: „Potřebuji ještě něco, abych se cítil lépe.“

Meditace umožňuje hlubší schopnost prožívat sebelásku a vnitřní sílu.

Být otevřenější vůči realitě a nepotřebovat s ní donekonečna manipulovat znamená objevit lehkost bytí, která je mimo mysl, mimo slova, mimo to, co je otevřené hodnocení a posuzování. Což neznamená, že přestanete toužit po potěšení a potřebě vyhnout se bolesti, uniknout přítomnému okamžiku, ale objevíte, že vaše pravá přirozenost je mimo a mimo myšlenky a pocity, a můžete tam začít trávit více času.

Jaká úleva… jaké požehnání!“

S láskou &Moc,
Mark.

.